Maminko...

ty pláčeš? Nebuď smutná. Možná se tvářím, že neumím do pěti napočítat, vy tomu s tatínkem říkáte momentální retardace, ale cítím všechno, co mi dáváte. Lásku, radost, strach i žal. Nemůžu ti říct, jak tě mám rád, neumím mluvit, ale doufám, že víš, že pokaždé, když se na tebe usměju, když ti podám ruce nebo tě pohladím po noze, když kolem mě procházíš, dávám ti to najevo. Nepovídám si s tebou, neodpovídám na tvé otázky. Jestli nemám hlad, něco mě nebolí, jestli s tebou chci jít na procházku. Nic z toho nedokážu. Ale vím, že to všechno si umíš přečíst v mých očích. Že jsem šťastný a spokojený, nemám žízeň, ale možná bych potřeboval přebalit. My dva slova nepotřebujeme.

Neumím chodit. Nedojdu si sám na záchod, do svého pokoje, ke kuchyňské lince, kde připravuješ oběd, abych tě zatahal za tričko a řekl, že mám hlad. Nepřijdu za tebou, abys mi zavázala tkaničky ani za tatínkem, že se mi rozbilo autíčko. Musíte mě nosit v náručí nebo podpírat, když se pokouším o vratkou chůzi. Myslíš si, že mi to vadí? Kdepak. Užívám si chvíle, kdy tě mohu obejmout rukama, položit si unavenou hlavu na tvé rameno a nechat se kolébavou chůzí odnést do postele. Shlížím z té výšky na své hračky, na stůl, kde zůstala nedojezená večeře, vidím tatínkovi do očí a můžu ho pohladit po bradě, kde mu rostou vousy a tak nádherně to šimrá na dlani. Nikdy mě nebolí nožičky, protože by byly unavené od celodenního běhání. Všechny boty, které jsem už odložil jsou jako nové, nepoužité, připravené pro brášku nebo sestřičku. Nemám na kolenou ošoupané tepláky a nemusíš na nich zašívat díry. Neuteču ti na silnici a nemusíš na mě křičet, abych se zastavil, protože jede auto. Jsem pořád u tebe a jsem tam moc rád.

Jsem postižený. Duševně zaostalý. Máš strach, že jsem uzavřen sám ve svém světě, ze kterého nemůžu ven? To mě mrzí. Ale věř mi, bojíš se o mě zbytečně. Jsem šťastný. Potřebuju tě mít stále u sebe, abys mi podala obrázkovou knihu a otáčela v ní listy. Abys mi ukázala, jak donutit plyšového psa zpívat mou oblíbenou melodii. Abys mě nakrmila a oblékla. Jsem na tobě závislý. Tak jako já nemůžu být nikdy sám, nemůžeš být ty nikdy sama. Je to vzájemné. Jsem tady pro tebe, aby ti nebylo smutno.

Vím o tom, že bys chtěla vědět, co se mi honí hlavou. Že přemýšlíš o tom, jestli ti rozumím, když mi říkáš, že mě máš ráda. Rozumím. Každému tvému slovu. Neběhám za tebou s otázkami, proč je nebe modré a kde se bere v zimě sníh. Přesto tě poslouchám, když mi vyprávíš, jaký jsi dnes měla den, jak se mají babičky a co spolu budeme dělat zítra. Jsem trpělivý a vím, že se jednou ve svém povídání dostaneš k mým dotazům. Mé mlčení tě nutí pečlivě se rozhlédnout a najít téma hovoru. Všímáš si detailů, které bys jinak přehlédla a přemýšlíš, jak mi vysvětlit, kde se bere duha a proč pes štěká haf. Věci pro tebe přestávají být samozřejmostí.

Zklamal jsem tě? Nesplňuju tvou představu o normálním dítěti? Je mi to líto. Ale já jsem dárek, o který jsi si neřekla. Jsem vánoční ráno, májový déšť, západ slunce. Díky mě vidíš věci, kterých by sis jinak nevšimla. Ukazuju ti lidskou lhostejnost a sebestřednost a ty se učíš, jak se přes ně přenést. Učíš se odpouštět. Má víra v tebe je nekonečná, máš v dlani celý můj život. A proto si uvědomuješ, jak je sám o sobě křehký, ale i to, jak jedinečné možnosti nabízí. Nic pro tebe není obyčejné. Chůze, řeč, to, že můžeš mezi prsty uchopit lžíci, přikrýt se peřinou, napsat tatínkovi zamilovaný vzkaz prstem na orosené zrcadlo. Ať jsem jakýkoliv, jsem tvůj syn a přišel jsem k tobě, abych ti ukázal, jak je svět krásný. Pojď se mnou a dívej se.

Matěj