Opět pod kudlou

   Nejsem konfliktní typ. Vyjdu s každým, pokud se onen každý snaží vyjít se mnou. Což není, přiznávám, vždycky jednoduché, ale když se u mně prohrabete těmi cibulovými slupkami, najdete milou, usměvavou ženskou s otevřenou náručí. Pokud nejste generál nebo zdravotní sestra. Nebo ještě přesněji, zdravotní sestra v motolské nemocnici. A to neříkám ve chvilkovém afektu, i když mě jedna dožrala před pár minutami, ale po dlouhodobé zkušenosti, kdy tady Maťulka trávil dětství a já s ním své mládí.

   Lehce znechucená jsem byla již příjmem v pondělí. Ráno jsem si dala malinký jogurt, jelikož jsem z nervozity už neměla chuť k jídlu a vyrazila do víru vášní. Sedla jsem si v čekárně a čekala a čekala. 2 hodiny. Pak mi paní sekretářka řekla, že neumí vypsat neschopenku pro mého zaměstnavatele, jelikož jsme firma zvláštní a specifická, a že mám zjistit jak se to dělá. A taky adresu svého gynekologa. Jak je vůbec možné, že si ji nepamatuju?! Další legrační historku mám s paní doktorkou, která řekla, že mi při operaci vyjmou tumor. "Jaký?" opáčila jsem naprosto klidně "já, žádný nemám". Mladý blond bleděmodrý zrak znejistěl a začal hledat v dokumentaci. Nemám ráda, když přede mnou lékař ukáže své slabiny. Ztrácím k němu důvěru i respekt a pak to mají se mnou těžké. Nakonec paní doktorka ze situace vybruslila a opravila to na reoperaci. Pochválila jsem ji, že tentokrát se trefila a elegantně jsem vyplula ze dveří. Právě jsem si tady vytvořila velmi silného nepřítele. Pomsta přišla záhy, když mi řekla, že oběd už nedostanu a vůbec žádné další jídlo až do bůhvíkdy, páč na operaci jdu někdy zítra.

   Z operace si matně pamatuju zahájení celé akce, přičemž mě velmi mrzí, že má skleróza se tou dobou toulala někde v dáli a mě nechala na holičkách. Raději bych nevěděla. Přivezli mě na sál, napíchli kanylu a anestezioložka mi přikázala lehnout si na bok, že mi píchne epidurál. Mám tento způsob tišení bolesti moc ráda, od chvíle, kdy měl přijít na svět Maty a já si tak tehdy zpříjemnila 17 dlouhých hodin. Ovšem tentokrát paní doktorka, v naději, že už spím, cpala mi jehlu do páteře bez místního umrtvení. Začala jsem ječet a narovnala svá jinak ukázkově schoulená záda. Pak zaječela ona na kolegu, ať mi okamžitě dá něco do žíly, načež se mi vypnulo nahrávání obraz i zvuk. Naštěstí. Probrala jsem se ještě za pár minut, kdy mi smrděla do obličeje rajským plynem (to by mě zajímalo, odkud ten název, páchne to jako mokrý pes) a kárala mě: "tak, a teď už budeme, laskavě, spinkat, ano?" Nejraději bych jí odsekla, že pokud jde o mě, dělala bych to už dobře půl hodiny, ale nedostala jsem šanci a byla jsem v limbu.

   Potom mám pár záblesků, když mě probírali, matně si pamatuji pana primáře, který mi říkal, že je to dobré, že mám všechno potřebné vybavení na spoustu dalších dětí a pak jsem už jen spala a spala.

   Probrala jsem se v podvečer na jednotce intenzivní péče. Nemám ji ráda. Z jednoho kouká hadiček, jako z destilační kolony na výrobu pálenky, každou hodinu mu naprogramovaný přístroj měří tlak, a pokud ho má příliš nízký, jako třeba já, začne pípat a nenechá toho, dokud mu nějaká sestra neřekne. A poněvadž těch je tady pomálu a na vše mají dost času, pípání bývá velmi vytrvalé, až k nesnesení. Na pokoji jsme sice byly jen 2, ale jelikož na tomto oddělení se dveře ze zásady nezavírají, jakoby nás tu leželo 10. Člověk slyšel všechno, včetně vzdechů, nářků, řeči i jiných tělesných zvuků, o kterých bych se jen velmi nerada rozepisovala, natož na ně vzpomínala. Někdy odpoledne druhého dne nás navštívila rehabilitační sestra a řekla, že jsme zdechliny líné, ať okamžitě vstaneme a jdeme se osprchovat. Sice ne takhle doslovně, ale já umím číst mezi řádky a tahle se s námi fakt nemazlila. Já jsem se nechala odpojit, postavila se, vzala do ruky ručník a mýdlo a vydala se ke koupelně. Sestra mě původně chtěla podepírat, ale když si všimla mého nasupeného výrazu a odmítavého "ne děkuji, já sama", pustila mě. Sprcha byla mokrá, příjemná a osvěžující.

   Doufala jsem, že bych teď mohla dostat něco malinkého k jídlu. Jen tak symbolicky. Přeci jen jsem 48 hodin o hladu. Bylo mi řečeno, že když už jsem vydržela tak dlouho, můžu si počkat do rána na piškoty. Pokud mě nezabije rakovina, umřu tady hladem. Večer jsem si trošku naběhla, když jsem milou drobnou sestřičku poprosila o něco proti bolesti. Nastavila jsem sedinku a ona se s injekcí trefila přímo do nervu. Já zařvala, ona se lekla, začala se omlouvat, ale dílo zkázy už bylo dokonáno. Takže mě celou noc bolelo nejen rozřezané břicho, přeleželá záda a unavená hlava, ale i odumřelá noha. Nádherně strávených 10 hodin.

   Ráno jsem vdechla 3 misky piškotů, pohádala se se sestrou na JIP na téma "já nechci na kolečkovém křesle, já půjdu sama" a pak ještě s její kolegyní na pooperačním oddělení, tentokrát kvůli ošklivým stahovacím punčochám, které tady jsou podle razítka od roku 1921, jsou plné děr, takže dávno neplní svou funkci a mě vůbec nebaví si je dvakrát denně sundávat a oblékat. Neprošlo mi to. Tmavomodrá uniforma byla neoblomná a já tady už 2 dny sedím v té bílé nádheře. A v andělíčku. Šitém na medvědici v jiném stavu, takže pokud se chci postavit a jít, pouze s rukou za zády pevně držící cípy mé róby.

   Nedají mi najíst, nemůžu kouřit, J. s Matýskem přijedou až zítra, má nejlepší přítelkyně včera odjela na půlroční služební cestu a vůbec, život stojí za houby. Asi vyrazím na chodbu, ulovit si nějakého zdravotníka a pohádat se. Přece se musím nějak odreagovat.