Smích, slzy a pevné nervy

   Všichni už všechno vědí. Ulevilo se mi. J. taky. Nemusíme před nikým nic skrývat (že J. neví, co je chemoterapie), lhát (že jsem na vánočních nákupech místo v nemocnici), vůbec se můžeme chovat slušně a hovořit otevřeně.

   Vstoupila jsem do pracovního procesu. Patřičně sladěná se svým jediným použitelným červeno-černým šátkem. Na leknutí, způsobené milimetrovým sestřihem jsem neměla dost pevné nervy. Nakráčela jsem s širokým úsměvem do kuchyňky, kde probíhala kolektivní snídaně a položila na stůl čerstvě upečenou buchtu jako úlitbu bohům. Kolega se nechal slyšet, že mě moc rád vidí. Udělalo mi to velkou radost. Nikdo na mou oholenou hlavu nenarážel, nikdo se neptal. Začala jsem být nervózní. Rozčísly to až později v prázdné místnosti dvě spolupracovnice:

"Hele, jdou tady strašné drby. Co je?" potvrdily předpoklad komentátorky mého blogu, že ještě budu koukat, jaké zvěsti o mně chodí éterem.

Zhluboka jsem se nadechla: "Čekají mě ještě čtyři dávky chemoterapie."

První tazatelka okamžitě pochopila:" A sakra."

Druhá byla s chápáním poněkud na štíru: "A proč?"

Začala jsem se smát: "Protože mám raka!"

Následovalo obávané "Ách! Ježišmarjá!"

Ale jelikož už jsem se řehtala, jen mému pobavení dodala. Není to ode mně hezké, ale jako žena na pokraji smrti mám nárok na jakkoliv nevhodnou reakci. Rozhovor byl u konce a tím pro mě byla záležitost uzavřena. Ty dvě to ochotně pošlou dál a já už nemusím nikomu nic vysvětlovat. Díky bohu za kancelářskou šeptandu.

  

   Asi tak kolem poledního jsem dostala odvahu a přizvala mou věrnou vrbu A. k otevřené internetové stránce s mou holohlavou fotografií. Udělala jsem to pokynutím ruky a velmi nenápadně. Nepotřebovala jsem žádné další svědky. Kamarádka byla nadšená a nešetřila výkřiky chvály. Poděkovala jsem a opustila místnost, abych ulevila své nikotinové závislosti. Když jsem za sebou zavírala dveře, zaslechla jsem vedoucího směny, jak se kolegyně A., která právě kolem něj procházela, lehounce zjihlým hlasem ptá: "Je krásná, že?" Nemít doma J., pořídím si jeho.

   Jelikož se nám po dlouhé době zdálo naše okresní městečko příliš malé a dost okoukané a při příležitosti důležitého J. a babiččina jubilea, rozhodli jsme se opustit naše malé 3+kk a vyrazit směr západní Čechy. V pátek ráno byla má milovaná tchýně v našem krásném (a konečně aspoň zčásti opraveném) autě zpravena o mé nemoci.

J.: "Jak se máš?"

babička: "Dobře."

J.: "Kolik toho sneseš?"

babička: "Proboha, kdo umřel?!"

J.: "Ještě nikdo, ale manželka má rakovinu."

Já viděla až výsledný ztrápený výraz, který byl poněkud mylně informován o tom, že mám již po dětech a jediné vnouče, které zbylo, má handicap. Bylo mi řečeno, že je to tchýni moc líto, hlavně ať se uzdravím, a že všechno bude zase dobré. Vyvedla jsem ji z omylu, vyčetla partnerovi onu mystifikaci a sundala z hlavy šátek, aby mě babička viděla v plné kráse. Měla velkou radost, jen švagrovi vypadl talíř se snídaní z ruky a zapomněl polknout. Nemám dost odvahy na to, zeptat se, zda jeho šok pramenil z nadšení, či úleku.

   Následovala návštěva u dědečka a jeho nové rodiny. Hrdě jsem vstoupila do obývacího pokoje s širokým úsměvem a poznámkami o mediálních hvězdách (nedávno proběhly záběry jejich rodiny místní televizní stanicí a moc jim to slušelo). Skorotchýně nevydržela zvědavostí a optala se, zda šátek na mé hlavě pochází z nejnovějšího módního výkřiku, či jsem špatně odbarvila svůj přírodní kaštan a musela sáhnout k zakrytí výsledků práce nešikovné kadeřnice. Poprosila jsem J., zda by byl té lásky křesťanské a vysvětlil svému otci a jeho partnerce B. náš aktuální problém. S trochou nadsázky a spoustou pochechtávání jim sdělil, že mám rakovinu. Děda zůstal stát uprostřed místnosti jako opařený a chvíli jsem uvažovala, zda mu připomenout, že by se měl nadechnout. Ovšem  B. vhrkly slzy do očí a optala se, jestli si děláme legraci. Použila sice jiný výraz, ale ten je na tomto vysoce intelektuálním blogu před desátou hodinou večerní nepublikovatelný. Ujistili jsme ji, že si opravdu neděláme srandu, načež se odebrala vyplakat do kuchyně. Bylo mi jí moc líto, ale nebyla jsem si jistá, zda zrovna já jsem ta pravá, abych ji utěšila. Po nějaké době se vrátila a prohlásila, že to je důvod se napít a byť jsou rodina téměř abstinující, vypleníme jejich bar. Souhlasili jsme a večer se nakonec povedl.

   Poslední na řadě byla Matýskova prababička. Nezvána a neohlášena se zjevila v sobotu velmi brzy po ránu, aby nás pozdravila a podělila se o pár dobrot, které jí zbyly doma a bylo jich na ni moc. Když viděla nejnovější ozdobu mé hlavy, první, co ji napadlo byl módní doplněk zčerstva těhotné matky, které začaly lehounce řídnout vlasy právě počínajícím očekáváním. Prohlásila, že to se stává a že to přejde. Má tchýně poněkud nevydržela s nervama a malinko břitce prababičku usadila, že tohle hned tak nepřejde, je to způsobeno chemoterapií a já jsem chudinka na umření. Bála jsem se, že se o paní V. pokouší mrtvice. Posadila se, chvíli novou informaci vstřebávala a poté prohlásila, že má doma ještě spoustu práce a máme odpoledne přijít na kafe. Udělala za rozhovorem kategorickou tečku a já byla ráda.

   A tak byli všichni zpraveni, každý, kdo je ve hře zainteresován má všechny potřebné informace a my s J. si můžeme vydechnout. Má životní láska se během vteřiny změnila z nevděčného syna zanedbávajícího své bližní v anděla s obrovskými křídly, kterému by bylo v případě potřeby sneseno i modré z nebe. Jsem za to moc ráda. Mám jistotu, že kdyby došlo na špatné a já musela z jakéhokoliv důvodu ulehnout v nemocnici, či na nejhorší, bude o něj a mého syna postaráno. To je moc důležité. Vědět, že mí kluci jsou v bezpečí.