Síla internetu

   Doba se změnila. Záleží na tom, vůči čemu, třeba takoví trilobiti koukají pořád do stejného kusu vápence už po milióny let a je jim to jedno, ale posadit kupříkladu mou babičku, blahé paměti, před počítač, asi by jí zrak přecházel. Před pěti sty lety jsme si byli jistí, že Slunce se otáčí kolem Země. Stopadesát roků zpátky bychom přísahali na život našeho křečka, že atom je nejmenší částice hmoty. Ještě v létě 2000 jsem na brněnské přehradě hrdě vykřikovala, že bez počítače a mobilního telefonu se klíďo obejdu. Oooo jak jsem byla naivní.

   U nás doma se ráno otevřou oči (nesejde na tom čí, včetně Matýskových), uvaří se dva hrnky silné černé kávy, zapne se počítač a začne rvačka o WC. V tomto pořadí. Kdybychom "kouzelnou bedýnku", jak naše PC-Intel inside láskyplně nazývám, zapli o jednu minutu později, vybouchla by lednička, spadl balkón, zmizely by nám všechny tkaničky od bot nebo by nastala jiná přírodní katastrofa. Buď já nebo J. pouštíme internet a jako první kontrolujeme příchozí poštu, nezávisle na tom, že jsme to udělali naposledy včera v jedenáct večer, co kdyby v noci přišel velmi důležitý e-mail? Poté se naše cesty rozcházejí a někdo čte zprávy, prohledává autobazary a pročítá diskuzní fóra o autech (nebudu jmenovat, už jsem se ho napomlouvala dost) a jiný se zabývá daleko důležitějšími záležitostmi, jako najít recept na dnešní oběd, zjistit, v kolik mu zítra jede autobus do práce (když už je ten druhý tak majetnický a nepůjčí jednomu Arthura), či který boutique začal s povánočním výprodejem.

   Na celosvětové síti nakupujeme, sháníme informace, zabíjíme nudu. Cokoliv momentálně potřebného nebo i jen chtěného, ale tak, že moc, lze pořídit rychleji, levněji, kvalitněji, než kdyby si člověk dal tu práci, oblékl se a došel pár metrů do Teska. Náhradní díly na naše pobouchané Mondeo, nová kabelka mamince, hračky Matýskovi. Kdybychom z času na čas nepotřebovali čerstvé rohlíky, nevěděli bychom, jak vypadá nákupní košík a k čemu slouží. Pravda je, že právě jen díky internetu jsme sehnali juniorovi spoustu pomůcek a léků, na které bychom jinak nenarazili. Ledaže bychom dostali impulzivní nápad, zajet si do Rakouska na prohlídku homeopatických lékáren.

   Když jsem byla malá a vznesla jsem na rodiče inteligentní dotaz počínající slovem co, jak nebo proč, odkázali mě na odbornou knihu či encyklopedii. Dodnes si myslím, že je to geniální způsob jak se zbavit otravného dítěte a ještě ho přitom vzdělat. Celou svou střední a vysokou školou jsem prošla hlavně díky heslu "Není důležité, jestli to znáš, hlavně, že víš, kde to najdeš". Vždy jsem měla o svých tahácích perfektní přehled. Dnes je situace jednodušší. Nemusíme se učit na zkoušky, nové informace hledáme dobrovolně a v naději, že až se nás na to někdy někdo zeptá, nebudeme za úplné blbce, a vždy se můžeme spolehnout na 2 oblíbené příbuzné, tetu Wiki (www.wikipedia.org) a strejdu Googla (www.google.com). Encyklopedie a vyhledávač online.

   Nejraději si ovšem na síti hrajeme. Je úplně jedno, že J. musí vypracovat projekt do práce a já slíbila kamarádce, že jí ty fotky z dovolené v roce 2007 pošlu co nejdřív. Okupujeme počítač, abychom si zahráli proti němu, proti živým soupeřům kdesi na jihokorejském pobřeží, proti sobě navzájem. Pereme se o myš a klávesnici ve snaze toho druhého po dvou hodinách piškvorek, s očima rudýma únavou, odtrhnout a dát si jednu, maximálně 2 partičky. Nedávno jsem díky paní z Rané péče narazila na server, provozující vzdělávací a interaktivní hry pro postižené děti. A teď v tom lítá i Máťulka. Jsme prostě maloměšťácká rodina své doby.

   Samostatnou kapitolou jsou diskuzní fóra. J. figuruje pod svým nickem na samých nudných, nezáživných pánských diskuzích o počítačích, autech a počítačích. A o autech. Já mám svou internetovou kavárnu, kam si chodím popovídat, poplakat, postěžovat, pochlubit se. Je to krásné místo, plné milých tváří, z nichž jsem drtivou většinu nikdy neviděla, ale mám pocit, jako kdybych je znala dlouhé roky. Trávím tam své mládí a vůbec mě to nemrzí. V kavárně se totiž dá najít spousta zajímavých a důležitých informací. Lidé se dělí o nápady, zkušenosti s výrobky, či službami, o recepty nebo tipy na dobrou restauraci. J. se mi pro mou závislost nějakou dobu vysmíval, jestli prý bych nechtěla ten počítač přestěhovat do ložnice, aby mi v noci něco důležitého neuteklo. Namítla jsem tehdy, jen ať si počká, až našetřím na notebook. Smát se přestal. Ovšem, jaké bylo mé zadostiučinění, když jsem mu jednoho dne nakoukla přes rameno, a zjistila, že vybírá novou GPS navigaci právě podle rad návštěvnic kavárny.

   Díky e-mailu a Skype jsme ve spojení s našimi až příliš vzdálenými rodinami a J. je díky Facebooku v kontaktu s přáteli sice velmi blízkými, ale nonstop přilepenými k síti, tudíž je pro ně jednodušší otevřít si to pivo doma, pěkně v závětří monitoru.

   Nejsem si moc jistá, jestli nám internet zjednodušuje život, nebo si ho díky němu víc a víc komplikujeme. Možná, že kdybychom neměli přístup k tomu obrovskému kvantu informací a dat, možná, že bychom hodně věcí dělali jinak. Koupili si encyklopedii, zašli do kina na dokumentární film, nerozemílali si mozkové buňky postřehovými hrami, které o sobě tvrdí, že bystří naši mysl, ale popravdě se nás jen snaží zblbnout. Každopádně bez internetu a jeho širokých možností bych se nikdy nedozvěděla, že nejmenším savcem na světě je bělozubka nejmenší, a že zítra mi nad hlavou vyjde slunce přesně v 7:34.