Náš byt drasticky mění své rozměry. S postupem času geometrickou řadou zvětšuje svou užitnou plochu. Začali jsme před pár lety s osmdesáti metry čtverečními, třemi místnostmi a pár kusy nábytku. Dnes má podle nashromážděného množství materiálu asi 350 metrů plochy a sedm pokojů.
Jak to děláme? Vtip je v tom, nakoupit co největší počet kusů nábytku, oblečení, lapačů prachu, nádobí, hraček a jídla s dlouhou dobou spotřeby a pokud možno nic nevyhodit. Všechno se jednou může hodit. Jde jen o strategické rozmístění a výšku sklepa. Tak se například stalo, že po určitou dobu v dětském pokoji stály tři postele a přesto se dalo otevřít okno a Maty si tam mohl hrát. Než jsem zasáhla a dvě z nich složené a rozmontované přesunula na místo až-budeš-mít-chvilku-odnes-to-do-sklepa, kde stojí opřené dodnes. Upozorňuji, že ve sklepě to není, jen zabírají míň místa.
Také hojně využíváme černou díru, která zeje přibližně uprostřed bytu, ovšem stahuje do sebe přitažlivou silou předměty různého stupně důležitosti i z těch nejzapadlejších koutů. Tak do ní zahučel mezi jinými můj občanský průkaz, několik darovaných obrazů, letní pneumatiky a J. oblíbená trička. K poslední položce bych možná měla co říct, a nebylo by to o bermudském trojúhelníku ve skříni, ale nikdy bych svému milovanému partnerovi nepřiznala, že když některý kus jeho garderóby považuji za "příliš jetý", omšelý a děravý, prostě ho nechám zmizet.
Nejlépe umíme zacházet s nábytkem. Jsme závislí na obrovských obchodních domech, skýtajících nepřeberné množství postelí, skříní, poliček a záchodových prkýnek s imitací akvária. Milujeme i malé procházky těmito příměstskými obry, kdy zkoušíme tvrdost matrací a hloubku koupelnových skříněk. Nemusíme ani nic koupit, i když tato možnost nastává velmi zřídka, i kdybychom se měli spokojit jen s nenalakovaným věšákem do předsíně. A proto moc dobře víme, že tam nesmíme chodit. Ani projet místním parkovištěm, i tato zkouška se na nás ukázala být příliš tvrdá a máme od té doby asi třicet kávových lžiček.
Dnes jsme se ovšem odvážili. Bylo to potřeba. Dochází nám dětské jídelní židle, vlastně zbyla už jen jedna, nepočítám-li plastovou houpačku, která od začátku léta bydlí pod zahradním nábytkem na balkóně. A jelikož poslední použitelná židlička se rozbila (nechci ukazovat prstem, ale Maty si tím vykoledoval natrženou mikinu a škrábanec přes tři žebra), byli jsme přinuceni jednat. Vyrazili jsme do blízké Ikey, opakujíce si kouzelnou mantru "jen tu židli". Bez úspěchu. Nejen, že jsme nekoupili zamýšlený kus nábytku, ale získali jsme dvě peřiny, polštář, krabici na hračky a brusinkový džem. Skvělá koupě, ovšem mizerná náhražka. Po návratu do našeho městečka jsme se rozhodli, že si takový debakl nedáme líbit a zkusili jsme ještě renomovaný obchod za sídlištěm. Minule jsme tam našli štěstí s válendou, třeba i dnes pochodíme. A jak řekli, tak udělali. Přivezli jsme si odtamtud nádhernou rostoucí dětskou židli z masivu, i když jsem musela hodně, hodně slevit ze svých nároků a to nízké ceny a dekoru v barvě kuchyně. J. se rozhodl, že pokud musíme na namořený kus čekat, kdežto ten v přírodním provedení je skladem, volí rychlost dodání. A když se má lepší polovička rozhodne, což nebývá tak často, je to spíše váhavý typ, nepohne s ním ani pár volů, natož padesátikilová manželka. Ani pod pohrůžkou studených večeří.
A tak se náš byt dneškem opět poněkud zvětšil. Pevně věřím, že stará židle bude vbrzku vystěhována k popelnicím, uvažuji tak v časovém horizontu dvou až čtyř měsíců, ale nechci na J. tlačit, má teď dost jiných starostí. Zatím smontoval novou stoličku, vyslechl mé obligátní "já ti říkala, že je moc světlá" a namazal si chléb brusinkovou marmeládou. Je se sebou moc spokojený, já vlastně také, buk nebo olše a Maty dnes bude večeřet s námi u stolu jako velký kluk. Dobře jsme nakoupili.
Ha ha ha to znám, když už nekoupím nábytek, tak spoustu důležitých blbostí jako svíčky, prostírání, polštářky, které vůbec nepotřebujeme. Jediná moje naděje je, že manžel vyhazuje rád a když už něco nastěhuji za dveře, okamžitě to nese k popelnici a za oknem se pak baví, kdo a jak rychle si věc odnesl. Hodně zdraví, máš krásný blog.
OdpovědětVymazatTak jo taky znám velmi dobře. Když jsme před dvěma lety koupili dům, hrdě jsem prohlásila, že celý náš původní byt 3+1 zbalím a připravým k expedici, neboť při prohlídce jednotlivých místonstí, jsem si říkala, že tam těch věcí není až tak moc. Tak jsem s dvouma dětma za zády (Davídkovi byli tři měsíce a Sťěpánkovi pět let-školka prázdiny) začala balit (manžel musel uvést rychle dům aspoň trochu do obyvatelné podoby). První dva dny jsem vzorně balila, s přibívajícími dny končila většina věcí u popelnice, fakt už jsem ve tři ráno ani neviděla co to vlastně balím a tak jsem vždycky naznala, že to vůbec nepotřebujem. Do dneška nechápu kde jsme za společných šest let života nashromáždili tolik věcí. A teď bydlíme v domě dva roky a když se tak rozhlédnu kolem, nikdy se už se nestěhuju!!!!!
OdpovědětVymazatŽivě vás v té Ikee vidím, :-)) Jak je mi to blízké. Naše děti tam minule vyzkoušely téměř všechny gauče s výkřikem: My jsme Homer Simpson. Dědeček to neunesl, a od té doby s námi nikam nejezdí.:-))
OdpovědětVymazatdíky, dámy, je dobré vědět, že v tom nejsme sami :o)
OdpovědětVymazatMám to s ikeou velmi podobně - ale třeba na takové svíčky už je doma embargo, muž mi je zakázal kupovat, protože jich podle něj máme doma strašně moc (nemáme, není jich ani jedna plná krabice - ta je samozřejmě taky z ikei).
OdpovědětVymazat“Buk nebo olše“, tohle znám. Mě nejvíc rozčiluje, že i když člověk koupí cosi v odstínu buku, tak se to stejně nehodí k ostatním věcem v odstínu buku v bytě, protože na trhu je prostě asi 50 druhů buků a každá firma si ten buk představuje jinak. EU by to měla konečně ujednotit!
OdpovědětVymazatPobavilo :))
OdpovědětVymazat