Svět se v prdel obrací

Nejprve se omlouvám slabším povahám za bakané slovo použité v názvu článku, ale nenapadlo mě nic lepšího, co naprosto přesně vystihne myšlenky, které se mi honí hlavou. A že jich je.

Venku sněží. Opravdu na třetího máje za okny padá bílé svinstvo (no fuj, já mám dneska vulgární náladu). Mám z toho těžkou deprézi. Minulý týden jsem uvažovala, že už konečně vezmu tu hromadu zimních bund, která se nám vrší v předsíni na věšáku a odnesu ji do sklepa, teď děkuju Prozřetelnosti a mé Lenoře, že mi v tom zabránily. Ráno jsem oblékala Matýskovi punčocháče. Měsíc před začátkem léta teplé, bavlněné, modré štrample. Naštěstí. Aspoň jeden z nás neklepal po cestě do školky kosu.

Německo porazilo na mistrovství světa v ledním hokeji Rusko. Medvěd poražen outsiderem. Ne, že bych jim to, klukům nepřála, že konečně taky jednou okusili hořkou chuť porážky, ale překvapení to bylo obrovské. Potom to ještě naši germánští sousedé nandali našemu záložnímu mužstvu - slovákům, a to už jsem šla úplně do kolen. Jednak proto, že mi to bylo líto, jednak jsem byla vyšokovaná jako J., když dostane teplou večeři. Jsem opravdu zvědavá kam tohle povede. Mně narostou zrzavé vlasy a Maty vyhraje maraton. Jak vidno, stát se může doopravdy všechno.

Mám v hlavě chaos. Není způsoben počasím ani sportovními výsledky. Prostě se mi zavařily mozkové závity a já nevidím jinou cestu, než se z toho vypsat. Zjistila jsem, že se motta v záhlaví tohoto blogu držím až příliš pevně. Jako to klíště. Pobavit, rozesmát, udělat vtip a vykouzlit čtenáři na rtech úsměv. Myšlenka je to sice hezká, ale já díky ní sešla z cesty a zabloudila. Úplně jsem zapomněla na své začátky před rokem, kdy má touha psát a ze všech trablů, průšvihů a potíží se tak svléct, byla silnější než to, co mě žene dnes: A co tomu řeknou lidi? Zasmějí se? Je to dost vtipné? Dost dlouhé? Je to vůbec ke čtení? ... Mým fetišem se staly komentáře. Nahlížím na stránky několikrát denně, abych se podívala, jestli nás někdo navštívil, nechal pozdrav, zajímavý link, tip, komentář. Kontroluju návštěvnost, jakmile klesne pod určité číslo, povadne mi úsměv a já začnu pátrat, kde jsem udělala chybu. Když po sobě čtu věty, které jsem právě dopsala, je mi mě líto. Takhle to nemělo být, neplánovala jsem to. Celý blog je moje psychoterapie, zpovědnice, můj malý šílený svět. Ano, je na internetu, naprosto veřejný, abych měla pocit, že se někomu svěřuju, jelikož "cizím" se na sebe žaluje líp, ale pořád je to moje utrápená dušička rozprostřená na papíře. Teda na monitoru. Můžu si tady dělat co chci, nadávat, plakat, smát se a nemusím se nikoho ptát, jestli to dělám dobře.

Přesto jsem se dnes nařehtala, až mi praskala jizva ve švech. Trpím nějakým podivným rozdvojením osobnosti. Začalo to hned po ránu, kdy jsem odvedla Matyho do školky, vrátila se do prázdného bytu a zjistila, že nemám co dělat. Není potřeba uklidit, nemusím vařit, nestojí přede mnou fronta povinností a úkolů, které musím splnit, abych se mohla večer pochválit. Můžu si dělat co chci, třeba se pověsit za kotníky na lustr a houpat se do zemdlení. Tuto myšlenku jsem sice záhy opustila, už proto, že nemáme svítidlo, za které by se daly zaháknout nohy a taky proto, že jsem došla k rozhodnutí, že se zase jednou po dlouhé době budu nudit. Sedla jsem si k internetu, prošla si poštu, zapadla až po uši do diskuzí, nakradla si pár filmů (ale kdyby se někdo ptal, všechno popřu. Ani Babičku jsem nečetla.), shlédla jeden díl svého oblíbeného seriálu a neudělala jedinou užitečnou věc. A je mi skvěle.

