Zanedbané dítě

   Se svou postupující chemoterapií, bojem s jejími nežádoucími účinky a permanentní únavou jsem se prohlásila za neschopnou a nezpůsobilou k jakýmkoliv úkonům, vyžadujícím větší námahu než přenesení šálku čaje z kuchyně před televizi. Kromě dnů, kdy jezdím do práce, tam nosím hrneček k počítači. Dál ni krok.

   A tím trpí samozřejmě celá rodina, hned po J. i Matýsek. Musím své životní lásce přiznat, že plní plán na 138%, je to opravdový charakter. Stoprocentně zvládá své původní povinnosti, jít do práce, předstírat činnost a dříve, než na to někdo z vedení přijde se ztratit, po příjezdu domů překontrolovat stav lednice, stav jeho ženy "Ještě dýcháš? To je moc dobře" a odebrat se do pelíšku. Zbylou část bojových úkolů nyní tvoří přenesení dítěte z bodu A do bodu B, jeho vykoupání a uložení zpátky do postele. Od doby, kdy zjistil, že Maty velmi pěkně spolupracuje, s mou pomocí přeleze zábranu u válendy a s malou podporou odkráčí na gáblík, pomalinku, ale jistě se J. snaží tuto radost hodit na má bedra. Jsem vlastně ráda, že se zvládám čím dál tím víc zajíždět ve starých kolejích, ale jestli si chlapci myslí, že to, že už nejsem líná namazat si chleba máslem znamená, že jsem zpátky v plném rozsahu, šeredně se mýlí.

   Zajímavá situace nastala ve školce. Mám velmi ráda rehabilitační stacionář, který Maťulka navštěvuje, je to menší zařízení se spoustou skvělých učitelek, rehabilitačních pracovníků a jiných odborníků na slovo vzatých. Pokaždé, kdy jsem ještě za starých, dobrých časů násilně tahala dítě z vyhřáté postýlky a s výkřiky "Spěcháme! Spěcháme! Jdeme pozdě! Už zase..." na něj házela svršky, vypadalo to po odchodu z bytu, že dostanu pár facek. Matýsek seděl s naštvaným výrazem v kočárku, cumlal si paleček, obočí měl nad kořenem nosu spojené do jedné vlnící se čáry a chyběly už jen vulgární výrazy, které se mu určitě honily hlavou. Jakmile se otevřely dveře oddělení, které navštěvuje, jakoby vyšlo slunce. Mé dítě roztáhlo pusinku do širokého úsměvu, zažvatlalo něco ve smyslu pozdravu a začalo se sápat po učitelce. Kterékoliv. Nepreferoval, hlavně, že se dostal z mé náruče. Vychovatelky nikdy nešetřily chválou, že je chlapeček zase dobře naladěn a nevěřily mi ani nos mezi očima, když jsem se jim snažila vysvětlit, že ještě před chvílí to vypadalo, že nám jeho právní zástupce zašle žádost o rozvod.

   Dnes tyto povinnosti převzal J. Mezi jinými dát pozor, aby Matýsek nedělal ostudu a měl pořád čisté oblečení, ať na cestu tam a zpět, nebo pro pobyt. To raději dvoje, je po mamince děsný šmudla. Tenké ponožky do bačkor, aby se mu nezpotily nohy. Svůj oblíbený sirup, bez nějž by byl schopen celých pět hodin nepozřít ani kapku tekutin, nejspíše ve strachu z otravy z čisté vody nebo dětského čaje. Zásobu plínek a vlhčených ubrousků. Nikdy by mě nenapadlo, že tyhle drobnosti můžou být problém. Že chlapovi, který si ráno oblékne tričko se skvrnami od dětské kaše a svetr, který neviděl pračku dobře měsíc, prostě nedojde, že by se měl zabývat tak podružnými záležitostmi. Teď je běžně na programu dne stížnost, že Matymu ve školce došlo přebalování, čisté tepláky nebo se vrací ve třech mikinách, přičemž ta nejspodnější je politá sladkou šťávou. Dochází mi argumenty. Pokud včas nevstanu, než mí chlapci opustí byt, což činí v rekordním čase, od vyloupnutí z peřin po prásknutí dveřmi celá akce netrvá déle než dvacet minut, a nešoupnu do koše pod kočárkem chybějící výbavu, máme smůlu, dítě bude sedět ve školce v teplých punčocháčích a bude mít pusu odřenou od papírových kapesníků, jelikož vlhčené ubrousky došly.

