3. chemoterapie

Tentokrát to byla opravdu řacha. Dostala jsem od sady plastových lahví naplněných bůh ví čím takovou za uši, až jsem vzala druhou o zeď. Je to čtyři dny a po pravdě jsem se ještě nevzpamatovala. To, co mě minulo před měsícem a já si naivně říkala, že to vlastně ani není taková hrůza, mě dohnalo v plné rychlosti a já si užila nevolností, nechutenství, stavů na pokraji mdloby, prostě roztomilá sestavička. V sobotu odpoledne si mě kluci slavnostně přivezli domů, já do sebe stihla nalít jeden jogurt, nejspíš jsem tušila, že to bude na dlouhou dobu mé jediné jídlo, lehla si na gauč a už nevstala. Doteď. Ještě se mi z toho klepou kolena. Nemůžu jíst, spát, chodit, ležet, sedět, bolí mě celých 160 centimetrů a nebaví mě to. Co můžu, je stěžovat si, pofňukávat, nadávat a kouřit. Aspoň něco.

J. to nese velmi statečně. Snaží se mi snést modré z nebe, podává léky, nakupuje zásoby tekutin, což je jediné, co do sebe dostanu a jsem v tomto ohledu dost vybíravá. Dvakrát denně láska mého života vybíhá do nedalekého obchůdku, aby své ženě přinesl tu Colu, tu višňový džus. Je k zulíbání. Vlasy mi definitivně odešly, mám hlavu jako koleno a za nimi se loučí obočí a řasy. Začínám připomínat panáčka Michelina a to i barvou. Přesto mi J. nezapomene alespoň jednou denně složit poklonu, že jsem pořád krásná, že se mu moc líbím a že až trošku přiberu v zadních partiích, budu dokonalá. Je skvělý a jen co se mi trochu uleví, snesu mu modré z nebe.

A pořád je s ním legrace. Den před mým odjezdem do Motola jsem udělala malinkou řidičskou chybu. Nic se nestalo, nikdo nemusel brzdit, dupat na plyn ani troubit, ale můj muž to zhodnotil jako velmi těžký přestupek, ba přímo trestný čin a pokud by to mělo být na něm, udělal by mi z řidičského průkazu trhací kalendář. Když jsme následujícího dne cestovali na můj několikadenní ozdravný pobyt, opět jsme téma mých šoférských schopností otevřeli a z J. vypadla dnes již památná věta: "Nech toho teď, přeci nechceš, aby moje poslední vzpomínka na tebe byla tohle." Vím moc dobře, jak to myslel, šlo jen o tři dny v nemocnici, ale vyjádřil se dost nešikovně a dojem, že mé studené tělo míní vbrzku spálit a vysypat do popelnice, už nesmazal. Byť tak vznikl vtip černočerný a morbidní jako reklama na víka na rakve, dost dobře jsme se na něm pobavili. To je přesně to, co my teď můžeme a vlastně i musíme. Dělat si srandu, legraci a vymýšlet stupidní hlášky, abychom se z toho nezbláznili. Protože potom zvedneme telefon a tam slyšíme příběhy lidí, kteří svůj boj nezvládli, nebo je tahle morová rána postihla opakovaně. A to se poslouchá hodně špatně. Jako třeba moje myšlenky, které po takovém hovoru obvykle následují a mě se v hlavě honí katastrofické scénáře, které končí verdiktem "Jednou mě to stejně sežere a umřu mu v náručí." a to je opravdu k zešílení. Okamžitě tuhle nechutnou myšlenku zaháním do kouta, kde jak pevně doufám chcípne hlady a její kostra zapadá prachem. Přesto se nějaká jiná, jí podobná někdy jindy vynoří a zkazí mi náladu. Má malá psychologická válka se sebou samou, která snad hodně, hodně brzy skončí.

Čemuž vydatně napomáhá slunce mého života, nejkrásnější chlap na světě, mé čtyřleté štěstí. Včera jsem se přinutila opustit bezpečí pohovky, a poněvadž venku bylo krásně a jarně, rozhodla jsem se doprovodit J. do školky, abychom si tam juniora společně vyzvedli. Malinko jsem přecenila své schopnosti a tak jsem do stacionáře došla dost zničená a vyplivaná, přesto šťastná z přílivu čerstvého voňavého vzduchu. Sedím na botníku, snažím se popadnout dech a tu sleduju své invalidní, hypotonické dítě, jak kráčí ke své skříňce, drže se svého otce jen za JEDNU ruku. Druhou se pevně držel lemu svých tepláčků, jakoby ho ten mohl zachránit před pádem a co krok to záchvat smíchu. Opravdu takhle ušel celé dva metry, než se jeho ruce pevně chytily okraje poličky a on na mě vítězoslavně pohlédl, jaký že na to mám názor. Samozřejmě, že jsem nešetřila výkřiky chvály a nadšení, ale ani kdybych vyskočila dva metry dvacet, nevyjádřilo by to mou neskutečnou radost z takového pokroku.

Můj malý chlapeček udělal obrovský skok vpřed. A to je velká motivace. Za chvíli bude chodit sám, naučí se jíst příborem, půjde do školy a pak do tanečních. A k tomu všemu tady bude potřebovat matku ve středním věku, která ho bude ztrapňovat před kamarády. To si prostě nemůžu nechat ujít.