Neplatící nájemníci

Vždycky jsem chtěla zvířátko. Něco malého, nenáročného, mazlivého. Třeba štěně bernardýna. Nebo staroanglického ovčáka. Prostě kamaráda, se kterým bych si mohla hrát, běhat venku, kterému bych se mohla vyplakat do kožíšku. O krmení, výcviku, povinném venčení (kdy chce pes, ne já) a veterináři jsem neuvažovala. Naši mě měli přečtenou a tak jsme si se sestrou na našeho krásného čau-čau musely počkat téměř do puberty. Mezitím u nás pošel jeden křeček, opustil nás po vyčerpání všech čtrnácti životů kocourek (ani kočky to u nás neměly lehké) a utopila se zlatá rybička. Když se k nám konečně nastěhoval pes, vjely jsme si do vlasů při rvačce o vodítko. Obě jsme chtěly chodit na procházky, házet klacíkem a krmit granulemi. Jak malý chundeláč rostl, naše bitvy byly čím dál tím méně urputné, až se proměnily v nenápadné opouštění bytu v době, kdy pejsek potřeboval ven, kde mrzlo až praštělo a smůlu měla ta, která zůstala. Na naši obranu musím dodat, že toto plemeno je sice na pohled nádherné, má úžasný kožich se lví hřívou v barvě něco mezi malinovým pudingem a odbarvenou tmavovláskou a korunku tomu dává fialový jazyk, ale je naprosto neposlušné a nevycvičitelné. Nejprve jsme si to přečetly v odborné literatuře a poté zkusily na vlastní kůži. Povel "ke mně!" je tomuto psovi naprosto jasný, ovšem nesplnitelný. Proč by se vracel k pánovi, kterému před pěti minutami tak pracně utekl. "Přines!" má podobné účinky - když ten klacek tak strašně moc chceš, proč jsi ho zahazoval? Mohla bych pokračovat. Jediné, na co náš domácí mazlíček slyšel, bylo "Stůj!" a to v neděli odpoledne, když bylo krásné počasí. Přesto jsme ho všichni bezmezně milovali, pečovali o něj s láskou a krmili ho pamlsky, které nesměl, poněvadž jako číňan měl citlivé zažívání. Když nás jednoho jasného, teplého srpnového odpoledne navždy opustil, dali jsme mu na cestu plyšového králíčka, který sice patřil sestře, ale čau-čau ho zbožňoval a systematicky jí ho kradl a ožužlával, až z hračky lítaly molitanové kostky. To aby mu nebylo smutno.

Já jsem vyrostla a odstěhovala se. S láskou mého života jsme si místo domácího zvířátka pořídili dítě. Když jsme ho dostali z porodnice domů a viděla jsem naši snahu, aby i přes péči, kterou jsme mu věnovali (tedy spíše jí navzdory), zůstalo naživu, říkala jsem si, že to štěně by bylo bezpečnější. Nakonec jsme se s Matym sžili, on s námi má božskou trpělivost a my se pořád učíme. Jak nám chlapeček roste a jeho pokroky nejsou tak rapidní, abych ho musela honit po ulici při snaze vběhnout pod auto, nebo odpovídat na otázky proč je tráva zelená, nebe modré a jak se dělají děti, znovu se ve mně probudila touha po štěňátku. Brala bych i kotě, jenže to by se mi zřítelnice oka mého ukýchala a uslzela k invalidnímu důchodu, takže se budu muset spokojit s mou vysněnou blond labradorskou slečnou. Fenkou. V našem malém bytě je na mě trošku přepindíkováno. Kdyby měla patřičný výcvik, mohla by pomáhat Matymu jako asistenční pes, což by se mi strašně líbilo. Chvilku by náš synáček tahal za uši někoho jiného, než mě. Zatím jsme s J. ve stavu vyjednávání (jakobych se vrátila do dětství a slyšela rodiče: "Kdo to bude venčit? Víš, co dneska stojí granule? Co s ní uděláš, až pojedeme na dovolenou?". Takové malé, trýznivé dejá vu), ale nevzdávám se. Zahlcuju email mého muže inzeráty nabízejícími štěňata a fotografiemi pejsků vychovaně sedících vedle invalidních vozíků a čekám. Takový nátlak nemůže vydržet věčně.

A tak mám zatím kytičky. Krátkodobé návštěvníky, kteří se nastěhují na komodu coby malé, roztomilé výhonky, aby do roka stihly vyrůst, vykvést a uschnout. Umírají tiše a nenápadně, některé z nedostatku vody, některé z její přemíry, někdy jejich odchod způsobí nevhodné hnojivo, jindy špatně načasované přesazení. Starám se o ně jako malý Mičurin, sleduju každý nažloutlý lístek či odpadávající stonek, dokud je nesesbírám z podlahy a nehodím se slzou v oku do koše. Ale nevzdávám se. Jednoho dne vykvete i Ibišek, který to provedl naposledy před pěti lety a od té doby odmítá vydat jediné poupě. Vsadím se, že mi to dělá naschvál, ale jsem trpělivá, učím se z knih a tahám rady z odborníků; jednou ten prevít pokvete, až mu bude květináč malý.

Vlastně ani ta němá tvář u nás doma neschází. Na záchodě u stoupaček si chovám pavoučka pro štěstí, sem tam k nám zavítá nějaká ta vosa, aby zhynula potupnou smrtí pod pantoflí mého statečného rytíře (já bych se poblinkala, jen co bych se k ní přiblížila na dosah) a v neposlední řadě nás pravidelně dvakrát ročně navštěvují mravenci. Upozorňuju, že ne naší vinou. Náš panelový domeček postavený v dobách hluboké totality už není schopen odolat nátlaku matky Přírody a tak ve sklepě v zimě přespává potkan František a po rozličných trubkách mezi byty cestují tito drobní přátelé v celých houfech. Na podzim i zjara je pronásleduje hodný pan deratizátor, který proběhne bytem, nastříká svou meducínku do všech koutů a pod kuchyňskou linku strčí víčko od okurek s pamlskem. Mravenci však jeho trik už dávno prokoukli a obcházejí návnadu širokým obloukem. Naposledy jsem je načapala na topení pod okny, kudy si razili cestičku na naše krásné, sladkou šťávou polité sofa a tudy dál do bytu. Okamžitě jsem vystartovala, uklidila Máťulku z dosahu a patřičně vyzbrojena rodinným balením biolitu začala po té hnusné havěti dupat. J. naneštěstí spal o dvě místnosti dál a já nechtěla být za sralbotku a tak jsem se s obracejícím žaludkem a malou dušičkou snažila černé nájemníky zlikvidovat svépomocí. Po vystříkání celého spreje a fyzické likvidaci asi padesáti kusů jsem svůj boj vyhrála a spokojeně jsem kecla na gauč, který bude jedovatý do Matyho puberty. Nevadí. Jen ať se ti malí lumpové opováží strčit do našeho obýváku byť jen tykadélko.

Jsem na sebe pyšná. Poprala jsem se s hmyzím útokem i přes svůj hysterický strach. Myslím, že když se dokážu přemoci k takovýmto kouskům, poperu se i s nastavením budíku na pátou hodinu ranní kvůli venčení. Jen co J. zlomím, seženu si svou chlupatou, čtyřnohou kamarádku, která bude rozumět mému ženskému srdci a Matýskovi nosit láhev s čajem.