Když sa nechce, to je horší, jak když sa nemože

   říkávala má babička. A měla svatou pravdu. Jsem od přírody líná jako veš. Svého času mě v tom podporoval přítel Pozděj, o kterém už jsem se zmínila a teď, když se kamarádí převáně s J., si musím hledat jinou příčinu mé neschopnosti. Není to pro mě velký problém. Jsem líná a skrz naskrz prolhaná osoba. Na všechno mám výmluvu a jak někteří po pravdě tvrdí "plnou hubu keců".

   Teď, kdy se mám na co vymluvit, je to se mnou ještě horší. Jsem velmi nemocinkatá, ubolená a unavená. Nemůžu uklízet ani vařit, o ustlání postelí, poté, co z té své kolem deváté ráno zvednu zadek, ani nemluvě. Ze začátku jsem si myslela, že J. mi to tiše trpí a toleruje v naději, že jednoho dne vstanu a začnu fungovat. Po nějaké době jsem přišla na to, že až na detaily je mu to jedno. Nevadí, že je v bytě binec, není navařeno, nakoupeno, vypráno, vyžehleno. Upřímně na to kašle. Když má hlad, skočí si do krámu. Když mu dojdou trička, vypere si. Jediné, k čemu měl kdy poznámky byla jeho opakovaná rýmička. Původně si myslel, že ji má za trest, že je líný obléct si v bytě ponožky, pak jsem ho vyvedla z omylu a vysvětlila mu (dnes si říkám husa hloupá), že je alergický na prach, páč jeho těžká choroba se u něj zjevuje vždy tři dny poté, kdy jsem měla utřít prach a vybodla se na to. 

   Čtrnáct dní po mém propuštění z nemocnice jsem se rozhodla zapojit do pracovního procesu a domácího úklidu a vůbec údržby našeho pomyslného rodinného krbu. Ušila jsem si na sebe bič. V pondělí ráno jsem jela do hlavního města darovat několik druhů tekutin místní laboratoři, aby se zjistilo, jak hodně špatně můj organismus snáší chemoterapii. Kolektivně jsme se doma vzbudili v nekřesťansky brzkou hodinu a vypravili nejmladšího do školky. Potom se můj partner nechal vyhodit z auta dvě křižovatky před nemocnicí, jelikož moc dobře ví, že po Praze neumím řídit. Nemám na to dost ostré lokty a postřeh při rychlokombinaci brzda - plyn. Rozhodl se, že bezpečnější pro něj bude městská hromadná doprava. Ve Střešovicích jsem navštívila laboratoř, osazenstvo oddělení, kde jsem se válela před Vánoci a kamarádku pracující ve vedlejší budově. Když jsem měla splněno, kecla jsem si do Arthura, opřela hlavu o volant a uvažovala, jestli si dáchnout teď, nebo až doma. Byla jsem unavená s obrovským U. Nakonec zvítězilo pohodlí postele a já s rádiem na plné pecky, abych neusnula uprostřed dálnice, dojela do cíle. Původní plán byl tak, jak jsem, si lehnout do postele a nevstat do druhého dne. Ovšem, když jsem procházela naším malým bytem a odhazovala svršky, padalo mé oko čím dál tím častěji na nedostatky mé péče, jako kupy prachu, pohozené oblečení, neumyté nádobí, špinavou podlahu. Věděla jsem, že pokud si teď lehnu, určitě neusnu, v mozku mi bude hlodat obsesivní úklidový brouk. A tak zvítězil pořádek a vaření. Ve tři odpoledne jsem potřebovala do očí sirky a to se teprve vrací J. a budí Maty.

   Následujícího dne jsem jela do práce. Pár hodin u počítače mě nezabije. Ó jak jsem se mýlila! Kolem poledne se mi začaly zavírat oči a hlava mi padala na stůl, jako nemocnému oslovi. Naštěstí se s kolegy pravidelně střídáme a tak jsem vydýchala posledních dvacet minut mé služební hodiny a utekla směr gauč. Nechtělo se mi vůbec nic, namáhavé mi přišlo i číst knížku. Konec pracovní doby se rychle blížil a já si užívala svou oficiálně lékařsky povolenou lenoru.

   Nikdy jsem se nepředřela a teď tomu dávám korunu. Dnes mám relativně volný den a psychicky se připravuju na zítřejší nástup do Motola. Nechce se mi vůbec nic a tudíž vůbec nic nemůžu. Je mi vlastně jedno, jestli to někomu vadí nebo ne, potykala jsem si s gaučem, hrnek s čajem při ruce a nehnu prstem. Jako ten medvěd si počkám do jara, kdy rozkvetou sněženky, skončí mi chemoterapie a budu doufat, že vylezu z jeskyně a veškerou únavu nechám uvnitř.