4. chemoterapie

Mám pocit, jakoby se svět točil a na mě zapomněl. Všechno jde tak trochu mimo mě, okolí mi splývá v mlze, která se s postupem času pomalu rozptyluje. Bilance jídla od soboty - dva krajíce chleba, šáteček a tři miňonky. Jsem fakt dobrá. Jediná voda, kterou můžu pít je přeslazená Fanta a hořký Tonic. Mám pusu jako potaženou sametem a všechny chuťové pohárky mají plné ruce práce, aby ucítily aspoň náznak chuti, která je jim podána. Bolí mě celá Prdlá Prvomatka. Každý centimetr těla. Kosti, klouby, svaly. Když vstávám, vypadám jako čerstvá jubilantka v domově pro přestárlé s kocovinou. Je problém pohybovat se po bytě, představa vyjít ven momentálně vydá za malou noční můru. Bohužel, největší orgán v lidském těle je kůže. Vím to bezpečně, jelikož cítím každý její milimetr krychlový a mám jí víc než dost. J. je od přírody mazel a dost ho teď trápí, že mě nemůže ani pohladit. V tom případě bych nechala svůj největší orgán ležet na podlaze a zbytek těla bych chladila pod hodně studenou sprchou.

Nevařím. Nejde to. Jakákoliv vůně linoucí se ze sporáku mi obrací žaludek naruby a hlavou dolů. J. si vzal ohleduplně pár dnů volna, aby se o mě mohl postarat, což činí s něžnou péčí Marry Popins. Podává mi vodu, v pravidelných intervalech se ptá, jestli si už konečně nedám něco k jídlu, kontroluje, jestli dýchám. Stará se o Matyho naplno a bez řečí, jediné, co zvládnu já, je chvíli si s naším klučíkem pohrát, když se vrátí ze školky. Naštěstí nevypadá, že by tím trpěl, kluci jsou sehraná dvojka a čím dál víc to vypadá, že mámu prostě k životu nepotřebují. Dobře tak.

K postchemoterapeuťáckým následkům se přidala, nezvána a nevítána, těžká rýmička. Tudíž, nejen, že je mi šoufl, ale navíc nemůžu dýchat. Spotřeba papírových kapesníků u nás vzrostla na jeden strom denně. J. je pravidelným návštěvníkem lékárny, kde nakupuje tu spreje do nosu, tu homeopatika. Ano, byla jsem nucena sáhnout k alternativě, jelikož klasická medicína přede mnou zavřela své dveře a nezdá se, že by měla ještě někdy v plánu mi pomoci. Vybavuju si mladého lékaře při příjmu v nemocnici, jak mi říká, že kdyby mi bylo po víkendu zle, mám si přijet pro léky. Zbláznil se? Má pan doktor vůbec ponětí, jak těžké je po chemoterapii vstát z postele natož dojít k výtahu? Přivázala bych toho frajera k jejich čistě povlečené bílé posteli a lila do něj ty dryjáky pod tlakem, aby poznal, zač je toho loket.

Jako ve snu se mi vybavují některé scény po mém návratu...

...Když mi J. stříhal identifikační pásku z ruky, kterou z duše nenávidí a dokud ji mám na těle, má pocit, že jsem ještě jednou nohou v nemocnici.

...Když mi vyprávěl scénu, jejímž byl svědkem v obchodním centru a dost dobře se prý bavilo celé patro.

Ona:"Čumáčku, viděls ten prázdnej obchod? Ona tam měla jen poličky a žádné zboží."

On:"Ano, miláčku. Ona prodává ty poličky."

Ona:"Cožeee? No to snad ne? Na co by někomu byly prázdné poličky?"

On (již značně v rozpacích):"Tam se prodávají vestavěné skříně, víš?"

Ona:" Kecáš! Hele, ta vietnamka támhle v restauraci na mě mává! Jé! Jsou tak milé!"

On (rezignovaně):"Hm"

Ona:"Já jí taky zamávám. To je hezký. Čumáčku, ona mává na tebe, máš si jít pro to jídlo!"

Škoda, že jsem tam nebyla.

...Když J. vpodvečer značně unaven otevírá notebook a chce dodělat nějaké resty z práce. Coby IT odborník si semtam nosí práci domů, jelikož internet je všude a freeware programy také. Chvíli něco kutá a pak nadšeně křičí: "Jé! Ten disk má Koš!" Jaké to překvapení. Zmohla jsem se na unylý úsměv a poznámku v tom smyslu, že by možná měl přehodnotit vlastnictví svého vysokoškolského diplomu.

...Když si Matýsek vyžádal druhou malou večeři, jelikož té první evidentně nebylo dost. A jelikož já okupuji gauč v celé jeho šíři a na dětské židličce se hromadí použité bryndáčky, které kupodivu nemá kdo odnést do koše na špinavé prádlo, posadí si J. synátora pěkně proti sobě na konferenční stolek a začne krmit jogurtem. Jsou si tak podobní, že v tuto chvíli vypadají, jako zrcadlový odraz. Zavírám oči a na chvíli opět usínám.

Spát se taky moc nedá. Buď mě trápí ucpaný nos, bolest nebo neprůchozí průdušky. Převaluju se, počítám okna naproti v paneláku, ve kterých se ještě nebo snad už svítí a čekám na ráno. Tudíž i den trávím v podobném duchu. Spánek, stupidní sitcom v televizi, spánek. Kouzelná bedýnka tady hraje vpodstatě nonstop, abych měla pocit, že jsem ještě tady. Že slyším lidský hlas, ať prodává sebestupidnější výrobek přes teleshopping.

Dnes ráno se můj mlhavý opar zase o kousek zvedl. Svět nabral na barevnosti, obrysy jsou o něco ostřejší. Vím, že už bude jenom líp. Ještě dva týdny. Jsem zvědavá, co se mnou provede poslední dávka. Ale bude poslední a to je moc důležité. Mám pocit, že další bych už nepřežila. Jediné, co mě na tom všem těší, je fakt, že když mně je TAKHLE blbě, moje rakovina je na tom ještě hůř. Doufám, že se po tomto cirkusu zvedne, odejde a raději se už NIKDY nevrátí.