Chybami se člověk učí,...

... ale Prdlou Prvomatku jen vytáčejí k nepříčetnosti.

Je to tak. Normální postup je uskutečnit, zhodnotit škody, opravit postup, potažmo poučit se, poté uskutečnit znovu, tentokrát již správně. Jsem výjimka, která velmi bolestně potvrzuje pravidlo.

Umřel mi mobilní telefon. Být to před patnácti lety, ani jsem po něm nevzdechla a hrdě nakráčela do žluté budky Telecomu. Kupodivu, jak čas běží a technologie jdou kupředu, ztráta mobilu se rovnala ztrátě prodloužené končetiny. Jako by mi někdo uřízl oněch přebývajících pět prstů z patnácti. Bez mobilu se dnes nedá telefonovat, smskovat, fotit, v některých případech, jichž jsem byla šťastnou shodou okolností ušetřena fejsbůkovat, ale i vstávat v nekřesťansky brzkou hodinu, mnohdy platit účty, prostě dejchat. Člověk bez mobilu jako by nebyl.

Jelikož se novodobé prodejny placatými smartphony jen hemží, padlo mé oko nejprve na ně. Nelíbily se mi. Taková nevzhledná, neestetická pádla. Co s tím pro ježkovy zlatý bodlinky budu dělat? K internetu se venku nepřipojuju, to jen doma, pěkně u pevné bedýnky, skype mám tamtéž, foťák hned ve vedlejší poličce, jen ten budík, ten pochyběl. I objednala jsem si mobilní telefon tlačítkový. Ne, fakt ne důchodcovský, děkuji za optání. Prostě obyčejnou "starou" Nokii, vsadila jsem na jistotu. Která se ukázala býti nevzhlednou plastikovou krabičkou. Ani jsem ji nezapínala a ona v původním, neporušeném obalu odkráčela zpět prodejci. Ovšem pokus číslo dvě nedopadl o moc lépe, když jsem za pár týdnů vyndávala z krabičky tu samou plastikovou krabičku jen v jiné barvě. Pochopila jsem, že si se mnou ten, kdo teď věci, na které píše ono chronicky známé finské jméno, nepěkně zahrává. Evidentně si vymýšlí čísla jednotlivých typů na koleni tak, jak mu barevné obaly přímo z linky padají do klína.

Nebylo zbytí, další krabička, která přistála v poště, obsahovala onen pověstný pekelný stroj. Mé obavy "Co si s tím probožíka počnu? S tím se nikdy nenaučím!" a "K čemu mi to celé bude? Vždyť já potřebuju jen telefonovat a sem tam poslat nějakou textovku!" se ukázaly býti více než liché. Chytrý mobil přirostl k mé dlani stejně rychle, jako kterýkoli jeho předchůdce. Stal se mou součástí, nějakým záhadným způsobem se do něj téměř okamžitě dostaly desítky úplně nepotřebných aplikací a her. Během vteřiny obsahoval všechny mé kontakty, přátele, známé, i pana Vomáčku, který mámě v roce 1994 opravoval teploměr v troubě značky Mora. Do hodiny znal můj hudební vkus, uměl číst a psát ve čtyřech světových jazycích, věděl, jak se nejkratší cestou dostat z Moskvy do Bruselu.

Napotřetí, ale konečně správně a bez chyb.

Ne tak s hovězím.

Tuším, že jsem jediná spořivá hospodyňka široko daleko, která je schopna dvakrát během jednoho dne zakoupit hovězího za pět set korun českých /sic!/ a tepelnou úpravou z něj vytvořit nepoživatelnou kejdu. Máte představu, jak příšerně chutná žvýkačka ze zadního hovězího? Já vám to tedy prozradím. Chutná naprosto příšerně. A nezachránila to ani vepřová krkovice, kterou jsem se následující tři hodiny snažila upéct, aby bylo co k obědu. Jedna chyba za druhou. Normální ženská už by dávno smažila květák na mozeček, to jen já jdu a koupím drahou flákotu, kterou pak se slzou v oku odevzdávám Českým vodovodům a kanalizacím jako takový smutný, gumový desátek.

Ano.

Chybami se člověk učí.

Jenže to by nesměl být blondýna blbá jako štoudev.