Připravit, pozor, start!

Máme nabitý program. Já mám svůj vysoce náročný léčebný proces, sestávající z na můj vkus až častých návštěv všech možných lékařských zařízení, dárcovství krve a jiných ozdravných kratochvílí. Matěj své dětství prožívá obdobným způsobem a do vzácných chvil volna se snažíme vpáčit erudované léčitele, úřady, práci, školku a válení u televize. Když jsem minulý týden pohlédla do stolního kalendáře, který mě má chránit před následky způsobenými dírou v hlavě, kudy ze mě vyprchávají data důležitých schůzek, protočily se mi panenky. Zdálo se, že během několika málo dnů všichni zaklekneme do startovních bloků, rozběhneme se a zastavíme tak asi koncem září. Na stránkách s historickými fotografiemi a číslicemi s datumem se modrala záplava termínů, jmen, adres, vykřičníků, ze kterých se mi dělalo mdlo. A to jsem ještě neměla ponětí, jaká dobrá zpráva na nás čeká v poštovní schránce.

Jednoho ledového odpoledne vstoupila zřítelnice oka mého do bytu, laškovně mě objala a položila přede mě obálku se slovy:"Tys měla pocit, že toho máme moc, viď?" Nevěřícně jsem hleděla na zpáteční adresu lázní Arpida v Českých Budějovicích a mé mozkové závity se jen pomalu probouzely k činnosti. Maty dostal lázně! Čtrnáct nádherných dnů intenzivní terapie! Fantazie! Ne. Počkat. Kdy? My nemáme čas, jsme zavalení povinnostmi až po všech šest uší. Vyndala jsem dopis, vykulila své zelenomodré oči a nechala povisnout spodní čelist. Příští týden. To snad ne. Vždyť dnes je už středa a do pondělí si nestihneme ani požádat o volno v práci, natož sehnat aspoň třetinu dokumentace, kterou budeme potřebovat. Zalovila jsem hluboko v hlavě, vytáhla své organizační schopnosti, oprášila je a vzala do ruky tužku. Kdepak, na mě si nepřijdou. Nějak to vymyslíme.

A napsala jsem SEZNAM. Miluju seznamy, tvořím přehledné, jasně očíslované sloupečky hůlkovým písmem na malých, bílých papírcích, abych je vzápětí ztratila. Nejraději ty nákupní a pak se divím, že u nás nikdy není dost mléka, ale ani ty ostatní s nápisem MUSÍ SE ZAŘÍDIT nebo DŮLEŽITÁ TELEFONNÍ ČÍSLA nemají v mých kapsách ani na dně kabelky dlouhé trvanlivosti. Na ten nejnovější jsem napsala toto:

1) potvrdit účast

2) vzít si dovolenou

3) vzít si paragraf na Matěje

4) zavolat prababi a poprosit ji o střechu nad hlavou (pobyt je ambulantní)

5) sehnat Matyho dokumentaci

6) vyřídit ve školce, že se nebude příští týden fotit

7) oplakat, že nebudeme mít kolektivní fotografii z Matyho stacíku

8) opravit Arthura (kdekoliv, hlavně rychle, bolí ho tlapka a přece se v něm všichni nezabijeme)

9) přihlásit na úřadě Fištu, dokud je to legální (zjistit, jestli původní majitelce nepřišla nějaká pokuta a omluvit se)

10) zrušit domluvené schůzky na příští dva týdny

11) objednat k prababičce internet, přece se tam neunudíme k smrti

12) vyprat, usušit a vyžehlit oblečení pro dva dospělé a jedno dítě (koupit ještě jednu až dvě pračky, sušičku a mandl)

Spokojeně jsem prohlédla své umělecké dílo a přečetla text J. Když si celou litanii vyslechl, optal se, co že bude dělat on. Sundala jsem mu úsměv z tváře informací, že já mám ještě několik svých nutných bodů s povinnostmi navíc a o tohle se musíme podělit.

"Ale to je program na týden, nenajmeme si brigádníky?" snažil se můj muž o humor.

"Ne, miláčku. Říká se tomu dělba práce a u nás to bude probíhat asi tak, že ty si vezmeš jednodenní volno a budeš hodně rychle utíkat a já, bez které by se v práci neobešli, si přilepím telefon izolepou k uchu a budu ti dělat předvoj. Kamkoliv vstoupíš, budou o tobě vědět a připraví ti všechno, co budeme potřebovat. Kup cestou dost kávy a čokolády na úplatky."

Jak řekli, tak udělali. Během následujícího dopoledne vzrostl náš společný telefonní účet na dvojnásobek měsíční částky, všichni lékaři, úředníci a opravci automobilů v okruhu padesáti kilometrů od našeho bytu nás měli už v deset ráno plné zuby, ale povedlo se. Já téměř přišla o hlasivky, J. prošoupal dvoje kecky, pár bodů ze seznamu nebylo splněno, ale s tím už teď nic nenaděláme. To nejdůležitější je zařízeno a můžeme vyrazit na cestu. Sice ne jako kompletní rodina, ze začátku se budeme trousit po částech, abychom tak aspoň částečně dostáli svým povinnostem, ale Matýsek, o kterého jde v tuto chvíli nejvíc bude v lázních přítomen a na ničem jiném nezáleží. Jelikož tam se dějí zázraky a těch u nás není nikdy dost.