Špatný den s dobrým koncem

   Opět jsem se poprala s úředním šimlem. Vstoupila jsem do ozubeného soukolí městské byrokracie a dala mu přes hubu. Zápas to byl velmi nerovný, jelikož úřednice byly v početní převaze. Ale nakonec se vše v dobré obrátilo a já mám svůj kouzelný zelený lísteček, který sice na jedné straně říká, že jsem naprosto neschopná dávat pozor na své věci (což není pro nikoho žádná novinka, kdybych neměla hlavu přišitou ke krku, někde bych ji ztratila), ale zároveň potvrzuje, že nová občanka je na cestě.

   Všechno začalo včera odpoledne, když nám pošťák přinesl úplně nové páně Papinovo hrnce, ale kterému jsem se nemohla prokázat, jelikož místo v peněžence, kde obvykle občanský průkaz bydlí, zelo prázdnotou. Naštěstí mi doručovatel uvěřil kdo jsem, a jelikož rozhodující bylo množství bankovek, které jsem mu výměnou za objemnou krabici předala, zásilku mi nechal. To ovšem neměnilo nic na faktu, že "Houstone, máme problém". Doma jsem se jala prohledat kabelky, tašku od notebooku, odkud jsem postupně vyndala zásobu papírových kapesníčků, řasenku, oční stíny a 3 rtěnky, nabíječku na GPS, dvoje silonky, pastelky a tvrdý rohlík, což J. vykouzlilo na rtech roztomilý úsměv, ovšem průkaz nikde. Na řadu přišlo oblečení, včetně čerstvě vypraného a poté všechny možné schovky v našem malém bytě. Našla jsem 5 let starou lítačku na pražskou MHD, 3 DVD s filmem Eva tropí hlouposti, záložní brýle mé drahé polovičky, které hledáme od loňského jara, ale to bylo asi tak všechno. 2 hodiny a 4 cigarety mi trvalo několikanásobné prošacování všech poliček a šuplíků v obýváku. Nakonec jsem musela přiznat prohru a připravila jsem si potřebné doklady pro paní u okénka.

   Ráno začalo vesele, kluci vypadali, že si večer nasypali do čaje 10 deka Rohypnolu a na světě nebyla živá síla, která by je dostala z postele. Po několika marných pokusech jsem se svým mužem drasticky zatřásla a nakřičela na něj, že musí okamžitě vstát, páč už teď jedu pozdě do práce. Sice se z peřin vyhrabal, ale zamířil rovnou na záchod a pak ještě během 15 minut třikrát. Já jsem mu říkala, ať to hovězí z července nerozmražuje a nedává do guláše, ovšem komu není rady, tomu není pomoci. Co teď? J. se musel držet v minutové dostupnosti WC a Matyho jsem potřebovala dostat do školky. Nakonec to můj chorý drahoušek risknul, sjel se mnou výtahem do přízemí, vyvezl mi kočárek před dům a mazal zpátky. Dítě jsem předala paní učitelce, zavolala do práce, aby o mě neměli starost a dorazila tam s hodinovým zpožděním. Jedním dechem jsem se vedoucímu směny omluvila za pozdní příchod, vysvětlila své velmi vážné důvody a požádala ho, zda by mě ze směny nepustil o něco dříve, jelikož nemám občanku. Nejspíš ze mě měl velkou radost.

   Odpoledne jsem vstoupila do budovy magistrátu a začala legrace. V přízemí jsem si nechala vytisknout pořadový lísteček pro příjem žádostí a vystoupala do prvního patra. Čekárna zela prázdnotou, u jednoho okénka se snažil malý příslušník vietnamské komunity vysvětlit, že opravdu "umi spatne cesky", ale něco moc nutně potřebuje. Vyplnila jsem dotazníček a byla elektronickým systémem vyzvána k jeho předložení. Řekla jsem blond úřednici, že jsem ztratila občanku a chci novou, na což mi odpověděla, že na to mají ale úplně jiný formulář, který je nutno vyplnit, sehnat si nové číselko a jednat o mém problému s kolegyní. Pokrčila jsem rameny, sešla do přízemí, vytiskla lístek a počkala na vyzvání kolegyně.

"To jste tady špatně. Tohle dělá paní o 2 okénka dál."

"Vy nemůžete? Vždyť je to jedna kancelář, dělíte se o stejný archiv a máte tu samou počítačovou síť."

"Nemůžu. Musíte dolů pro nové číslo."

"Tam už jsem byla, tady je."

"To je špatný lístek. Musíte zmáčknout tlačítko u výdeje nových průkazů."

"!"

   Sešla jsem po schodech, nafasovala pořadí a vrátila se. Jediná klika byla, že nás v celé místnosti bylo 5, z toho 3 zaměstnankyně. Po vyzvání jsem přistoupila opět k blonďaté paní.

"Potřebuji vyplněný formulář, rodný list a pasovou fotografii."

Všechno jsem odevzdala a oddechla si.

"Tuhle fotku jste měla na občance před čtyřmi lety. Maximální stáří je jeden rok. V přízemí vás vyfotí, běžte, já počkám."

   Lidově řečeno, v kapse se mi otvírala kudla. Spolkla jsem slzy vzdoru, sešla jsem po schodišti a nechala si udělat 4 naštvané fotografie. Konečně bylo vše v pořádku. Podepsáno, odevzdáno a orazítkováno. Dostala jsem prozatimní potvrzení a datum, kdy si můžu přijít pro nový doklad. Nevím, jestli budu mít sílu. Třeba by mi příštích několik měsíců stačil cestovní pas, než se trošku oklepu a dostanu odvahu opět vstoupit do budovy magistrátu.

   To chtělo satisfakci. Jela jsem přímou cestou do obchodního centra a vešla do prodejny, do které mám svým partnerem přísně zakázán vstup bez dozoru dospělé osoby. Knihkupectví. Udělala jsem si čtyřnásobnou radost, sehnala všechny tituly, po kterých mé čtenářské srdce prahlo a ulehčila našemu rodinnému účtu. Cestou k autu jsem uronila slzu nad luxusními černými kozačkami ve značkovém italském obchodě, ale to by mi už opravdu neprošlo a vyrazila domů.

   "Ahoj lásko, právě jsem utratila strašné peníze za knihy, ale to nevadí, jelikož jsem nám ušetřila 1559,- Kč."

   "Copak, nechytil tě revizor?"

   "Ne. Nekoupila jsem si boty."

   "Tak to seš fakt spořivá." zasmál se J.

Uplatila jsem ho novou knihou Terryho Pratchetta a pytlíkem belgické čokolády a bylo mi odpuštěno. Nakonec ten den nebyl tak špatný.