Hrdá matka

   Dnes jsem přečetla knihu Jeana-Louise Fourniera Kam jedeme, tati?. Původně jsem chtěla sem na blog přepsat její úvodní kapitolu, jelikož kniha je krásná, poutavá a čte se jedním dechem, ale je tak srdceryvná, že jsem nenašla odvahu. Výrazem srdceryvná míním fakt, že jsem začala brečet v 9:05 středoevropského času a přestala po šesti posmrkaných kapesnících s rozmazanou řasenkou v 10:15 po jejím dočtení. Nevím, jestli budu mít ještě někdy v životě sílu vzít ji do ruky, natož z ní cokoliv kopírovat na internet.

  

   Autor je otcem dvou velmi těžce postižených chlapců, z nichž jeden je už po smrti a druhý v léčebně-výchovném ústavu. Překladatelka na poslední straně píše, že "Jean-Louis Fournier se s ironií a cynickým nadhledem sebelítosti brání...". Pokud tento černo - černý humor má být legrační, zapomněla jsem se smát. Ale naprosto ho chápu. jen my, rodiče dětí s handicapem, máme právo dělat si z našich potomků srandu. Je to, jako když černoch řekne černochovi negře. Jen my víme, jak je těžké se s jejich postižením a problémy vyrovnat a jen my smíme použít výrazy "má v hlavě slámu a v ní možná malý ptačí mozeček" nebo, jak napsala dnes již známá autorka "reaguje na světlo a tmu. Když ho chceme dostat z pokoje, zhasneme tam".

   Při čtení knihy Kam jedeme, tati, jsem si uvědomila, jak se nám s Matýskem krásně žije. My vlastně nemáme právo si na cokoliv stěžovat. Na něm není na první pohled vidět, že má problém, je to krásný, blonďatý chlapeček (nemáme tušení po kom, oba jsme tmavovlasí. J. to někdy komentuje slovy "to by mě zajímalo, kdo je jeho pravá matka?"), a dokud si nevrazí prsty ruky až po zápěstí do pusy, nebo nezačne nesrozumitelně žvatlat, nikdo neví, že je handicapovaný. I přesto, že soupis jeho znalostí a dovedností by se vešel na parkovací lístek, jsme moc rádi, že při vší smůle je to veselý a šťastný kluk. Většinu času se usmívá, řehtá, nadšeně výská, byť k tomu zjevně nemá příčiny.

   Teď bych se měla rozepsat o tom, jak je mi líto, že si neumí zavázat tkaničky, sám se najíst, neumí mluvit ani malovat, nejspíš nikdy nepůjde na vysokou a bůhví, jestli kdy uvidím jeho děti. Ale neudělám to. Jsem spokojená, že je šťastný on a mám v úmyslu jej vychválit až do nebe:

- Můj syn umí ležet hodinu na zádech a kopat při tom nohama. Které čtyřleté dítě tohle dokáže?

- Když ho krmím čokoládovým jogurtem, a on kýchne, což dělá velmi rád, překvapeně se podívá na své poprskané nožičky, na mé poprskané nožičky a na poprskanou pohovku a s provinilým výrazem začne fleky rozpatlávat ve snaze uklidit. Nejdřív se začnu smát já, potom on a nakonec J.

- Nacpe si do pusy všech 5 prstů na levé ruce a ještě přidá malíček z pravé.

- Je moc rád lechtán a to kdekoliv. Nejoblíbenější místa jsou klíční kost a loketní jamka. Moc nechápu, jak je to možné, ale nachechtáme se tomu oba dost.

- Večer, jakmile vyhlásíme koupání, úplně vidím to hypotonické tělíčko, jak vyskakuje ze země, běží do koupelny a cestou ze sebe strhává oblečení. Je velká škoda, že skutečnost je jiná, ale nadšení stejné.

- Při oblékání vydatně pomáhá. Je úplně jedno, že nerozezná rukáv od výstřihu, moc se snaží. Dnes už vydrží i klidně sedět při zapínání knoflíků u košile. A to je velký úspěch.

- Když vstoupíme do kterékoliv místnosti, vychovaně pozdraví. A vůbec nevadí, že mu není rozumět.

- Nikdy neodmlouvá. Na ulici mi neutíká. Sní všechno, co mu dám. Bez řečí. Nekreslí  vodovými barvami po podlaze. V autě se vytrvale neptá "Kdy už tam budeme?". Nepere se s dětmi ve školce ani na pískovišti.

   Poslední dobou se moc rád mazlí. Jen občas a zřídka, ale tím je to krásnější. Nedělá to na povel, ale prostě, že chce. Vtiskne se mi do náruče, obejmě mě kolem krku a položí si hlavičku na mé rameno. Jen někdy a na pár vteřin. Ale i to mi stačí. Matka, která na adresu svého dítěte řekne "nemůžu ani umýt nádobí, furt na mě visí", by měla být pro výstrahu ostatním doživotně přivázána utěrkou k topení tváří ke zdi.

   Můj chlapeček je prostě nejkrásnější na světě a to málo co zvládá, umí perfektně. Jsem na něj pyšná.