O vaření

   Jsem průměrná kuchařka. Tím chci říci, že umím pokazit průměrný počet jídel, tedy přibližně každé druhé. Nijak drasticky, většinou se jedná o přebytek soli, nebo nedostatek vody a v omáčce stojí vařečka, ale přesto jsou to poživatelné výtvory. Od jisté doby nechávám J. z bezpečnostních důvodů těsně před dokončením ochutnat a vznikají nedosolené přílohy téměř bez chuti, ale má chlapec smůlu, v kritickém okamžiku použil kouzelnou formulku "to stačí" a dostal co chtěl.

   Počátky mé kulinářské neschopnosti spadají hluboko do období puberty. Když jsem se začala coby zvídavá dcera motat mámě po kuchyni, byly mi ochotně svěřovány drobné práce - nastrouhat sýr, nakrájet zeleninu (bacha na prsty, mladá dámo!) nebo dolít vodu do papiňáku. Při jakémkoliv pokusu o inovaci či iniciativu jsem chvíli sledovala máminy skřípající zuby a počkala si na to, co nevyhnutelně následovalo: "Ukaž, děláš to špatně. Já sama." Odložila jsem vařečku, nůž nebo lžíci, kterou jsem právě držela v ruce, utřela skvrny z kuchyňské linky, ze země a zdí, dohasila spáleniny na stole a opustila mámino výsostné království opět kuchařskou vědou nedotknutá. Tuto vlastnost, absolutní nedostatek trpělivosti, dědíme v naší rodině po přeslici. Trpím jí taky a řídím se ozkoušeným heslem "když to nejde, nejde to, necháme to sáňkování na léto." Naučila mě ji máma a bohužel to vypadá, že nás zaslechl Matýsek, poněvadž velmi pečlivě kráčí v našich šlépjejích. Kdykoliv se naučí novou dovednost, hodinku, dvě ji trénuje a pokud i po tak dlouhé době zjistí, že stále padá na hubu, vzdá se jakýchkoli dalších pokusů. Že já se vůbec divím, že ve čtyřech letech ještě nechodí.

   Když jsem si pořídila vlastní domácnost, stal se bojový úkol naučit se vařit mou prioritou. Z úplně triviálního důvodu, že my dva nemůžeme pojít hlady jen proto, že pizza a McDonald už se nám přejedli a později proto, že můj syn v šesti měsících potřeboval zaplnit své bříško něčím jiným než Sunarem. Objevila jsem čáry jako utření vajec, (není potřeba čistý ubrousek), jak nechat dojít guláš (není nutná doba delší než hodina), propasírování, bešamel či zákletku. J. se taky zapojil a ochotně hledal na internetu nové a nové recepty, kterými bychom si mohli zpestřit menu. A tak vznikla situace, že například lasagne u nás umí jen on a pár mých pokusů se ukázalo jako velký omyl. Jediné, co se dá mé životní lásce vytknout je množství nádobí a kuchařského náčiní, které při své tvorbě spotřebuje. Talíře, nože a hlavně misky (jsou okamžiky, kdy mě napadá, kde je vůbec bere, tolik jich ani nemůžeme mít), prkénka, lžíce, vařečky, hrnky, pánve, hrnce. Všechno se řádně upatlané a nejlépe s dobře zaschlým vejcem na povrchu válí na kuchyňské lince a můj životní partner asi tak od poloviny projektu vykřikuje, že se mu nedostává čistých pomůcek a odkládacího prostoru. Budiž mu ke cti, že se s tím popere sám a většinou po dokončení a konzumaci svého výtvoru nakrmí myčku. Moc dobře ví, že jsem schopná na toto téma trucovat neomezeně dlouhou dobu a stejně by to musel po dvou dnech udělat on.

   Jelikož já osobně jsem persona velmi vybíravá a hned tak něco do své rozmlsané pusinky nestrčím, máme problém s masem. Tmavým masem. Peču výborné kuře a ještě lepšího lososa, ale chraň nás pán Bůh, aby se mi dostal do ruky kus krávy nebo prasete. O lahůdkách, jako jehněčí nebo telecí se ani nezmiňuju, je to tak drahá záležitost, že by mi bylo líto vyhodit je do koše. I když, kdyby nebylo zbytí ... A tak se u nás pečeně a řízky moc nepěstují. Když se přeci jen ovládnu a naplním páně Papinovo hrnec něčím na guláš, musí být J. po ruce, aby v rozhodující chvíli prohlásil "ještě chvilku, je to jako podrážka" nebo mé oblíbené "ježišmarjá vypni to, vždyť se to rozpadá!" Posledně si můj drahoušek poručil řízky. Z naprosto jednoduchého důvodu, že naše kuchyňská linka je součástí obývacího pokoje, nerada smažím. Celá místnost potom páchne ještě dva dny (výjimkou jsou mé oblíbené palačinky, které jsem se naučila vyrábět teprve nedávno, ale o to víc na nich lpím a opovážil by se kterýkoliv z mužů mého života vznést námitku). Nakoupila jsem tedy vepřové maso, ochotná paní řezníková mi poradila které, strouhanku a vejce a jala se udělat mé lásce radost. Samozřejmě to nebylo poprvé v mém životě, matně si pamatuju, že podobný pokus jsem absolvovala někdy zjara v roce 2001, a tak jsem bezstarostně položila obalené maso na pánev s olejem. Otočila jsem se k ní zády a věnovala se krájení brmabor, strouhání okurky a jiným potřebným činnostem. Když jsem se vrátila z balkónu (ale to samozřejmě J. neví, nechci, aby poznal, že jsem úplný idiot), celá místnost se utápěla v šedém oparu. Řízek by se dal s klidem prohlásit za briketu a mě bylo hanba. Zařadila jsem se do skupiny těch, co spálí i čaj. 

   Bylo naprosto nezbytné, abych si spravila náladu. Jednoho krásného zimního dne odjel J. do práce na 24 hodin, takže jsem dospěla k rozhodnutí teď nebo nikdy. Nemá rád halušky, které já bezmezně miluju. U nás doma se dělávaly jedině pravé z brambor, máma je slovenka, a tak sáhnout po sáčku s polotovarem by pro mě bylo přiznání totální prohry. Ovšem problém s tímto jídlem je, že na něj prakticky neexistuje recept. Pokaždé, když jsem vznesla dotaz do pléna, byla jsem usazena mnou tolik nenáviděnou větou "No, to záleží na tom, jaké máš brambory a kolik ti pustí vody." Ne! Takhle se to nehraje! Když někomu položím otázku "Kolik mouky?" odpoví mi 20 nebo 30dkg. Přesně! Žádná voda z brambor!

   Přeci jen jsem to v onu neděli riskla. Pod dohledem odborníka jsem to už dělala, přeci nejsem žádné béčko. A povedlo se. Po uvaření a vysypání hrnce jsem hypnotizovala obsah mísy ještě dobrých pět minut, jestli se nemíní proměnit v šedou kaši, a když se tak nestalo, prohlásila jsem se za krále kuchyně. Obeslala jsem smskou všechny bližní a litovala, že mě nemá kdo obejmout. Pro někoho jsou vrcholem cordon bleu nebo roast beaf, já si vystačím s bramborami a moukou na 10 minut do vody. A jsem se sebou opravdu spokojená.