První záchvat smíchu jsem dostala při pročítání emailu od Matyho kmotry, která stále trčí na služební cestě za devatero horami, sedmero řekami, v zemi, kde dávají lišky dobrou noc a nějaký ten terorista dobré ráno, prostě na druhé straně zeměkoule. Posílám dál její story o nedostatku hygienických zařízení téměř tak, jak mi byla podána, jelikož je perfektní:

Vedle budovy byla jedna toi-toi, kolikrát když tam člověk došel (pominu li smrad zevnitř se deroucí) tak to už nebylo kam dávat, jak byla plná až po okraj. Tak jsme si vyprosily toi-toi pro ženy. Po měsíci nám ji dovezli, tak jsme si na ni hrdě připevnily tabulku s nápisem "FEMALE". Tabulka vydržela necelých 48hodin, než ji někdo (předpokládám, že pouhopohým omylem) zcizil. Tak jsme nelenily a z fosforeskující pásky jsme vystřihly opět písmena na nápis FEMALE a jelikož byla páska samolepící a na budku vesele celý den svítí sluníčko, tak byl nápis na budce připeklý opravdu "nafest". Radost z vykonaného díla ovšem netrvala dlouho. Vydržel opět necelých 48 hodin než někdo (patrně nožem, nebo jiným nástrojem) první dvě písmena sloupal. Takže dnes ráno jsem nafasovala fluorescentní sprej a jala se tvořit na kadiboudě grafity... uvidíme jestli to tentokráte zabere.

Potom přišla pošta. Opravdu se stalo, že zazvonil zvonek, já zvedla intercom a dole se mi ohlásil doručovatel, že veze balík. Nevěřila jsem svému uchu a málem se přerazila při běhu ze schodů, aby mi náhodou neutekl. Zásilka mi udělala obrovskou radost, k objednanému zboží přidala odesílatelka dárek, který je sice myšlen pro Matýska, ale tolik se mi líbí, že mu ho sprostě zkonfiskuju a odnesu si ho do práce, kde mi bude dělat společnost za dlouhých zimních večerů. Když jsem se po přebrání balíčku vrátila do domu, málem jsem vrazila do souseda, pana Z., který mě oslovil:

"Dobrý den, promiňte, ze kterého jste poschodí? Já jsem totiž ve správní radě domu a vás tu potkávám a vůbec vás neznám."

Ale zná. V nedávné době měl hned několik jednání s J. a před pár lety nám postoupil svou posilovnu v přízemí, abychom si v ní mohli zaparkovat kočárek, který se nevejde do výtahu.

"No, já myslím, že znáte, pane Z. Vy jste nám přeci přenechal kočárkárnu."

"Ježišmarjá! To jste vy?! Já vás v tom šátku nemohl poznat!"

Rozesmála jsem se, pěkně poděkovala a šla se dořehtat domů. I taková věc mi může udělat radost.

O finále dnešního dopoledne se postaral kamarád S., který mi přes skype zaslal toto:

ČTK se omlouvá za klamavou zprávu která vznikla chybou překladu původní zprávy od CNN :
"Usama bin Ladin is dad."
Dodatečně gratulujeme.

Svět pro mě sice na chvilku přestal dávat smysl, sama sebe jsem dost zklamala, ale humor, ten mě neopustil. Můžu se klepat strachy, že se Matýsek nikdy neuzdraví, umírat hrůzou, že umřu na rakovinu, nechat se pronásledovat svými děsy a zahánět je kily čokolády, ale ještě pořád se umím smát.

Což je moc dobře, Prdlá prvomatko, umíš si zachovat glanc a grácii, i když víš, že ti přeskočilo...(Za dobře vykonané dílo se náležitě pochvalte. Nikdo jiný to za vás neudělá.)