středa 16. března 2011

3. chemoterapie

Tentokrát to byla opravdu řacha. Dostala jsem od sady plastových lahví naplněných bůh ví čím takovou za uši, až jsem vzala druhou o zeď. Je to čtyři dny a po pravdě jsem se ještě nevzpamatovala. To, co mě minulo před měsícem a já si naivně říkala, že to vlastně ani není taková hrůza, mě dohnalo v plné rychlosti a já si užila nevolností, nechutenství, stavů na pokraji mdloby, prostě roztomilá sestavička. V sobotu odpoledne si mě kluci slavnostně přivezli domů, já do sebe stihla nalít jeden jogurt, nejspíš jsem tušila, že to bude na dlouhou dobu mé jediné jídlo, lehla si na gauč a už nevstala. Doteď. Ještě se mi z toho klepou kolena. Nemůžu jíst, spát, chodit, ležet, sedět, bolí mě celých 160 centimetrů a nebaví mě to. Co můžu, je stěžovat si, pofňukávat, nadávat a kouřit. Aspoň něco.

J. to nese velmi statečně. Snaží se mi snést modré z nebe, podává léky, nakupuje zásoby tekutin, což je jediné, co do sebe dostanu a jsem v tomto ohledu dost vybíravá. Dvakrát denně láska mého života vybíhá do nedalekého obchůdku, aby své ženě přinesl tu Colu, tu višňový džus. Je k zulíbání. Vlasy mi definitivně odešly, mám hlavu jako koleno a za nimi se loučí obočí a řasy. Začínám připomínat panáčka Michelina a to i barvou. Přesto mi J. nezapomene alespoň jednou denně složit poklonu, že jsem pořád krásná, že se mu moc líbím a že až trošku přiberu v zadních partiích, budu dokonalá. Je skvělý a jen co se mi trochu uleví, snesu mu modré z nebe.

A pořád je s ním legrace. Den před mým odjezdem do Motola jsem udělala malinkou řidičskou chybu. Nic se nestalo, nikdo nemusel brzdit, dupat na plyn ani troubit, ale můj muž to zhodnotil jako velmi těžký přestupek, ba přímo trestný čin a pokud by to mělo být na něm, udělal by mi z řidičského průkazu trhací kalendář. Když jsme následujícího dne cestovali na můj několikadenní ozdravný pobyt, opět jsme téma mých šoférských schopností otevřeli a z J. vypadla dnes již památná věta: "Nech toho teď, přeci nechceš, aby moje poslední vzpomínka na tebe byla tohle." Vím moc dobře, jak to myslel, šlo jen o tři dny v nemocnici, ale vyjádřil se dost nešikovně a dojem, že mé studené tělo míní vbrzku spálit a vysypat do popelnice, už nesmazal. Byť tak vznikl vtip černočerný a morbidní jako reklama na víka na rakve, dost dobře jsme se na něm pobavili. To je přesně to, co my teď můžeme a vlastně i musíme. Dělat si srandu, legraci a vymýšlet stupidní hlášky, abychom se z toho nezbláznili. Protože potom zvedneme telefon a tam slyšíme příběhy lidí, kteří svůj boj nezvládli, nebo je tahle morová rána postihla opakovaně. A to se poslouchá hodně špatně. Jako třeba moje myšlenky, které po takovém hovoru obvykle následují a mě se v hlavě honí katastrofické scénáře, které končí verdiktem "Jednou mě to stejně sežere a umřu mu v náručí." a to je opravdu k zešílení. Okamžitě tuhle nechutnou myšlenku zaháním do kouta, kde jak pevně doufám chcípne hlady a její kostra zapadá prachem. Přesto se nějaká jiná, jí podobná někdy jindy vynoří a zkazí mi náladu. Má malá psychologická válka se sebou samou, která snad hodně, hodně brzy skončí.

Čemuž vydatně napomáhá slunce mého života, nejkrásnější chlap na světě, mé čtyřleté štěstí. Včera jsem se přinutila opustit bezpečí pohovky, a poněvadž venku bylo krásně a jarně, rozhodla jsem se doprovodit J. do školky, abychom si tam juniora společně vyzvedli. Malinko jsem přecenila své schopnosti a tak jsem do stacionáře došla dost zničená a vyplivaná, přesto šťastná z přílivu čerstvého voňavého vzduchu. Sedím na botníku, snažím se popadnout dech a tu sleduju své invalidní, hypotonické dítě, jak kráčí ke své skříňce, drže se svého otce jen za JEDNU ruku. Druhou se pevně držel lemu svých tepláčků, jakoby ho ten mohl zachránit před pádem a co krok to záchvat smíchu. Opravdu takhle ušel celé dva metry, než se jeho ruce pevně chytily okraje poličky a on na mě vítězoslavně pohlédl, jaký že na to mám názor. Samozřejmě, že jsem nešetřila výkřiky chvály a nadšení, ale ani kdybych vyskočila dva metry dvacet, nevyjádřilo by to mou neskutečnou radost z takového pokroku.