   Odpoledne, když se kluci probudí a já krmím synátora v pohodlí gauče přesnídávkou, mám nejraději. Problém nastává v případě, že je snězeno, tedy přesněji řečeno, bez ohledu na množství jídla, ať jedna miska nebo dvě, je bříško naplněno až po okraj. Matýsek se nejprve vyhýbavě otáčí tváří k opěradlu gauče, aby si o něj zbytky ze rtů pečlivě utřel, čemuž ještě jsem schopná zábránit, ale dalším krokem je vylézt krmícímu za krk. Nevím, jestli to považuje zá oslavu zahnání hladu, nebo jen neví, co s přílivem energie po pozření spousty cukru, ale s mou nemocniční památkou v podobě jizvy přes celé břicho mám s tímhle malé problémy. Rázné "Ne!" mému chlapečkovi nestačí a poslední dobou, zřejmě vlivem častého posilování, jež s tatínkem pravidelně absolvuje, má sílu jako bejk. S hurónským smíchem mi strká nohu na rameno, nutí mě zvedat ruce vysoko nad hlavu a pomáhat mu pověsit se na strop. Naštěstí se v tu chvíli zapojuje jeho otec a s větou "Hele, když nevíš coby, jdeme trénovat" ze mně Matěje odlepí, až to mlaskne, jako když se sundává plastová přísavka, položí ho na podlahu a nutí ho přelézt přes celý byt po čtyřech, pěkně k oknu a zpátky. V tomhle směru má můj muž mou obrovskou úctu a obdiv. V životě bych neměla tolik trpělivosti a pevných nervů. Ať se u nás nacvičuje chůze, dítě je nuceno kamkoliv potřebuje dojít, udělat to po svých, se symbolickou tatínkovou pomocí, nebo lezení, opět je lehounce podpíráno a za zadkem mu trenér šlape na patičky. Já sedím jako vítězná cena u počítače, když se ke mně kluci vrátí, mým hlavním úkolem je projevovat patřičné nadšení a lípnout vítězi pusu. Takže vlastně taky pomáhám.

   Teď je Matěj svou matkou těžce zanedbávané dítě. Téměř veškerá péče o něj leží na tatínkovi a jeho oblíbené chůvě, tetě Š. Jsem moc ráda, že je mám. A je mi stydno při pohledu na mou unavenou, udřenou polovičku, jak vyváří, pere, nosí, myje a vůbec mě bezvadně nahrazuje. I přes malé nedostatky, které by normální žena ochotně přehlédla a já je řeším jako ropnou krizi v Perském zálivu, je to bezvadný táta. Maťulka pod jeho vedením dělá obrovské pokroky, je spokojený s denním menu, i když dostal potřetí za sebou meruňkový jogurt a když se se svým otcem mazlí, vypadá, jako kdyby měl každou chvíli vyskočit radostí z kůže. V těchto okamžicích jsem já daleko za velmi tlustým, neprůstřelným a nerozbitným sklem a po pravdě řečeno, ani mi to moc netrhá žíly. Vím, že kdykoli budu potřebovat pevné dětské objetí, slyšet jeho smích a nechat si poslintat rukávy u trička, můžu za svým chlapečkem přijít a on neřekne ne. Mám pocit, že se naše role rodičů vyměnily. Teď je tu J., který uspokojuje základní životní potřeby včetně tolik nenáviděného čištění zubů a cvičení a já jsem vzácná a legrační. Vím, že je to jen na chvíli a snažím se do jejich programu zapojit jak to jen lze, ale užívám si to. Jednou se náš život vrátí zpátky tak jak byl, zřítelnice oka mého si zhluboka vydechne a já jej zbavím přebytečných povinností. Do té doby budu ochotně plnit funkci líné cvičné horolezecké stěny.