pondělí 21. září 2015

Kavárna bez kávy

Byl nádherný letní den, jeden z těch, které letos uvedly meteorology celé této země v chaos a paniku, poněvadž to sluníčko táhlo už desátý den s teplotou nad 38, a to je věc, kterou oni nebyli s to pobrat. Já byla nadšená. Horko, vedro, teplo, to je přesně to správné prostředí pro terárium, v němž jsem chovaná.
I rozhodli jsme se s J., že jedeme na výlet. Klukům jsme sehnali hlídání a vydali se užívat světa bez kočárků, plen a dětských výživ, plivaných na čerstvě vypraná a vyžehlená trička. Světa, ve kterém jsou naše milované, zbožňované děti ještě milovanější a zbožňovanější na vzdálenost větší než lidská paže. Světa, který ale evidentně toho dne nemiloval a nezbožňoval nás.

Přijeli jsme do krásného, starobylého, českého města, kde se to památkami jen hemží. Chrám, kostel, hradby, několikero náměstí, řeka s funkčním mlýnem, prostě pamětihodost, kam se člověk podívá. Pomalým krokem turistů baťůžkářů jsme obešli historické centrum a dostali chuť na křeslo, ve kterém bychom dali odpočinout znaveným údům a podpořili pitný režim. Náhoda tomu chtěla, jen, co jsme myšlenku pojali, kde se vzala, tu se vzala, stála před námi kavárna. Velice osobitá, roztomilá, samé dřevo, samý sloup, samý ornament, bylo nám potěšením už jen si v ní kecnout na zadek. Učinili jsme tak a pak už se jen kochali. Vbrzku k nám došla servírka a vsunula nám do rukou sešítky s nabídkou. Zapředli jsme s J. hovor o tom, zda se teď bude nebo nebude obědvat, když tu jsme v textu zaregistrovali bohatou nabídku různých druhů kávy. Názvy se táhly napříč zeměkoulí - turecká, alžírská, kanadská, portugalská, bolívijská, co si člověk vymyslel, všechno v nich bylo. Káva, šlehačka, mnoho druhů zmrzliny, alkoholu víc než v láhvi slivovice, koření, matně si pamatuju, že i na ovoce došlo. To bylo něco pro nás. Kdybychom mohli, necháme si přinést od každé jednu a budeme volit miss. Po relativně dlouhé době (slečna servírka se byla zeptat třikrát, zda máme vybráno, než ji to přestalo bavit a pak jsme na ni pět minut hystericky mávali) jsme si každý zvolili tu jednu nej a začali se těšit. Jak dlouho trvá uvařit kafe a nasypat na něj skořici? Dlouho. A úplně nejvíc dlouho, když tu skořici nemáte. Po čtvrthodině, kdy nás už těšení přestávalo bavit, se servírka dostavila s provinilým výrazem, že do mé kávy nemá skořici a do J. kakalo. Hm. Znovu jsme otevřeli sešítky a z nabídky třiceti druhů kafe začali opět lovit to druhé nejlákavější. Slečna věděla proč neodcházet a trpělivě přešlapovala u stolu. Po pár minutách jsme každý zabodli prst do řádku na stránce. Podívala se pod můj ukazováček a řekla, že do téhle kávy nemá vanilkovou zmrzlinu a J. uzemnila nedostatkem karamelového sirupu. Překvapeně jsme zvedli zrak. Já děla, že na vanilkové netrvám, beru i čokoládu, v nejhorším případě obligátní citrón, láska mého života byla ochotna pozřít kávu bez karamelového sirupu. Bylo nám vysvětleno, že skladem vlastně není žádná zmrzlina a kromě karamelového sirupu není šlehačka, tedy se z cizokrajné kávy stává obyčejné espreso.
Byli jsme celým procesem poněkud unavení a zmatení, hra nás už netěšila a položili jsme tu jedinou správnou otázku, která měla padnout na samém začátku: "Tak co teda máte?"
"To preso," zněla lehce zoufalá odpověď.

Dali jsme si tedy preso. A sodovku. A mírně okoralý keksík. A nezbylo nám, než se celé situaci pochechtávat. Nechtěli jsme si nechat zkazit výlet, tedy jsme pocucávali horké kafe, drobili si do něj sušenky a dělali nejapné vtípky na kavárny, ve kterých nemají kafe.

Až přišla řada na placení. To už nebylo žádným překvapením, spíš logickým vyústěním situace, když slečna naše platební karty odmítla, terminálu nemaje, načež při pohledu na nabízenou tisícikorunu rozšířila zorničky do velikosti ping-pongových míčků a třesoucím se hlasem nás ujistila, že na takovouhle sumu v žádném případě nemá nazpátek. Byli jsme ještě stále ve vtipné náladě a překvapeně jsme se zeptali, co tedy máme dělat. Prý, kdybychom byli tak laskaví a zašli někam tu obrovskou bankovku rozměnit.
To už jsme se smáli na plné pecky. Vypadli jsme z restaurace, našli bankomat, ve kterém jsme si dali velkou práci s výběrem, litovali jsme jen, že nemůžeme dostat přesných 142,- KáČé, abchom slečně udělali radost. Naštěstí se nám díky této zajímavé souslednosti událostí postavil do cesty strašně krásný kostel, ze kterého právě vycházela výprava mířící na věž, v níž v onu inkriminovanou chvíli odbíjelo poledne. Zážitek, kdy jsme šplhali po příkrých schodech kolem čtyř odbíjejíchích zvonů, stál za celou kávovou avantýru.

V jednom českém městě mají raritu. Krásnou, historickou kavárnu, ve které nevedou ani kafe, ani peníze. Ale jsou milí. A když se rituál s objednáváním a placením provede správně (proto jsem si ho sem zaznamenala), člověk dostane jako bonus Zážitek. A vtipnou vzpomínku k tomu. A to se cení.

4 komentáře:

  1. Hlavně,že jste si nenechali zkazit náladu.Ještě,že měli hlavní ingredienci-kávu.

    OdpovědětVymazat
  2. A to bych jim asi raději odpustila, že nemají kávu, než kdyby nebyli milí. Ač kdybych se těšila na kávu (no, v mém případě spíš na čokoládu) a pak mi někdo oznámil, že ji vlastně nemá, asi bych si procvičila vrčení O:) Ale tak jako tak, šplhání kolem odbíjejících zvonů prostě a jednoduše závidím.

    OdpovědětVymazat
  3. No já bych se hlavně zeptala, proč teda dělají tu obsáhlou lákavou nabídku, když mají fakticky prd! :-) Jinak výlet do historického města s J. a bez dětí, to je přesně to, o čem poslední dobou sním! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Kafe bylo, peníze jsme sehnali a ještě si poslechli příběh, jak se v kostele vyháněl červotoč cyklonem B. Pěkné to bylo, dámy, doporučuji!

    OdpovědětVymazat

Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké ...