Vaše doklady, prosím

První důležitou průkazku, kterou si pamatuji, jsem nafasovala v deseti letech. Potvrzení o členství v Klubu přátel sovětského filmu. Vlastně ne, ještě předtím byly Jiskry. Malá, červená knížečka, jednoduchá dvoustrana obsahující mé nacionále a básničku o tom, jak budu jako jiskra jasná chránit svoji krásnou zemi, aby byla šťastná. Byla jsem na ni velmi pyšná a mám ji dodnes schovanou. Ano, je to ponurá památka na mé provizorní členství v komunistické straně, měla bych se stydět až na jistých částech mého těla, ale není tomu tak. Naopak, při pravidelné pětileté (že by nějaká souvislost s tehdejším plánováním?) probírce dokumentů ji vytahuju ze složky s nostalgickou jiskrou v oku a vzpomínám. A je mi líto, že mé potvrzení o členství v navazující organizaci - průkaz pionýra, jsem si nechala po revoluci proradnou vedoucí oddílu ukrást a nejspíš spálit, pod záminkou nalepení členských známek. Byla jsem hrdou Jiskrou a později pionýrkou několik krásných let, kdy jsme se pravidelně účastnili orientačních běhů O partyzánský samopal, na jaře uklízeli park, v létě jezdili na tábory s modrou uniformou a červeným šátkem sbalenými v kufru a chodili do kina na Čuka a Geka a Timura a jeho partu, až do zblbnutí. Byli jsme malé děti, neměli z toho rozum a strašně se nám to líbilo.

Když jsem v patnácti letech dostala svůj první občanský průkaz, opět se má hruď dmula pýchou. Sice mě neopravňoval téměř k ničemu, na cigarety i alkohol jsem si musela počkat do věku dospělosti, ale mohla jsem chodit do kina na filmy mládeži nepřístupné, aspoň některé a na diskotéky pro juniory. To bylo taky moc fajn. Dnes už jej využívám víceméně jen při jednání s úřady, ale velmi dobře si pamatuji na večer, kdy jsem ho vytáhla z kapsy naposledy, abych dokázala vrchní v restauraci, že jsem už konečně dospělá, alkohol mám povolený a ona mi to malé pivo klidně může přinést. Bylo mi 24 let. Dost jsme se tehdy nasmáli a já došla k závěru, že jsem ve věku, kdy nepotřebuju růst, abych už konečně byla velká, ale naopak, svíček na dortu už bude vždy stejný počet, abych si nepřipadala stará. Následoval řidičák, úderem mých osmnáctin, což jsem poněkud uspěchala, jelikož to znamenalo, že závěrečné zkoušky v autoškole musím dělat v té největší zimě, mrazu a po blatníky ve sněhu. Měla jsem štěstí na přezkušujícího policistu, jelikož se mu do těch závějí s holkou, které se klepou ruce na volantu nechtělo a projeli jsme jen hlavní posolené tahy našeho okresního městečka, takže na třech semaforech pořád rovně.

Následovalo mnoho dalších legitimací a dokladů, mezi jinými průkaz dárce krve, na který jsem velmi hrdá, obsahuje mnoho razítek o mé dobrovolné ztrátě krve a krevních destiček a přinesl mi Jánského bronzovou plaketu. Teď mám rakovinu a můžu ho zahodit. Ach jo. Knihovna, zdravotní pojišťovna, několik identifikačních karet do práce, ke každým dveřím jedna, prostě dokladovka narvaná adepty na ztracení. A že se s tím nepárám.

Můj malý chlapeček mě předběhl. Svůj první doklad totožnosti dostal v pouhých třech letech a je to oranžová kartička s jeho téměř uplakanou fotkou, potvrzující, že je invalidní. Mrzí mě to, ale co se dá dělat. Průkazka přináší výhody, které Maťulka potřebuje a hojně jich využívá. Jako třeba včera, kdy se poprvé ve svém krátkém životě identifikoval policistce. Tedy, po pravdě řečeno to za něj udělala jeho matka, ze zadní sedačky by do přihrádky nedosáhl, ale konečně ji použil. Vraceli jsme se autem domů z nákupu a já zapomněla schovat modrou vozíčkářskou značku z palubní desky, tudíž jsem na nás dvě sympatické důstojnice u silnice nechtě upozornila. Naštěstí řídil J., který je zodpovědný a vozí s sebou všechny potřebné doklady. Sice rozstrkané po všech kapsách, a že jich můj muž má, smíchané s účtenkami od benzínu a nákupními seznamy, ale na usměvavou výzvu "Vaše doklady, pane řidiči" byl schopen po několika minutách probírky toho papírového chaosu najít řidičák, techničák i zelenou kartu. Kdybych seděla za volantem já, nejspíš bychom odjeli s pokutou, jelikož své doklady schovávám v peněžence, kterou, abych ji neztratila, mívám bezpečně uloženou doma v poličce. Když se identifikoval J., modrá uniforma nás ještě požádala o potvrzení, že smíme mít obrázek na výhody za čelním sklem. Můj muž po mě hodil zamračeným okem, jako, že je to moje vina, že nás stavěli, poněvadž kdybych měla IQ aspoň jako pokojová květina, včas bych kartu schovala a zbytečně na naše auto neupozorňovala. Jelikož jsem nechtěla vyvolávat hádku, tím méně přiznat, že on má pravdu, sklopila jsem uši a podala mu Matyho legitimaci. Policistka ji zkontrolovala, opět se usmála (vlastně se křenila celou dobu, jen nevím, jestli při pohledu na mého krásného manžela a měla bych začít žárlit, nebo ji opravdu bavilo stát v mrazu u silnice a kontrolovat nervózní řidiče) a se slovy "neshledala jsem žádný přestupek, můžete pokračovat v jízdě" nás propustila. Načež se J. rozjel a málem si nasbíral hned několik bodů za předjíždění přes plnou čáru a nedání přednosti v jízdě. Podle mě je to normální pirát a měl kliku, že ženy zákona se k nám otočily zády a vyhlížely další kořist.

Jednoho krásného dne stát vezme všechny naše soukrommé, osobní informace, nacpe je do jednoho malinkého čipu a nechá nám je zašít pod kůži. Já přestanu ztrácet doklady a pokud mi někdo neurve ruku u samého krku, budu mít vše důležité stále při sobě. Matýsek začne chodit, vrátí oranžovou kartičku a nebude potřebovat žádné obrázky invalidního vozíku za sklo auta. Jen J. bude dál jezdit jako drak, dokud si někde nenatluče šišku a já se budu modlit, aby to odnesly jen plechy. Ale s tím mu žádný identifikační čip nepomůže.