Z času na čas se to stane. Člověk si žije svůj šedý, průměrný život a uprostřed něj narazí z ničehožnic na Kouzlo. Stála jsem toho hektického dopoledne ve voze metra, řidič vysloveně řezal zatáčky, tedy jsem se pevně držela nejbližší tyče, pod kterou seděla slečna. Károvaný kabátek, dlouhé, světle hnědé vlasy, elegantního kulicha, s hlavou skloněnou ke kolenům se plně soustředila na svou činnost. Psaní dopisu. Co, dopisu! Konceptu k němu!
Myslím, že tohle jsem viděla naposledy někdy s počátkem střední školy, tak asi o revoluci. Člověka, který píše fyzicky, perem na papír dopis a aby to nevypadalo, jako že jej tvořili pejsek s kočičkou, nejprve si ho načrtne do poznámkového bloku, kde je škrtání a přepisování povoleno.
Byl to krásný pohled. Až se mi srdéčko zatetelilo.
A samozřejmě, žencká zvědavá, musela jsem si přečíst, co krásného a komu ona slečna píše. Mámě? Sestře? Je to dopis voňavý, milostný? Pro muže nebo pro ženu?
Natáhla jsem krky, kam až mi páteř dovolila, a jelikož to pořád ještě bylo málo a pokud jsem nechtěla udělat dva kroky přímo před slečnu, ještě jsem se postavila na pravou špičku. Všem ve vlaku, kromě dotyčné muselo být jasné, co mé gymnastické cvičení znamená, ale já prostě musela. Bylo to silnější než já.
Má nejdražší Claire....
(v originále: My dearest Claire...)
Ách.
To je taková krása.
To už se dnes neříká.
Ani nepíše.
Začínat emailovou korespondenci větou Můj nejdražší.... no, nevim.
Ale tak, proč ne, že.
Můj nejdražší synu...
Má nejdražší ženo...
Má nejdražší maminko....
A došlo mi, že jsem svůj poslední fyzický papírový dopis posílala naposled někdy před patnácti lety. Teď světu vládne internet a mobilní sítě. Jak jednoduché, napsat smsku. Bez diakritiky, sem tam hrubka, proč bychom se unavovali.
Zdar, prijedu pozitri.
Pekne svatky!
Nenechala jsem u tebe pesar?
Žádné Má nejdražší. Stručně a krátce.
Tedy jsem si stanovila Úkol. Jako by toho na Vánoce nebylo už tak dost. Tak aspoň tu pohlednici....
Má nejdražší L., stýská se mi.
Má nejdražší J., vše nejlepší k narozeninám.
Můj nejdražší S., je mi to moc líto.
Mí nejdražší, čekejte. Slibuju, najdu si čas a napíšu.
Krásné! :-) Já bych řekla, že jsem poslední ruční dopis psala ještě na vysoké, někdy kolem roku 2000 - měla jsem staromilskou kamarádku provdanou v Německu. Odepisovala mi úhledným rukopisem psaným inkoustvým perem...Kouželný článek! :-)
OdpovědětVymazatJsem ráda za stroje,mé ručně psané písmo není k přečtení.I když,alespoň pohled by potěšil.
OdpovědětVymazatMoc hezké čtení :-)
OdpovědětVymazatTaky jsem roky nepsala - ale nedavno jsem objevila postcrossing a od te doby pisu (a dostavam) pohledy. Je to super:-)
OdpovědětVymazatTak to já asi už 4 roky pravidelně zase posílám vánoční pohlednice. Sice se mi nazpět vrátí asi je 4, ale já to nevzdám. Vždyť je to tak hezké dostat poštu.
OdpovědětVymazatJá jsem téměř 20 let - přesně dobu, kdy jsem byla doma s autistickým synem, který odmítal představu zaměstnané matky - psala každý měsíc dopisy a přání všem našim kamarádům. Teď jako pracující jsem to zredukovala na Vánoce a Jaro, ale stále každý měsíc píšu své bývalé, asi před 2 lety ovdovělé, kolegyni. Každé psaníčko začínám slovy "Naše milá teto čarodějnice . . ."
OdpovědětVymazat