O čekání

   Na vlak, na rande, na Ježíška, na smrt. Nikdo nečeká rád. Já to nenávidím. Jako osoba aktivní a čilá, s potřebou neustálých podnětů, jako teplé slovo od přítele, nebo aspoň televizní hlasatelky, když už nic jiného, tak psaného slova, prostě nerada stojím a koukám do nikam. V takové chvíli spadám do nejrůznějších zlozvyků, které se u mně za těch mnoho let, co chodím po světě vyvinuly, a musím přiznat, že jsou jeden lepší než druhý. Jelikož hodinky, i když se dají k ruce připnout páskem, stále někde zapomínám a tudíž po většinu času nenosím, vytahuju z kapsy mobilní telefon, vždy přesně po čtyřech minutách. Na chlup. Zkontroluju čas, jakobych neuměla ta čísla sečíst z hlavy, přijaté zprávy, i když bezpečně vím, že telefon ani nepípnul a prohledám seznam, koho bych tak svou nudou mohla patřičně otrávit. Schovávám hračku do kapsy a ukousnu kůžičku u nehtu. Zajedu rukou do vlasů, léto nebo zima, prostovlasá, či s čepicí, vytahuju pramen a hraju si s sním. Dobře. To bylo. Teď smím žmoulat cípy šátku. A samozřejmě nesmím zapomenout na cigarety. Čím delší čekání, tím více nikotinu a dehtu. A to mně ničí, páč, když už potom na to rande konečně dojde, smrdím jako tovární komín a bojím se na dotyčného promluvit.

   Výjimkou jsou velmi ojedinělé okamžiky, zatím tedy přesně dvakrát za dobu pěti let, kdy smím počkat na J. před jeho kanceláří. Přesněji řečeno, před budovou, ve které pracuje, jelikož je tak důležitý, že se nesmím přiblížit ani k uniformovanému vrátnému u vchodu. Každopádně celý dům sídlí na turisticky velmi lukrativním místě, kudy od rána do večera proudí davy turistů a já stojím před tou nádhernou vyřezávanou bránou, hřeju si tvář v jarním nebo letním slunci a tvářím se jako součást malého náměstí. Jako, že mi to tam prostě patří. Cizinci prochází kolem, někteří se ptají na cestu, na což s výmluvným pohledem říkám plynnou angličtinou "sorry, já nejsem místní" a fotí. Sice ne mě, spíš krásná panoramata, která jim svou nízkou osobou úspěšně zakrývám, tudíž zakomponovat mě do fotky se stává nevyhnutelným, ale nevadí, aspoň ta jejich upomínka nebude tak nudná. Zajímalo by mě, na kolika zdech a krbových římsách po půlce světa figuruje můj unylý úsměv.

   Ač mě můj muž bezmezně miluje, tedy to aspoň úspěšně předstírá, ví, že existují situace, kdy mé čekání musí být nekompromisně zkráceno na dobu nezbytně nutnou, čítající maximálně pár minut a i to někdy bývá příliš. Obchodní centra. Prodejny rozličného zboží naskládané na jedné ploše velikosti malého letiště, pěkně jedna vedle druhé. Knihy, oblečení, boty, sladkosti, hračky. Můj chtíč si nevybírá. I když jen já znám aktuální stav našeho konta, který stejně není nikdy tak dobrý, aby si mladá paní mohla beztrestně utrácet za zbytečnosti, neopomene mi J. připomenout, že přijede opravdu jen za chvilku, že v podstatě už parkuje, ať sedím na zadku a nedotýkám se kreditní karty. Ale poněvadž známe své lidi, mám většinou naprosto jasnou představu o tom, kde se právě nachází a kdy dorazí, vydávám se do jámy lvové. Ne za nákupy, ale jen se podívat na nové zboží, abych si trochu ukrátila to nesnesitelné čekání na lásku svého života. Zakazuju si utratit byť i jen korunu. Marně, a když mě J. o půl hodiny později vyzvedává, jako třešničku na dortu ze dna nákupní tašky vytahuju jeho oblíbené sójové párky nebo belgickou čokoládu jako odpustek.

   Dnes jsem si dlouhou chvíli nemohla ukrátit ani nákupy, ani konverzací v cizím jazyce. Vstupní hala v Motolské nemocnici sice nabízí určitý způsob zábavy, v přízemí je obchod potravinami, kde nemají nic a ještě je to drahé, lékárna a malý boutique, ale jsou chvíle, kdy je jeden natolik otrávený životem, že se mu nechce ani dýchat. O půl desáté ráno jsem se hlásila v příslušné kanceláři. Vzali mi krev a J. odjel domů. Čekání na výsledky - první 2 hodiny. Koupila jsem si naučnou literaturu, Blesk a Rytmus života, kafe a usadila jsem se v hale. Když uběhl potřebný čas, vrátila jsem se do ordinace, kde mi paní docentka laskavě povolila chemoterapii, zároveň mi sdělila, že jsem nějaká divná, že mé tělo nemělo vůbec takto reagovat a že mi dá raději nějaké jiné jedy, které sice neútočí na krevní destičky, ale škodí úplně jinde. Prostě z bláta do louže. Na oddělení mi bylo vysvětleno, že pro mě postel není a nejsou si moc jistí, jestli dneska ještě bude. Mám se zastavit odpoledne, třeba to někdo vzdá a odjede domů. Další 3 hodiny v hale. Časopisy přečtené, káva dopita, reklamní spoty na monitorech rozvěšených na stropě naučeny zpaměti. Udělala jsem si pohodlí, složila si pod hlavu bundu a usnula. Uprostřed vstupní haly jedné z největších nemocnic. A vůbec mi nebylo stydno. Po probuzení jsem zamířila k výtahu, kde jsem se střetla s místní sanitářkou, malou, energickou romkou.

"Vy jste paní K.?"

"Ano"

"Odnesla jsem vám tašku z příjmu na oddělení."

"To jste moc hodná, děkuju."

"Bylo to naposledy. Já tu od toho nejsem."

"Ale já za to nemůžu, já vás nechtěla obtěžovat. Jsem 3 týdny po operaci a lékařka tvrdila, že nesmím nosit těžké věci."

"Tak já vám říkám, že už můžete."

Výborně. Aspoň někdo je tu odborník.

   V 15:08 jsem se slavnostně přikryla bílou peřinou. Pro dnešek mám dočekáno. Zítra začneme nanovo. Ráno na kapačku, odpoledne na J. Mám tu knihu, internet a křížovky. To půjde.