Parádnice

   Za svobodna jsem o sebe nijak zvlášť nepečovala. Ne, že bych zrovna vytvářela image šmudly, ale s nadváhou 10kg, zadkem jako štýrský valach a stehny o objemu menšího stromku, jsem ani neměla velké šance trpět na parádu. Svého času můj problém řešily sukně. Celoročně. Krátké, dlouhé a všechny tmavé. Můj šatník v té době neoplýval barvami, pod heslem "černá skryje vše" jsem se každé ráno prohrabávala jednobarevnými kusy ve snaze najít správnou délku rukávů ke střihu dolního kusu oblečení. Perfektně jsem v té době klamala tělem. Jednoho večera jsem pod vlivem alkoholu zapomněla skrýt své vady při převlékání vtažením pneumatik hluboko k páteři a vypnutím objemného hrudníku, a až tehdy se má sestra svěřila matce, že si nikdy nemyslela, že jsem TAK STRAŠNĚ tlustá. Nijak mne tím neurazila, jelikož to jednak byla čiročirá pravda a jednak jsem to pochopila spíše jako pochvalu mým mimikrám. Ovšem pomalinku ve mně dozrávalo rozhodnutí, konečně se sebou něco udělat.

   Stala se ze mě reklama na prostředky pro hubnutí. Nastudovala jsem odbornou literaturu, převážně Cosmopolitan a Ženu a život, přestala jíst a začala cvičit. V jednom okamžiku a naplno. Výsledky se dostavily až překvapivě záhy, při jídelníčku jedno jablko denně, prokládáném dvěmi hodinami posilovny a pravidlu, že hlad je převlečená žízeň jsem nadbytečná kila odložila během dvou měsíců a byla odměněna. Ne, že by mi být single nevyhovovalo, o partnery jsem nikdy neměla nouzi, ale jednoho kouzelného večera jsem spadla do krásných modrých očí, položila si unavenou hlavu na pevné rameno a byla ztracena. Dodnes J. vyčítám, že nebýt úbytku na váze, ani by o mně nezakopl, na což on se smíchem odpovídá, že to naopak já, štíhlá a dietou zesláblá jako čajíček, jsem konečně poznala, že se potřebuju opřít o silného chlapa.

   Měla jsem figuru, partnera a bylo potřeba doladit detaily. Vrhla jsem se do obchodů s konfekcí, do butiků a obchodních center, abych oživila svůj šatník pestrými barvami, upnutými topy a kalhotami. Konečně mi byly! Mohla jsem se v kabince beztrestně natáčet, aniž by tu a tam na mě zamrkal přetékající špek nebo jsem se marně snažila nadechnout. Byla jsem šťastná. Odbarvila jsem tmavé vlasy, nakoupila zásobu líčidel a pomalu v sobě objevovala narcise. Pak jsem otěhotněla a veškerá legrace byla v čudu. Ještě dlouho, dlouho poté, co se narodil Matýsek, jsem skrývala pozůstatky devítiměsíčního pronájmu mého těla pod těhotenským oblečením. Když se přehoupl rok, přiznala jsem si, že tohle už nejsou následky očekávání, prostě jsem jen tlustá a líná. Přesto jsem se nechala ukolíbat něžnostmi mého muže, že se mu líbím taková, jaká jsem a nepotřebuju shodit ani deko.

   Jednoho podzimu jsem dospěla k rozhodnutí, zhubla a zařekla se, že už nikdy nebudu jíst. Sice se svého předsevzetí moc nedržím, sem tam malá čokoláda velikosti dětské hlavy či kilový kelímek zmrzliny ještě nikomu neublížili, ale všeho s mírou. Když jsem se sebou byla po tolika letech konečně spokojená, hubená, vysportovaná, blond a s dost nezdravou dávkou sebevědomí, rozhodl se osud, že mi dá jednu za ucho. Seslal na mne chemoterapii, po které mi slezly vlasy. Pokud jsem se měla naučit pokoře touto cestou, někdo nahoře se šeredně zmýlil. Přátelé a mí blízcí, kterým jsem se odvážila ukázat svou olysalou šišku, svorně tvrdili, že i přesto jsem hezká a korunu jsem tomu dala šátky, kterých jsem dostala půjčenou obrovskou hromadu, tudíž jsem každý den jiná, nová a zajímavá.

   A potom mi kolegyně v práci prozradila sladké tajemství. Musím se dostavit do kanceláře, kde dostanu novou ID kartu i s fotkou. Novou fotkou. A všechno se to musí stát do konce měsíce. Zeptala jsem se jí, zda si myslí, že mi do té doby vlasy dorostou, na což opáčila, že si tím fakt není moc jistá. Dost jsme se nasmály, ale to pořád neřešilo můj problém. Zeptala jsem se internetu, co na to on a dostala jsem odpověď v podobě nádherného obchodu s parukami. Bylo po výplatě a krámek sídlí nedaleko, není tudíž co řešit. Když jsem vstoupila do království náhradních vlasů, zrak mi přecházel. Paruky všude, jedna krásnější než druhá. Paní prodavačka byla odbornice na slovo vzatá, ochotně mi přinášela do kabinky hezčí a odvážnější kusy, až jsem přemohla svou váhavost (moc dobře jsem věděla, že i když výběr zruším na pouhé 2 exempláře, budu nad nimi sedět až do večera a dumat) a sáhla po svém téměř původním střihu a barvě.

   Já byla nadšená, můj životní partner jakbysmet, maminka se sestrou nešetřily chválou. Byla jsem spokojená. Zásadní zkouškou prošel nový model hned následující ráno, kdy jsem vstoupila do kanceláře a kochala se zmatenými úsměvy. Téměř nikdo nepoznal, že vlasy jsou umělé, i když náhradní. Jeden kolega, kterému se má smutná anabáze ještě nedonesla, mi pochválil nový sestřih a později se dost divil, když jsem mu vysvětlila situaci. Povyrostla jsem tak asi o sedm centimetrů, nechala si udělat novou vstupku a odpoledne s úlevou sundala svou parádu, ve které je po pravdě dost teplo a kouše mě za ušima. Zlaté, dobré šátky. Doma jsem si udělala pohodlí největší - plešaté, až se mě J. polekal. Hodně rychle si na nové vlasy zvykl.

   Věčně unavená, s kruhama pod očima, s pletí jako puberťák, už ne hezky štíhlá, ale malounko kostnatá, přesto stále blond a za frajerku. Rakovina pro mě není důvod lehnout si do postele a umřít, ale zvednout se ze země a kráčet životem s hlavou nahoře. A to mi opravdu jde.