Hořká prohra lvice bojovnice

Má práce vyžaduje, abych neměla ani jeden jediný zdravotní problém. Ba co dím, abych přímo kypěla zdravím. Ani očičko nesmí zašilhat, ani nehtík upadnout. Všechno je průšvih. A co teprve rakovina.

Až do včerejška jsem úspěšně mlžila. Vyhýbala se pracovní neschopnosti co to šlo a makala do úmoru. No, možná jsem se zrovna nepředřela, ale účastnila jsem se zaměstnání v maximální možné míře. Včera jsem jela do Ústavu na pravidelnou každoroční prohlídku, abych tam oběhala povinné kolečko napříč ordinacemi a získala tak kouzelné razítko do průkazky. Na hlavu jsem místo obligátního šátku naaranžovala paruku, ani ne tak proto, že bych chtěla pánům doktorům lhát a zatloukat, ale na odděleních, kterých se daná věc netýká se mi fakt nechtělo vysvětlovat kde mám vlasy. Zpočátku šlo všechno hladce. Darovala jsem krev (ještě jednou do té žíly někdo píchne jehlu, od ramene po zápěstí se rozpadne na milión maličkých kousků a mě odumře ruka), jiné potřebné tekutiny a proběhla zubním, očním, ušním a psychologií, až se mi za patama prášilo. Pak přišla neurologie a její milý, mladý pan doktor. Když viděl jizvu na mém břiše, začal pátrat:

"Co to je?"

"Operace."

"Čeho?"

"Vaječník a slepák."

"Proč?"

A byla jsem v pasti. "Rakovina."

"No to já ale musím vědět! Kdy? Kde? Čeho?"

"Pane doktore, ale to je přece úplně mimo váš obor! S neurologií nemají mé reprodukční orgány vůbec nic společného!"

"Ne? Mám vám ukázat, co dokážou metastázy na mozku?"

Tímto jsem ukončila debatu. Nutno dodat, že jsme se oba po celou dobu rozhovoru chechtali a já z něj nakonec to razítko dostala.

Takový úspěch jsem ovšem nezaznamenala na chirurgii, nemluvě o interně. Oba lékaři byli přísní, tvrdí a nekompromisní. No co, bez jejich svolení se obejdu. Důležité je až finále. Doktor v přijímací kanceláři, který má to nejdůležitější slovo v celém Ústavu a jeho budu muset prostě ukecat.

Nepovedlo se. Strávila jsem s ním dobře půl hodiny, na konci diskuze jsem měla slzy na krajíčku, on byl vzteklý a ostatní kolegové, čekající přede dveřmi na jeho magický podpis dost nervózní. Nepomohlo nic. Žadatelka naprosto klidná s racionálními argumenty (pracovala jsem s rakovinou i s chemoterapií a teď, když jsem konečně zdravá tak nesmím?), smutná, naštvaná až malinko agresivní, prostě s ním nepohnul ani Železný Zekon. Být to film, úplně jsem se viděla jako plačící Ben Afleck, jak srdceryvně říká: "Prosím, neberte mi má křídla." A prý, že musím před Komisi, která celý můj případ zváží a přezkoumá, a budu-li hodná a nebudu zlobit, možná mi práci vrátí. Pomohlo by, děl pan doktor, kdybych z Motola sehnala lejstro, na kterém se píše, že jsem v pořádku. Žádný problém!

To ráno jsem vstala hodně, hodně brzy, abych byla v Ústavu mezi prvními a měla to rychle za sebou. Snídat jsem nesměla. Potom jsem čtyři hodiny pobíhala po klinice a jediné, co jsem stihla bylo kafe z automatu a ledový čaj. Teď bylo poledne a já měla před sebou místo oběda cestu rozkopanou Prahou na druhý konec té největší čtvrti. Jediné, čím se dal zahnat hlad byly cigarety. Nešetřila jsem se. V nemocnici mi mladá paní doktorka po poradě s majitelem oddělení podepsala a orazítkovala dopis pro Komisi, že z onkologického hlediska jsem bez potíží, že mám 95% pravděpodobnost na přežití (to mě rozesmálo, připadala jsem si jako ve člunu na potápějícím se Titanicu) a že prý mám jít makat a neflákat se doma v posteli. Pěkně jsem poděkovala a vydala se na sprint hlavním městem, zpět do Ústavu.

Cestou jsem řešila práci. Obvolala jsem a tudíž pěkně otrávila dost kolegů na to, aby mě už nikdy nepozvali na silvestrovský večírek, ale stálo to za to. Můžu chodit do práce. Sice jsem dočasně přeřazena na jiné místo, kde nesmím na nic sahat, maximálně vařit kafe, přepínat televizi a MOŽNÁ sem tam zvednout nějaký ten telefon, ale nevadí. Důležité je, že z toho krásného kolotoče nevypadnu a až se za pár týdnů parta vysokoškolsky vzdělaných medicinmanů dohodne, dají mi mé vytoužené razítko a má kariéra se vrátí do starých kolejí.

Když jsem dost pozdě odpoledne konečně dojela domů, vdechla jsem polovinu pizzy, kterou objednal můj fantastický muž, hodila své staré, unavené nohy na stůl a vypnula mozek. Celý den jsem za sebe bojovala jako lítá šelma za mláďata a přesto si teď musím olízat rány. Nebrečela jsem pro rakovinu, pro chemoterapii ani pro vypadané vlasy (a to byla teprve tragédie!), ale po téhle prohře se mi derou slzy do očí. Nakonec mě skolí úřední šiml. Ale já se nedám. Odevzdám Komisi lejstro a když to nepomůže, prostě tam vběhnu a udělám jim z Ústavu kůlničku na dříví.