O bezdomovcích

Mám moc ráda kvalitní čtení typu Vlasta, Květy nebo Chvilka pro tebe. Když se na ně škrábou šlupky od brambor, nepropustí na kuchyňskou linku ani kapičku.

Trochu jsem si zapřeháněla. Chvilku nekupuju, jsou v ní těžké křížovky. Mám ráda své Hustlery. Ale co čtu opravdu, opravdicky moc ráda, je Nový Prostor. Pro mimopražské, mimobrněnské a jinak mimovelkoměstské, je to časopis, vydávaný specielně za účelem pomoci potřebným, zejména těm bez domova. Z každého jimi osobně prodaného kusu jde polovic výdělku jim. Je to chvályhodné, úctyhodné a vůbec, obecně moc milé, že existuje projekt tohoto typu a lidé těchto schopností. A jak je mi mně samotné líto, že je nemám, ty schopnosti, ráda si NP alespoň kupuji a s nezřízenou chutí jej čtu, páč je fakt hustej.

Při koupi a prodeji Nového Prostoru platí velice přísná pravidla, sepsaná v Kodexu a každý prodejce se jimi musí řídit, jinak sekec mazec. Musí prodávat jen tam, kde mají určeno, musí být řádně označeni visačkou, nesmí mluvit sprostě, nesmí žebrat ani obtěžovat kolemjdoucí, nesmí mlátit Novým Prostorem konkurenční prodejce a musí vždy vrátit nazpátek přesnou částku.

Z mé zkušenosti jsou to lidé obecně velmi milí, dost často usměvaví a ne zas tak lehce dosažitelní, tedy pokaždé (jednou za dva až tři uherské roky), když nějakého potkám, s radostí a enthuziasmem sobě vlastním se k němu hrnu a mávám bankovkami. Myslím, že to je ten důvod, proč je nevídám tak často.

Ale nevadí. Nedávno se mi poštěstilo. Kráčela jsem hlavním městem, byl nádherný podzimní den, já měla nový účes a život byl krásný. Pán, který mi vstoupil do cesty, upřel na mě své čokoládové duhovky a vrazil mi před obličej časopis ve fólii, se zpočátku zdál jako jediným logickým a nádherným vyústěním příjemného dne. Začala jsem lovit peněženku a optala se, zda má nazpět za dvě stovky. Chyba. Která se už v danou chvíli nedala vzít zpátky. Jen co tmavý mužíček (nesahal mi ani po nos a to je při mých stošedesáti centimetrech co říct) zbystřil bankovku, zahájil.

"Jóóóój pani pomôžte! Nemám peneži, hlad mám, žena mi zomrela!"

Uf. Ruku s penězi jsem stáhla zpět. Pán se nedal.

"Pani pomôžte, decko mám malé, nemám mu dať čo jesť! Ani na Sunar nemáme!"

Ano, jsem naivní, ano, částečně jsem to mužíčkovi žrala. Navíc předváděl svým lkaním docela slušné divadelní představení a mně se v epizodní roli jeho hry vůbec nelíbilo. Bankovku jsem mu podala a se smutným pohledem na časopis v jeho náruči, o němž jsem již správně tušila, že jich pán víc nemá a já za své peníze taky žádný nedostanu, jsem pódium opustila a zaplula do metra. Místo "děkuji" jsem za sebou slyšela úpěnlivé "Jóóóój, pani, nemáme strechu nad hlavou, zima nám je....."

Ach.

Dala jsem peníze žebrákovi a neměla jsem z toho pražádnou radost. Ba právě naopak. Byla jsem znechucena jím, sebou, světem. Já jsem jinak hodná holka. Klidně obdaruju bližního. Zrovna nedávno se nejedna místní potřebná rodina oblékla do vyřazeného zimního oblečení z devadesátých let, které se nějakým omylem vyskytlo v našem sklepě. Ale mám ráda, když máme mezi sebou jasno. Když žebrák žebrá. Když člověk, který si chce vydělat, hraje v metru na housle. Když bezdomovec prodává Nový Prostor, řádně označen visačkou a ten časopis u sebe skutečně má a je ochoten dát jej za úplatu z ruky. Když se slovenský Rom postaví na náměstí s časopisem v ruce a začne úpěnlivě vřískat, že nemá co do huby, neboť je sociální případ, kazí tu hru i ostatním. Jak ti k tomu přijdou?

Když jsem se toho dne vrátila domů, vyprávěla jsem svůj příběh o úpadku společnosti lásce mého života. Jeho verdikt byl jednoznačný a neúprosný. Žalovat. Napsat do redakce Nového Prostoru, že se jim po Praze pohybuje Škodič a ať si s ním udělají pořádky. Jeho nápad se mi moc nelíbil. Nejsem od přírody práskačka. Rozhodla jsem se pro vyčkávací taktiku.

Zůstala jsem otrávená a znechucená a neudělala jsem nic. No fuj.

Načež nastalo další krásné podzimní odpoledne, měla jsem za sebou příjemnou cestu úplně fungl novým tunelem, příjemnou kávu s přítelkyněmi, bylo mi hezky a poklusávala jsem si Prahou, abych zase někde byla včas a něco stihla. Vběhla jsem do metra, dolů po schodech a tam jsem ji uviděla. Sympatickou paní s nádherným barevným kohoutem na hlavě, duha by se vedle ní cítila černobílá. Stála uprostřed podchodu, tak přesně, jakoby si to vyměřila pravítkem, téměř v pozoru, v jedné ruce Nový Prostor, druhou v kapse mikiny a usmívala se na kolemjdoucí a na nás, kolemběžce. Z času na čas zvolala zpěvným hlasem "Nový Prostór! Kupte si Nový Prostór!", byl to obrázek jako od Saudka.

Hlavou se mi prohnal tmavý mužíček z druhé strany města a pomyslela jsem si, že podruhé už nenaletím. I kdyby tahle byla slušná, milá a voněla po Hugo Bossovi, nedám se tentokrát nachytat. Ještě pořád mi bylo trapně za minule. Omluvně jsem se na barevnou paní usmála a pokračovala vytyčeným směrem, nahoru k vlaku, pěkně schody po dvou. Když tu mi to došlo. Že takhle ho nechám vyhrát. To je přesně ono, to, co se nemělo stát. Otrávený potencionální zákazník, byť jen jedna malá blondýnka, bůhví, kolik dalších lidí sociál z Dejvic stihl nasrat. Takhle to nemůžu nechat. Zastavila jsem svůj poklus, otočila se a s tentokrát novým omluvným úsměvem jsem se k paní vrátila. Poprosila jsem o jedno číslo časopisu a z peněženky vylovila bankovku. Paní mi smutným hlasem sdělila, že je jí líto, právě přišla a ještě si nestihla vydělat tolik, aby mi mohla vrátit. S radostí jsem jí peníze nechala tak, jak byly. Usmála se od ucha k uchu, poděkovala, popřála mi pěkný den a rozloučily jsme se.

Nikdo nekřičel, nikdo nelkal, nikdo neúpěl, nikdo neprosil o peníze na cestu zpět na Slovensko. Celá koupě proběhla v klidu a v pohodě a přečetla jsem si ten nejvtipnější fejeton o stavu cvrčků v českých zemích od dob Jana Nerudy.

Teď. Teprve TEĎ se dostavil ten správný pocit.

Někdy člověk musí udělat hned celou řadu chyb, aby na konci byl ten správný výsledek. Aby měl čím si spravit chuť. Ale to je potom radost, jaká trhá malé blondýnky na kousky.