Most

V jednom českém městě máme most, který je zároveň křižovatkou. Strašný, strašlivý, přímo strašidelný most. A já přes něj teď musím. Já vím, musí se jenom umřít, ale já mám fakt jen tuto volbu: umři nebo bojuj. O útěku nepadlo ani slovo, není kudy. Most/křižovatka vede přes řeku, přes kterou evidentně už nikdy žádná jiná stavba nevedla a nepovede. A tak jo, mohla bych to objet přes některé vídeňské předměstí nebo kolem Kremlu doleva, ale to mi přijde daleko. A tak jezdím přes most se třemi S.

Bojový úkol zní jednoduše: zařaď se do jednoho ze tří pruhů, a až tě čáry na zemi pustí, vnoř se mezi plynulou kolonu o dvou pruzích po tvé pravici a propluj až ke svodidlům. V klidu, máš na to dost času, třeba i minutu. Ale pak si musíš pospíšit. Protože za zatáčkou, tam dole, tam je Jezevcovo doupě a tam už si nevybereš. Tam musíš s davem a budeš-li kdekoliv jinde než ve své frontě, mohla by ses taky zítra ráno probudit ve Stockholmu.

Já to prostě nedávám. Nedávám! Nemám ty LOKTY! Ani KOLENA! A už vůbec žádný ostrý KOTNÍKY!!! Ja su malá moravská děvčička, na mě musíte pomalu a jemně.

Pánové. Ach pánové...

Je to boj.

V očích smrt a na tacháči třicet. Jedna noha na brzdě, druhá na spojce, třetí na plynu. Jedna ruka na volantu, druhá na šaltrpáce, třetí ležérně položená na staženém okýnku jakože nic. Aby viděli. Aby věděli, že se jich nebojím, plémě jedno bezohledné.

Ale minule jsem je přečůrala. Omluvte mou franštinu, ale opravdu jsem tomu Volvu velkému hnědému drzému ukázala, zač je v Pardubicích řazení do pruhů před křižovatkou. Nepustil mě tam. Nejdřív jel jako blázen, nacpal se Fištovi za prdelku a když ten můj malý brouček vychovaně vyhodil blinkr a začal opatrně odbočovat, přidal volvák na plynu. A zatroubil. A to se na mě nesmí. Na mě prostě nesmíte uprostřed soustředěné činnosti, jako je rébus Most se třemi S, používat donucovací prostředky - klakson na velkém Volvu. Lekla jsem se a i když se SUV zastydělo a přibrzdilo, má odvaha zdolat Most byla tatam. Kdepak, do pravého pruhu! Jejda! To já si pěkně zůstanu, kde jsem a večer si chytím stopa z Olomouce.

Jela jsem, kam mě kola nesla. Do kopce a doleva, na úplně blbou světovou stranu. A doufala jsem, že třeba za městem narazím na benzínku, kde mi ochotný prodavač nad mapou vysvětlí, jak se dostanu domů, aniž bych znovu musela použít Most. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou obchvat města, který já znám jako své boty. Lákal mě obrovskou cedulí s nápisem DOMŮ TUDY a nádhernou velikánskou šipkou. Nadšeně jsem se rozjela kudy ukazatel mířil, abych vzápětí zjistila, že díky svému strašpytlíkovství jsem objevila zkratku. Vyhnula jsem se asi deseti světelným křižovatkám, na kterých svítí zásadně jen červená a modré skříňové Avii, jež mezi křižovatkami pendluje od rána do večera, vždy přede mnou, evidentně za účelem znepříjemnit mi cestu.

Vyhrála jsem! Vybojovala jsem svou bitvu. Sice pořád musím přes Most se třemi S, ale už se ho nemusím bát. Poněvadž teď vím, že všechny cesty z něj vedou domů za klukama.