Jak to vlastně všechno bylo

   Někdo tvrdí, že jeho nejvzdálenější vzpomínka spadá do puberty. Jiný nikdy nezapomněl na svůj první školní den. Já si nepamatuji, co jsem měla včera k snídani. Zato mi uvízl v paměti jeden jarní večer před více než třiceti lety. Vím, že je to opravdu velmi, velmi dávno, byly mi tehdy asi tři měsíce, ale vidím to jako dnes.

   Ležela jsem oblečená do flanelového  pyžamka s kočičkami ve své dřevěné postýlce, vedle mně tiše pochrupoval plyšový medvěd a nedařilo se mi usnout. Poslouchala jsem pravidelné oddechování svých spících rodičů, jejichž postel stála necelý metr ode mě a pozorovala stíny na stropě. Chvilku jsem zauvažovala nad možností začít intenzivně plakat, abych vzbudila mámu (věděla jsem moc dobře, že tatínek se nedá, i kdybych mu ječela přímo do ucha), ale neměla jsem náladu na její uzívané poponášení a plácání po zadečku. Počítala jsem si prsty, sem tam některý ochutnala a doufala, že brzy usnu a bude se mi něco krásného zdát. Třeba o lahvičce teplého sunaru, v té době se ještě hojně sladil beze strachu z dětské obezity a bylo to mé oblíbené jídlo. Mé jediné jídlo, ale byla to mňamka.  

   Najednou jsem zaslechla, jak dveře zašustily o vysoký koberec a do ložnice někdo vešel. Kupodivu jsem neměla strach, spíš jsem umírala zvědavostí, jaké rozptýlení dlouhého večera nastane. Nad postýlkou se objevily tři ženské obličeje.

"Ahoj, malá slečno, neboj se nás, my jsme sudičky. Máš krásného medvěda," usmála se na mě ta první, nejkrásnější. Byla mladá, zlaté vlasy jí spadaly na ramena a upírala na mě studánkově modré oči, ve kterých jsem se ztrácela. Její kolegyně po levici byla to samé v bledě modrém, jen vlasy měla tmavé a oči zelené jako jarní tráva. Trošičku mě děsil pohled na jejich třetí sestru, což byla čarodějnice jako od bratří Grimmů. Stará, vrásčitá, na nose obrovskou bradavici a prošedivělé vlasy se jí kroutily kolem hlavy jako klubko hadů. Ale sametový hlas nejmladší sudičky mě uklidňoval a tak jsem se rozhodla vyčkat, co se bude dít. Daly se do práce.

   První sudička mi přála jen to nejlepší: "Budeš šikovné, chytré dítě, které bude dělat svým rodičům převážně jen radost, bez trošky zlobení by to nebylo ono. Vyroste z tebe poměrně krásná ženská, která bude vědět, co se životem. Do daru ti dávám knihy. Budeš je milovat a ony ti dají hodně moudrosti, kterou sice pro svou sklerózu neudržíš v hlavě, ale aspoň tě budou bavit."

   Její sestra v pozitivních proroctvích pokračovala: "Až vyrosteš, potkáš krásného prince. Bude urostlý s modrýma očima a zamiluješ se na první pohled. Narodí se vám chlapec, který bude krásný po něm a chytrý po ...., no, po někom inteligentním z vaší rodiny. Do daru ti dávám umění péct. Až na kynuté těsto se ti bude dařit upéct jakýkoliv koláč, buchtu, závin či zákusek, na který narazíš. A všem kolem tebe bude chutnat."

   Třetí sudička se naklonila blíž k mé tváři, popotáhla a skřípavým hlasem pronesla poslední věštbu: "Ten váš kluk bude postiženej. Nikdy nebude chodit ani mluvit, zůstane ležet v posteli a ty ho budeš až do smrti krmit a přebalovat. Do daru ti dávám rakovinu. Až dosáhneš třicátého roku života, vyroste ti v břiše obrovský nádor a ty umřeš." a s těmi slovy vyběhla z pokoje se svými překvapenými kolegyněmi v patách.

   Zůstala jsem ležet jako opařená. Co jsem provedla? Jsou mi teprve tři měsíce, nic jsem si ještě neužila a už mám žít s takovou hrůzou? Nikomu jsem nikdy neublížila, křivého slova jsem neřekla, nekradu a přesto jsem trestána. Bylo mi ouzko a začala jsem natahovat moldánky. Když tu se dveře znovu otevřely a do místnosti vběhla nejmladší sudička. Sklonila se nade mnou, pohladila mě po líčku a zašeptala: "Neboj se, svého synáčka vyléčíš a na rakovinu neumřeš. Já na to dohlédnu. Ale neříkej to naší sestře, má dnes kocovinu a trpí nedostatkem sexu, kdyby se dozvěděla, co jsem ti teď řekla, už bychom s ní v chalupě nevydržely." a na to mě opustila i ona.

   Uklidnila jsem se, zavřela oči a konečně usnula spánkem kojenců. Přeci jen bude ten život krásný.