Vždycky po třech

Trojka je mocné a kouzelné číslo. Leží přesně na půli cesty mezi dvojkou a čtyřkou. V životě lidském přijdou situace, kdy jeden je k uzoufání málo, dva jsou pár, teprve ten třetí z toho udělá ucelenou smečku. Když slovo "trojka" proženete internetovým vyhledávačem, najdete samé krásné věci, hospody, kavárny a sex. Tři byli králové, kteří přinesli Ježíškovi dary, tři dcery či syny si pořizují panovníci, tři přání dává v plen kouzelná rybka.

Ale aby ten svět nebyl tolik dorůžova, máme tady trojku speciální - katastrofickou. Neštěstí nechodí nikdy samo. Bere si s sebou nejlépe až dva kamarády, aby byli kompletní skupina a aby se Prdlá Prvomtka měla před odjezdem na dovolenou čím bavit.

Nejdřív to byl mobilní telefon. Před několika lety začal zlobit, porůznu ztrácet krytky a vypínat se v nejneočekávanějších a samozřejmě v těch nejnevhodnějších chvílích. Nedbala jsem. Přikázala jsem mu, aby toho s okamžitou platností nechal. Hodil na mě bobek. Přidal k poztráceným součástkám samovolné vypínání a přerušování hovoru v okamžiku, kdy to začalo být napínavé. Nic nenasere tolik, jako když vám kamarádka řekne: "No, to neuvěříš, co mají v Marksi a Spencerovi ve slevě! píp-píp-píp" nebo "A ona vešla do ložnice a tam toho prevíta našla v posteli s píp-píp-píp". Tedy jsem se rozhodla, že je potřeba zakoupit telefon nový. To bylo někdy v půli března. Loňského. Letos v září to mobil vzdal definitivně, na svého náhradníka už nečekal (nejspíš správně odhadl, že už se ho ani nikdy nedočká), v noci se vypnul a přestal na veškeré výzvy reagovat.

Týden na to se odporoučela trouba. Pořád ještě to nemůžu pochopit. Trouba je věc, kterou měla má matka 25 let a vyměnila ji jen proto, že jí do bytu nakráčeli pánové z družstva s novou. Má babička ji měla skoro celý život. Pravda, do jedněch dvířek strkala buchty a do druhých dřevěná polínka, ale trouba pekla perfektně celou dobu, co chalupa chalupou stála. A pak jsem tu já. Má trouba vydržela šest, slovy šest let. Jednoho večera jsem do ní dala syrové kuře, které jsem z ní po hodině ve stejném stavu vytáhla. Ne, nejsem debil, teplota byla nastavená na dvě stovky a celé zařízení hučelo nezaměnitelným hukotem funkčního elektrospotřebiče. Prostě se pokazilo kazítko.

Začala jsem se klepat svým typickým hystericko-ratlíkovským třasem. Trouba. Věc za tisíce, napevno vestavěná v kuchyňské lince. Předmět, který používám takřka denně. Sehnat opraváře bude umění. Oprava bude stát majlant. Nejspíš ani opravit nepůjde a já budu nucena sehnat novou. Pokud kupuju takovou malou věc, jako je mobilní telefon dva roky, nechci vědět, jak dlouhou dobu budu potřebovat na novou troubu. Už nikdy nic neupeču. Byla jsem na pokraji panické ataky.

A co teprve, když mi došlo, že věci se kazí po trojicích. Ježečkovyzlatýbodlinky, co se může podělat dotřetice? Jestli jde tato řada podle velikosti, další bude byt. Nejspíš vyhoříme. Panická ataka nabrala plné obrátky. Svěřila jsem se kamarádkám, že asi umřu, že se mi pokazil telefon a trouba a já teď sedím uprostřed kuchyně, obklopena nefunkčními elektrospotřebiči a brečím, páč se logicky musí pokazit něco do třetice. Jen co jsem své obavy vyřkla, rozsvítilo se mi. Auto! Už čtrnáct dnů nám bezdůvodně svítí zatažená ruční brzda! Hurá! Tedy, alespoň doufám, že bezdůvodně. Ale radost jsem měla obrovskou. Přišla jsem na to! Třetí je vadná kontrolka. Neuhoříme. Velice se mi ulevilo.

Načež jedna z těch dobrých duší přilila oleje do ohně slovy "Hele, já ti to nechci kazit, ale u nás, když odejdou dva, následuje ještě pár. My jedeme po čtyřech."

Nazvala jsem ji škarohlídem a nechala věc být. Katastrofy chodí po čtyřech. Kdo to kdy slyšel. Pche.

A pak dostal Matěj horečku.

Dva dny před odjezdem na prázdniny.

Jen velmi nerada se mýlím. Ale úplně nesnáším, když mají pravdu jiní.