Vaříme na dovolenou

Ingredience: Jeden dospělý muž

Dvě malé děti

Jeden středně velký byt

Tři krátké, slunečné letní dny bez matky

Postup: Vložte vše do velkého hrnce, přikryjte poklicí a nechte dusit. Po šestatřiceti hodinách odkryjte, vysypte obsah zbylý po atomovém výbuchu a nechte vyvětrat.

Rozhodla jsem se, že jedu na prázdniny. Že ta tři sluníčka miluju víc než denní krém proti vráskám od Nivey, ale po náročném začátku léta, kdy J. trajdal po půlce Evropy a já se snažila s klukama přežít v našem krásném, malém, dusném 3+1, si prostě pár dnů volna zasloužím. I nadhodila jsem myšlenku na rodinné konferenci. Byla s nadšením přijata. Dětmi nevím, tam si nejsem moc jistá, že vůbec pochopily, že se jim snažím říct, že odcházím a nejspíš už se nikdy nevrátím, ale zřítelnice oka mého byla mým nápadem rozradostněna až nadchnuta. A ne, nebudu pátrat proč chtěl být sám doma.

Začalo období příprav. Rozhodla jsem se, že plavky a osuška na dně batohu jsou tak akorát. Prostě jsem mu to nechtěla ulehčit. Jen ať si pán zkusí, jaké to je, jednoho v nosítku na břiše, druhého v kočáru před sebou, prodírat se nacpanou samoobsluhou a domů tahat o 10kg víc než při odchodu. Jen ať vidí, že snažit se ráno pofackovat včerejší binec, nasnídat oba caparty, vařit do toho oběd a přemýšlet, jestli stihne sprchu dřív, než přijde pošťák, není zas taková legrace. Jen ať.

Přihodila jsem do baťůžku sluneční brýle.

A vyrazila nakoupit drogerii. Alespoň to bych pro něj mohla udělat. Opravdu pár věcí, drobnosti. Plíny - pár balíků, vlhčené kapesníčky - pár balíků, zubní pastu pro děti i pro dospělé, sprchové gely, jar, tablety do myčky, pěnu na holení, pánský šampón, kuchyňské utěrky. Vpodstatě jsem skoupila místní DM.

A přidala do cestovní tašky opalovací krém.

Dva dny před odjezdem mě napadlo, že bych třeba mohla přinést domů pár jogurtů. Jí se u nás na kila, aby J. nemusel nosit těžké tašky do schodů. Vyrazila jsem do samoobsluhy a skoupila onu. Jogurty, mléko (raději celé balení, má drahá polovice ho ráda hodně k snídani), sirupy, pečivo, těstoviny, rýži, hladkou mouku, maso, ovoce, zeleninu, balenou vodu, vejce, mraženou pizzu, šunku, piškoty.

Přibalila jsem si krabici ovocného piva.

Večer, jen několik hodin do výkopu jsem dospěla k závěru, že mě neubyde, když klukům něco malého připravím. Nebudu se dvě hodiny otáčet kolem plotny, fakt jen nějakou rychlovku, tak do dvou misek, aby měli aspoň do začátku. V kuchyni po mém intenzivním řádění zůstaly tři litry guláše, zapečené kuře a hrnec rýže.

Bylo mi jasné, že jsem sama sebe velmi zklamala. Vyměkla jsem a ušlapávám pánovi cestičku. Měla bych se před sebou stydět. Do tašky jsem nacpala dvě knihy a maxibalení krekrů s příchutí anglické slaniny. Byla jsem připravena.

Bylo to krásné a bylo toho dost.

Načež jsem se vrátila domů.

Kupodivu výbuch nebyl takové síly, jak jsem si představovala. V bytě vládl relativní pořádek, v myčce osychalo čisté nádobí, na balkóně se sušilo čerstvě vyprané prádlo. Jedno dítě spalo, druhé se snažilo přeprat zašupovací dveře a láska mého života se culila od počítače. Na první pohled bylo vše v pořádku.

Na ten druhý jsem zjistila, že Matěj má odřenou ruku i nohu, Šimon spí na dece místo prostěradla a culení od počítače bylo spíše ztělesněné černé svědomí, očekávající soptící Vesuv. Bylo mi vysvětleno, kdy a jak náš prvorozený upadl a jak moc potom křičel, že potraviny v kuchyni nebyly skladnovány dle platných hygienických norem a předpisů, tudíž se během nocí dály nehody v obou dětských postelích a nechybělo málo, abychom měli poblinkánu i tu naši a že Šimonek si myl zuby naposledy minulý týden. To vše s lehce provinilým, leč velmi roztomilým úsměvem, uklidňujícím tónem, vyhrazeným pro hysterku trpící amokem bez možnosti podat koňskou dávku Diazepamu forte.

A měl pravdu, ten chlapec, adrenalinu jsem měla v žilách víc než krve a můj tlak se blížil hodnotám, při kterých by každému srdci infarkt připadal jako fajn vysvobození. Leč ke svému nemalému překvapení jsem se zhluboka nadechla, napočítala do deseti a s úsměvem na rtu sdělila J., že to zvládl naprosto bravurně a že jsem na něj pyšná. A odfučela jsem se uklidnit úklidem.

Při kterém se mi honila hlavou spousta myšlenek, vesměs kosočtvercovitého charakteru, počínaje plánem na útěk z domu, velkým panákem domácí slivovice konče. Je tak neschopný! Neumí se postarat o dvě malý děcka pár dnů! Já tu teď lítám jako hadr na holi a povlíkám postele, třídím odpad a skládám prádlo, zatímco pán si sedí u nějaké stupidní hry! Přitom je tohle všechno jeho práce! On by tu měl teď makat! A tak dále a tak dále. Tlak klesal, dech se zpomaloval, myšlení se stávalo čím dál tím více logičtějším. Ale vždyť mě Šíma taky upadl. Taky jsem si přiotrávila Matýska jetou bramborovou kaší a třikrát pak převlíkala postel. Taky jsem měla balkon i sušárnu plnou prádla a nebyla schopna s tím cokoliv udělat, poněvadž jsem za poslední tři noci naspala devět hodin.

A najednou jsem toho svého hrdinu viděla v úplně jiném světle. Zvládl to. Přežil a udržel naživu dvě malé děti. Nevyhořeli jsme, ani jsme nikoho nevytopili, kluci neskončili v nemocnici s infekční žloutenkou. Zeměkoule se točí pořád správným směrem a já mám naspáno na tři měsíce dopředu.

Vlastně je všechno v pořádku.

Byť měl J. startovní podmínky o dost ulehčeny, sportovní hantýrkou řečeno, jsem mu dala "velkého fóra", postavil se k situaci čelem a ani, když byla situace na bojišti neúnosná, nezvedl mobil a nežádal o posily. Nechal mě koupat, číst a spát. Dovoluji si z toho vyvodit, že mě má asi fakt rád. Nemluvě o tom, že já jeho miluju.