Náš druhorozený je vysmáté, spokojené a šťastné dítě. K pocitu komfortu nepotřebuje nic jiného, než sucho v kalhotách, teplo v břiše a sem tam pohlazení od matky. Kdyby záleželo jen na něm, stráví život s ní doma, na rodičovské dovolené. Nemá to tam chybu. Všechny podmínky kvalitního vegetění jsou splněny a plněny v okamžiku, kdy na ně Šimonek pomyslí. Nikdo mu nekrade oblíbené hračky, nikdo ho nenutí jíst a pít v době, kdy se to hodí všem ostatním, ne jen jemu, nikdo ho netlačí do výtvarné tvorby. Ano, hovoříme o sociálním zařízení, zvaném ŠKOLKA.
Jednoho dne přišel ten DEN a já tam Šímu odvezla. Čímž jsem ho evidentně dost vytočila. A pak znovu a pak ještě. Od té doby to táhneme druhým rokem a můj nejmladší se s onou skutečností, trávit den v sociálním zařízení, pořád ještě tak úplně nesmířil. Nebo jinak. Pořád je ještě dost nasranej. Snáší ve školce maximálně dopoledne, nejpozději hodinu po-o musí doběhnout uřícená matka a okamžitě jej z jámy lvové vysvobodit.
Abych věci uvedla na pravou míru, není to tak zlé. Pokud Šímu vysloveně nic nevytáčí, je (prý) schopen klidně sedět na koberci a hrát si. Musí, ovšem, být splněno několik zásadních podmínek:
Suchá plínka.
Plné bříško.
Odpovídající teplota v místnosti, plus mínus půl stupně Celsia.
Nikdo mu nebere JEHO hračky.
Nikdo mu nebrání třískat dveřmi o zeď.
Nikdo ho nenutí jíst, když nechce.
Nikdo ho nenutí sedět v kruhu (socializační program) a hrát si s ostatními dětmi.
Nedejbože s nimi zpívat.
Nikdo mu nezakazuje lézt do kuchyně.
Všichni, kdo mají mobilní telefony, mu je ochotně půjčují na hraní.
Nikdo kolem něj neprochází bez povšimnutí, nutné je aspoň pohladit. Nejlépe obejmout, ideálně vzít do náruče a nepustit do 14:00.
Pak je náš chlapeček v klidu a v pohodě.
(Prý.)
Teprve nedávno Šimonek s obrovským překvapením zjistil, že může být ještě hůř. Tuto skutečnost snáší jen velmi těžce a s maximálním sebezapřením. Matka (ta blonďatá mrcha) se domluvila s rehabilitačním terapeutem, který zintenzivnil hodiny tělocviku. Je potřeba klučíka postavit na nohy, nikomu se nechce vláčet životem se dvěma invalidními vozíky, každým v jedné ruce. Takže Šimonek začal makat, až se z něj kouří. Aby toho nebylo málo, po cvičení jej paní učitelky na oddělení upnou do mučícího nástroje, ne nepodobného železné panně, zvaného vertikalizační zařízení. A odmítají jej vyndat i po velmi důrazných prostestech. (Aby to nevypadalo, že si stěžuju, já jsem jim za to velmi vděčná. Vše, co dělají, přináší velice rychle skvělé výsledky, tedy jen do toho!)
Školka, která se až dosud zdála být velmi krutým trestem, se stala devátým kruhem pekla. Dokud se cvičí a stojí.
Ovšem okamžitě poté, co tyranie skončí, vychází opět slunce, mraky z nebe mizí, dostavuje se znovu nabytá volnost pohybu a měkká náruč paní učitelky. A mobilní telefon. Najednou takhle málo stačí, aby svět byl zase růžový. V věku pouhých čtyř let můj nejmladší pochopil, co chtěl Horatius říci větou:
Carpe diem quam minimum credula postero.
Užij dne a nic nevěř budoucnosti. (Horatius, Ódy)
Ó Bože!!! Zlatíčko moje "týrané"!
OdpovědětVymazat