Nevděčné povolání

Být sestrou nebo lékařem v nemocnici je práce náročná a vyčerpávající. Vůbec se nedivím zdravotnickému personálu, že se jim nelíbí jak se s nimi zachází. Spousta práce, titěrné platy a nejhorší jsou ti pacoši. Pokud jde o mě, klidně bych stávkovala s nimi nebo jim pravidelně posílala aspoň třicet procent mé měsíční mzdy, aby si aspoň trošinku polepšili. Jsem totiž exemplárním příkladem pacienta - komplikátora a tudíž důvodem, proč na některých odděleních jistých pražských nemocnic přibývá práce.

Začala jsem hned zčerstva brzy ráno. S J. jsme dítě vysadili ve stacionáři a s přáním hezkého dne jsme mu tam nechali paní učitelky napospas. V poslední době je dost aktivní, má sklony k sebepoškozování nevhodnými pády při trénování lezení a chůze a stále víc trvá na svém. Nemluví, neznakuje, ale když něco chce, tak velmi hlasitě a nekompromisně. Nedá se svítit, chlapec nám roste. Ze školky jsme se vydali do laboratoře, kde na mě čekaly výsledky pondělního odběru krve. Nechala jsem svého muže v autě před budovou a se slovy "ani to nevypínej, hned se vrátím" jsem vplula do dveří na dlouhých dvacet minut. Můj pokus vsunout se mezi dvě dámy ve frontě a poprosit v ordinaci o vydání inkriminovaného dokumentu nevyšel, sestřička se na mě zamračila a s nevyslovenou pohrůžkou, že mě asi vynese v zubech, pokud se nezařadím na konec, kam patřím, mě vystrkala do čekárny. Smířila jsem se se situací a počkala, než si to rozmyslela a papír mi oproti podpisu vydala. Má dnešní první ubohá oběť.

Přesunuli jsme se do druhé nemocnice. Příjem byl rychlý, jednoduchý, jediné, co se ode mě chtělo, byl podpis na asi deseti kopiích informovaného souhlasu a dát si změřit tlak. Mladá lékařka, která mou osobu dnes dostala na starost, byla evidentně vyspaná do růžova a v příjemném rozpoložení. Ještě ji dnes nestihl nikdo naštvat, nechtěla jsem být první a chovala jsem se slušně. Chvíli jsme vedly rozhovor o mé anamnéze, snášenlivosti chemoterapie a případných obtížích, kterými naštěstí netrpím, což ji potěšilo. Její prsty jezdily po klávesnici počítače rychlostí blesku, myška se na podložce jen míhala a tiskárna málem vypustila duši. Za několik minut paní doktorka vyplnila asi osmdesát formulářů, přičemž drtivá většina z nich obsahovala úplně stejné nebo lehce pozměněné otázky, natiskla asi padesát zpráv a všechno to kompletně orazítkovala a podepsala.

"To je papírů, co? Někdy máme my lékaři pocit, že kdyby vás, pacientů nebylo, pohodlně si vystačíme jen s administrativou." vtipkovala. "A víte, co je smutný? Když na nás přijde kontrola, nikoho nezajímá názor lidí, co sedí v čekárnách a leží na postelích, ale jestli podpis sedí na řádku a obálka má správnou barvu. Klidně můžeme uřezat levou nohu místo pravé, hlavně, když na závěrečné zprávě bude odpovídající razítko a kód pojišťovny umístěný přesně doprostřed kolonky."

Je s ní sranda, i když téma hovoru bylo ve výsledku dost depresivní. Jak říkám. Chudáci doktoři.

Konečně jsem se dostala na oddělení a tentokrát měla štěstí, zůstalo na mě jedno krásné místečko v pokoji za rohem. Nemusela jsem zpátky do haly, kupovat si oběd v bufetu, pospávat na tvrdé lavici. Fakt klika. Hned jak jsem si vybalila a zkonstruovala notebook, stála za mnou dost rozladěná sestra s otázkou, proč jsem pro boha živého nebyla v přijímací kanceláři. Než jsme v komunikačním šumu zjistily, že projít jednou takovou místností nestačí, je potřeba cyklus zopakovat, byla už pěkně nabručená. Vzala jsem si od ní složku, v přízemí si koupila něco k pití a malilinkou čokoládu, abych měla na to čekání dost energie a vrátila se do té správné kanceláře, před kterou postávalo a posedávalo víc budoucích pacientek, než mi bylo milé, páč to znamenalo, že tady strávím hodně času. Po dvou hodinách, kdy jsem se nehla z místa, ze dveří mého oddělení vystrčila blond hlavu ona sestřička, která mě na příjem poslala a optala se, co tam dělám. Pokrčila jsem rameny a odvětila, že čekám.

"Ještě?!" dotázala se.

"Pořád." rezignovaně jsem se pousmála.

Chvíli to vypadalo, že ke mě doběhne a jelikož je to všechno moje vina, dostanu výprask, ale asi si to rozmyslela, protože hlasitě odfoukla a se slovy "Máte tu oběd, pak si pro něj přijďte" zaplula zpátky do bezpečí za prosklenými dveřmi. Chvilku na to jsem byla vyzvána, abych vstoupila do kanceláře, odmítla tam neschopenku a obdržela několik samolepících štítků s mým rodným číslem. Dvě hodiny na fakt neskutečně tvrdé židli a jedna naštvaná sestřička. Stálo mi to za to? Jako bonus jsem se dozvěděla, že tady máme my rakoviňáci absolutní přednost a až příště přijdu, mám se drze postavit přímo ke dveřím kanceláře, paní sekretářka mě odbaví o poznání dříve, abych si mohla jít včas sníst svůj nepoživatelný oběd. Aspoň nějaké pozitivum uprostřed toho bílého chaosu.

Jsem pacientka nezodpovědná, pořád zdržuju a všechno komplikuju. Nejsem schopná někam přijít včas, mít u sebe potřebné dokumenty a ještě mám choulostivé žíly, které při pohledu na ostrou jehlu praskají. Být tady zaměstnaná, nedala bych si ani aspirin.