Krásný začátek dne se zajímavým koncem

Matýsek měl ve školce Den rodičů s dětmi. Znamená to, že si nás může vzít s sebou mezi kamarády a nemusí nám ve dveřích do herny udělat pá-pá, což on sice činí s radostí, ale přeci jen, mít mámu za zadkem, když se blíží rehabilitační sestra nebo logopedka, nemůže být nikdy na škodu. Jelikož hlava naší rodiny byla vedena stále ve stavu nemocných, zbyla tato milá povinnost na mě. Napekla jsem naše oblíbené brownies z krabice, jež se vloni na besídce tak osvědčily, že než jsem se dostala k talířku, byl prázdný. Přidala jsem pár jednohubáků a mohli jsme se synem vyrazit do víru vášní.

A stejně jako loňského roku, i letos mé oči padaly z důlků údivem. Jen, co jsme vešli do herny, kde už všichni způsobně seděli na krásném, zeleném koberci (opět jsme byli poslední. Jednoho dne se nám dvěma povede přijít do školky včas a učitelky si budou přestavovat hodinky, že se jim zpožďují), děti Máťu nadšeně vítaly. Nevím, jak to můj syn dělá, ale nemluví, nechodí a přesto je ve školce za oblíbence. A možná právě proto. Nikoho netluče, nekrade hračky a nechodí žalovat. Musí to být kamarád za všechny drobné. Usadili jsme se do kroužku a začal čas plný her a zábavy. Popřáli jsme si krásný den, poznávali kytičky a hráli si na vláček a zlatou bránu. Bavili jsme se, hlavně tedy dospělí. Na chvíli nám byly zase tři, existovaly víly a strašidla, nebyly účty za telefon a svět byl dorůžova. Na Matěje to bylo moc dojmů najednou a tak nadšené tleskání prokládal pusinkou do čtverečku a slzami jako hrachy, kdy se mi snažil naznačit, že tahle hra se mu nelíbí, všichni u ní moc křičí a je úplně blbá. Nedala jsem se zviklat a nadšeně z něj dělala mašinku u našeho krátkého, vratkého vlaku, projížděli jsme tunelem a sbírali kreslené pampelišky (tedy já sbírala a podávala, aby letěly obloukem do dálky) a vůbec jsem si celé dopoledne užívala. Na chvíli jsme my dospělí nechali děti u svačiny odpočinout, abychom se také nacpali dobrotami, které pokrývaly všechny ty malé, dřevěné stolečky, u nichž stály prťavé židličky, do kterých jsme se svými dospěláckými zadními částmi sotva vešli a zdrbli jsme ta naše robátka. Mezi námi pobíhaly učitelky, vychovatelky a terapeutky a probíraly se způsoby léčby, cvičení a péče o ty naše postižené andílky. Byla jsem dokonce přizvána malou Věruškou, abych s ní šla stavět komín. To bylo něco pro mě! Snesly jsme si na hromadu všechny dřevěné kostky, které jsme v herně našly a půl hodiny je střídavě pokládaly pěkně pečlivě jednu na druhou, abychom je vzápětí s nadšením shodily a začaly znovu. Samozřejmě jsem přizvala i svého synátora, ale ten se rozhodl nepřidat, jen nás chvíli sledoval, načež uznal, že naše hra je nudná a "pro malý", otočil se k nám zády a dal přednost elektronické hračce. A já si znovu uvědomila, jak moc bych chtěla tyhle věci dělat s ním. Obracet stránky dřevěného leporela, vyrábět bábovky na pískovišti, stavět garáž pro auto z plastikových kostiček lega. Strašně moc.

Dopoledne skončilo, děti se naobědvaly (prý) skvělými bramboráky, které jsme jim my "velcí", přecpaní zákusky s kávou, tiše záviděli a byl čas se rozloučit.

