O rozmazlování

Ještě než jsem do stroje vložila čistý list a tichým bytem se začalo ozývat ťukání prstů do klávesnice, už to nebyla pravda. Ani ticho, ani myšlenka, ani samota. Ale nevadí. Byl to zážitek tak hebký a příjemný, že jsem si jej schovala do kapsy pyžama a teď ho můžu kdykoli vytáhnout a napsat.

Stála jsem u kuchyňské linky a pozorovala med stékající na chleba s máslem. Přes samé jogurty a vločky a zdravé snídaně jsem zapomněla na tuhle dobrotu. Nejlepší věci se stávají, až když všechny ostatní dojdou. Když doma není ani karamelový jogurt, ani skořicové sušenky, ani sýrový croissant. Pak přichází čas na klasiku. Seldovala jsem zlatavý čůrek stoprocentního cukru a přemýšlela nad tím, proč tohle nedělám častěji. Stát v pyžamu, bosa na chladivém linoleu, sledovat páru, jak stoupá z hrnku s čerstvě uvařeným čajem a chystat si snídani. Ve všech třech mísnostech panelákového bytu je ticho, všichni spí, za oknem vychází slunce a snaží se prostrčit prsty ranním mrazíkem, válejícím se jako obrovská peřina nad polem. Hlavou se mi honily myšlenky, jedna zbytečnější než druhá, na konci zůstala ta s velkým otazníkem.

Proč se mámy nemají rády?

Proč se nerozmazlují? Proč jsou vždycky až poslední v řadě? Ano, jistě, máme tady prapůvodní genetickou dispozici k ochraně rodu. Nejprve se záchranná vesta navléká na potomky, pokračovatele smečky, teprve pak na ty, na kterých pomalu přestává záležet. Ale my už dávno nemáme pravěk. Už dlouho není potřeba utíkat před predátory a schovávat pračlověčata hluboko do jeskyně, aby je nenašel a nesežral mamut. Proč se geny nedají zahodit a škrtnout, jako hrubka v diktátě? Nejdřív já, potom ostatní. Vždyť silnější polovina lidstva takhle funguje odjakživa.

Říkáme, že se rozmazlujeme, když stojíme ve zkušební kabince, před kterou kňučí kočárek, my se obhlížíme ze všech stran a úhlů a uvažujeme, jestli se mu v tomhle budeme líbit. Jestli se nám k tomu hodí ty kecky, ve kterých obvykle tlačíme kočár a nosíme těžký nákup. Proč se na sebe prostě nepodíváme a neřekneme si, že je to předražený kapesníček z prdelek bource morušového, děsně nepraktický, ale vypadáme v něm úžasně a proto stojí za každou minci, kterou do něj investujeme?

"Ženský mají tu cestu vždycky těžší. Nebreč a jdi."

máma.

"Ty moje chudinko malá, ty máš tak příšerně pokaženej a smutnej život. Mně je to tak líto."

jiná máma.

"Bojuj. Nestůj a dělej něco. Podívej se na nás ostatní, únavou nám padají zbraně z ruky, ale nedáme se. Bojuj."

další jiná máma.

Mám ráda tohle: "Ale holka, vždyť to je přece úúúúúžasný! /ú protáhnuto opravdu pečlivě/. Máš dvě zdravý ruce, kerýma můžeš pracovat, dvě zdravý nohy, na kterých můžeš chodit a zdravý zadek, na který si můžeš sednout, až tě ty nohy budou bolet! Máš úžasnou rodinu, co by jiní dali! A zítra, kamarádko, zítra zase vyjde slunce. No není to fantastický?"

Je to fantastický. Stát u okna, dívat se na ten slíbený nový den, v jedné ruce chleba s medem, ve druhé teplý čaj. Chladivé linoleum studí do nohou a z dětského pokoje se ozývá protestní žvatlání. Celou hodinu jsem se rozmazlovala. Teď je čas na ty druhé, já mám svou záchrannou vestu pevně uvázánu.