Můj malý chlapeček udělal obrovský skok vpřed. A to je velká motivace. Za chvíli bude chodit sám, naučí se jíst příborem, půjde do školy a pak do tanečních. A k tomu všemu tady bude potřebovat matku ve středním věku, která ho bude ztrapňovat před kamarády. To si prostě nemůžu nechat ujít.

17 komentářů:

  1. já to pořád říkám, že je to kluk šikovná a že si to umí parádně načasovat....a ty svoje myšlenky choď opravdu do kouta a nech je tam zapadat prachem a nebo ještě lépe je hoď někam do řeky ať úplně odplavou..moc a moc přeju rychlou obnovu sil a energie...

    OdpovědětVymazat
  2. Gratuluju, vydrž, bude líp.

    OdpovědětVymazat
  3. Já to musím napsat - miluju Tvoje články - ať jsou jakkoliv smutné .... vím, že psychika je v tomhle případě šílená mrcha - bohužel jsem to poznala na vlastní kůži. A taky mne tenkrát drželi nad vodou mé malé děti. Takže posílám úsměv a sluníčko - a malý je obroooooovský šikula :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Tomu černěhumornému žertování naprosto rozumím, nebýt tohoto druhu zábavy, asi bych už byla uzavřená v některém z pavilonů nedaleké bohnické léčebny.

    OdpovědětVymazat
  5. Ty jo, Matýsek je šikula :-).

    OdpovědětVymazat
  6. Ano, cynismus a černý humor jsou jedna z cest, jak se z toho nezbláznit. Taky ho často používám a vy to umíte skvěle :)). Taky je dobré se každý den zastavit a říct si, co všechno vlastně v životě máte a že na tom nejste tak zle. A já věřím, že i když teď prožíváte sakra těžké období, tak pozitiva mohou převažovat (vždycky záleží jen na způsobu uvažování) - máte skvělého chlapa, úžasné dítě, teď přežít ty chvíle černoty a pak už jen dovolená v Jugoslávii a samá pozitiva a sociální jistoty :)

    OdpovědětVymazat
  7. Matys, je to humus, chemošky, no. Já to sledovala jenom u manžela, a stačilo. Ten strach je pochopitelnej a nemá cenu si ho zapírat. Je tam a zůstane tam vzadu pořád a občas se vynoří - jen nás nesmí dlouhodobě ovládnout... Mně naopak pomohlo dovolit si jednorázově řízeně (dala bych i smajla :) domyslet a doprožít ten strach až do konce, přehnat ho. Tak komprimovaně, chápeš. Kupodivu mě nesežral, přejel přes svůj vrchol a už byl jenom menší...

    OdpovědětVymazat
  8. zapomněla jsem připsat to, co je podle mě samozřejmé: držím prostě palec!!!

    OdpovědětVymazat
  9. kdyby cokoli, ozvi se. jsi za půlkou. bude líp. fakt.

    OdpovědětVymazat
  10. Nebyly raníčky, tak jsem tušila, že Ti asi nebude úplně oukej...

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuju za krásné komentáře, holky. Už je líp. Snad přijde i inspirace a budou zase raníčky :)

    OdpovědětVymazat
  12. Napadlo mě totéž co Míšu. Včera jsem si to tu přečetla a nic smysluplného mě nenapadlo. Dneska mám velkou radost, že už vidím matyskovi a smajla:)

    OdpovědětVymazat
  13. Matýsek je šikula. A vám moc, moc , moc držím palečky. Moc hezky píšete! Vydržte, bude líp!!!

    OdpovědětVymazat
  14. Luciku, Maty už asi další diagnózu nedostane. Domluvili jsme se ve stacíku, že pokud se nezhorší, už ho v Motole trápit nenecháme. Vypadá to, že tam stejně jen probíhá soutěž kdo objeví R.syndrom a na pokusy jim ho nedáme :)

    OdpovědětVymazat
  15. Ahojky:-) Dneska jsem dostala typ na Tvůj blog od Honzy. Musím říct, že jsem nevěděla co s Tebou je a holka, měla jsem husí kůži, když jsem četla Tvůj článek. Ale zase vím, že tě Tvoji kluci podrží a vůle všechno zvládnout je určitě obrovská. Kvůli nim - těm Tvým chlapům - to prostě vydržíš a zase bude dobře!!! Moc moc držím palce a hlavně buď v pohodě psychicky, to je strašně důležité!!! My ženské hodně vydržíme a nějaká fyzická bolest, to nás přece nezničí. Moc moc držím palce!!!! A Honza je úžasný kluk, strašně hezky o Tobě mluví a je vidět, že v něm máš velikánskou oporu. Tak se držte všichni!!!A opravdu moc krásně píšeš:-)

    OdpovědětVymazat
  16. Jsi úžasná!! Čtu už dýl, ale komentář tu snad píšu první, jsem ostuda (a to sama z komentářů na svém blogu žiju) - prostě strašně vám držím palce, víš ...

    OdpovědětVymazat
  17. Diny, děkuju a vím .... Však já vám taky

    OdpovědětVymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.