Doma jsme se otočili jako na obrtlíku a vyrazili na návštěvu do kraje pohádek, tam, kde přebývají Rumcajs, Manka, Česílko a ohniváci. Sice mě mrzelo, že jedeme s Matýskem sami, bez tatínka, a tudíž budu muset celou tu dalekou cestu odřídit sama, ale pro nás všechny bylo moc důležité, aby se tenhle výlet uskutečnil. První problém nastal hned po opuštění parkoviště, kdy jsem zjistila, že čerstvě opravené dobíjení našeho benjamínka způsobilo restart rádia a to prohlásilo, že nevydá ani tón, dokud nezadám Kód. "Jak?" opáčila jsem. Černá bedýnka na mě urputně mlčela. No nic, jsem holka študovaná, však já na to přijdu. Cesta bude dlouhá, času je dost. I začala jsem si hrát s číselníkem. Někde za Prahou jsem konečně pochopila, jakým způsobem Kód nastavit. Ovšem stále jsem na něj nepřišla. Tak jo. Když už vím jak, zkusím to na jistotu. Nepomohly čtyři nuly, čtyři jedničky ani má rána jistoty - 1234. V tu chvíli volal J., který byl požádán, aby se zeptal strýčka Googla nebo tety Wiki, zda neznají onu jednoduchou kombinaci od výrobce. Můj muž mi do telefonu vysvětlil, že malá číslíčka v rohu displaye znamenají, že si proradné německé rádio počítá, kolik marných pokusů jsem učinila a optal se, kolikpak prý jich už bylo? Odvětila, jsem, že zatím sedm. "Už se toho ani nedotkni!" křičela rozčileně má životní láska "máme deset pokusů, pak se ten krám zamkne a už ho nikdo nezprovozní ani hrubou silou!" Dobrá, tedy černá hodinka jednadvacátého století. Naštěstí mám v repertoáru spoustu nádherných lidových písní, jak moravských, tak slovenských a zpívám ráda, i když falešně. Matýskovi to vcelku ani nevadilo, přizvukoval svým vysokým sopránem a cesta nám tak příjemně ubíhala.

Při návratu jsme byli oba unavení, uondaní a veselou Helpu a Prší prší vystřídaly Šafářův dvoreček a Rožnovské hodiny. Když jsme konečně vjeli do Prahy, oba jsme si oddychli, že už jsme skoro doma. Houbeles. Kolona se táhla od Barrandovského mostu až (dle mého skromného odhadu) k Hradci Králové a nám nezbylo, než se zařadit mezi troubící auta a systémem jednička-dvojka-brzda se protlouct ošklivou dlouhou Jižní spojkou. Ve chvíli, kdy jsme (po hodině a půl!) dorazili na poslední světelnou křižovatku, jež byla symbolickým ukončením našeho skákavého přesunu a za ní nabíral provoz na plynulosti, dostal Fišta jednu přes prdelku. Ale teda pořádnou. Lesklý, modrý Peugeot za námi zastavil a vyčítavě si foukal odřeninu na předním nárazníku. Jeho řidič byl naštěstí velmi slušný a milý pán, vezoucí děti na soustředění, optal se, zda jsme oba v pořádku a smutně ohlédnul prasklinu na Fištovi. Ani jeden z nás dosud s podobnou situací neměl zkušenost a tak se pan R. nabídl, že mě dovede k blízkému McDonaldu, kde vyplníme příslušný formulář. Následovala jsem jej z mostu dolů, hluboko do města, pokud šlo o mě, na moskevské sídliště. Byla jsem opět ztracena. Vyplnili jsme všechny kolonky, vzájemně podepsali dokumenty (ten můj byl list vytržený z kupní smlouvy, příslušný formulář pojišťovny jsem si pořídila až dodatečně) a po podání ruky a ještě jedné přijaté omluvě jsme se rozešli. Pan R. se nabídl, že mě z toho bludiště vyvede a nic netušíc, nasměroval mě na uzavřenou odbočku k dálnici, na kterou jsem se tak strašně toužila dostat. Nakonec se mi nějak povedlo polovinu naší Matičky stověžaté objet a napojit se na tu správnou rychlostní silnici, jež mě po čtyřech a půl hodinách přivedla domů, do našeho okresního městečka, do paneláčku se spadanou omítkou, do náruče J.

A tak cestuje Fišta pro velký úspěch opět do servisu. Odkud před třemi dny vyjel a kde stále ještě parkuje Arthur. Jsme bez auta. Až se přestanete smát, budu vám vyprávět, jak ladně jsme z této zapeklité situace vybruslili.