Ta holka v purpuru

   Mé černé svědomí. Všudypřítomná, ukecaná holka s kousavými poznámkami. Nemám ji ráda a kdo by taky měl. Ve své zvrácené fantazii jsem ji oblékla do sytě rudé, jelikož obligátní černá mi přišla nudná a ona se tak stává ještě méně přehlédnutelnou. Stojí v kuchyni, když ledabyle oplachuju hrnek od kávy, místo abych ho pořádně umyla a uvařila si čaj do čistého. Sedí v koutě ložnice, když se mi nechce ustlat a peřiny jen trochu nadzvednu, aby přes den vyvětraly. Kouká mi přes rameno při vybírání z bankomatu. Šeptá mi do ucha večer, když si jdu lehnout a vyjmenovává nekonečný seznam věcí, které jsem měla za dnešek udělat a nestihla to, nebo se na ně prostě vybodla.

   Je krásné mrazivé ráno, sedím ve svém oblíbeném houpacím křesle a hraju si s internetem. V hloubi své líné duše vím, že bych se měla zvednout a jet někam něco vyřídit, ale nemůžu si vzpomenout co. Asi to nebylo důležité. Je mi naprosto jasné, jaký bude další scénář. Za den, či dva se má děravá hlava rozpomene a já začnu hystericky pobíhat bytem při hlednání některého moc důležitého dokladu nebo potvrzení, které mělo být orazítkováno a odesláno nejpozději minulé úterý, ale to už bude pozdě a já budu mít zkažený den. Mé černé svědomí to ovšem ví už teď a kouše mě zezadu do krku.

   Nejvíc řečí má ta slečna na téma J. a Maty. Dost o ně nepečuju. Teplé večeře vařím zcela výjimečně, velice snadno jsem spadla do systému "co zbylo od oběda". Maty o tom taktně mlčí a jí, co mu dáme, J. vypadá, že se smířil se situací. Konec konců, je dospělý, do lednice trefí. Zatím úspěšně zatloukám, že nežehlím jeho krásná, rozlehlá, bavlněná trička, na čemž neochvějně trvá i přes mé ujišťování, že je to zbytečné. Jeho oblíbená, asi 17 let stará větrovka má dírku. Prý se sama někde nějak roztrhla. Mám ji připravenou už půl roku u šicího stroje, na který dopadá prach v centimetrových vrstvách a já už si nejsem moc jistá, zda umím navléknout nit. Děvče v rudém přešlapuje před skříní a rýpe a rýpe. S Maťulkou by se mělo víc cvičit. Potřebuje trénovat. Dívám se na něj, jak trhá papírovou krabici se zahloubaným výrazem ve tváři a snažím se překřičet protivný šepot svého svědomí argumenty, že já teď stejně nemůžu, jsem nemocná a příliš unavená na to, abych týrala jeho malé tělíčko. Jen ať si hraje.

   "Nikdo ti nikdy nemůže dát víc, než já slíbit, milá dcero" říkával táta. Aspoň něco jsem po něm zdědila. Nesplněné sliby se za mnou táhnou jako dlouhý had a já je nechávám zapadat prachem z cesty. Babičce vyšívaný ubrus. Návštěvu kamarádce, která bydlí v sousedním městečku. Internetový projekt švagrovi. Mé černé svědomí sedí na židli u stolu a okousaným zbytkem tužky pečlivě zapisuje do notýsku všechny mé plané hrozby a výhružky. Nejnovějším hitem je dávná kamarádka z dětství. Opět se vynořila spolu s mou chorobou a nyní jsme nerozlučná on-line dvojka, jako za starých časů puberty. Neviděly jsme se 6 let. Mám výčitky, že jsem se měla ozvat dřív, napsat e-mail, smsku. Mohly jsme překonat obrovskou vzdálenost, která nás dělí a dát si spolu v Praze hamburgr. Nedala jsem jí 6 dárků k narozeninám, vykašlala se na šestery vánoce. Je mi to líto a doufám, že naše vysoce korektní distingovaná konverzace, prokládaná dobře mířenými vulgarismy (je nádherné vědět, že jak monitor, tak M. snesou pár úlevných slangových výrazů a na svou obhajobu prohlašuji, že ani ona mne moc nešetří) bude i nadále pokračovat, rakovina nerakovina.

   Pak je tady samozřejmě vina. Ve čtvrté třídě jsem ukradla žvýkačku. Ve čtrnácti jsem rozbila teploměr, a když potom mámě upadl, nechala jsem ji myslet si, že je to její práce. Uvažuju nad tím, jestli, když se ke svým hříchům přiznám, dojdu odpuštění a ta kousavá protiva se odstěhuje. Velice vážně o tom pochybuju, jsou to věci dávno promlčené a nedůležité. Ale co třeba Matyho postižení? Neudělala jsem něco špatně? A pokud ano, jak to odčinit? Můžu ho, chudáčka malého, vláčet po ordinacích do puberty a kroutit mu tělíčko vojtovou metodou, ale bude to k něčemu? Přestane mi mé černé svědomí našeptávat, že jsem to já, kdo je zodpovědný za stav mého syna? Nemyslím. Tohle budu muset zabalit do krabičky s mašlí a zasunout hluboko do skladiště mých mozkových závitů s cedulkou "na někdy jindy".

   Příliš utrácím. Kouřím. Jsem líná jako veš. Lžu, jako když tiskne. "Ano, účet za telefon je dávno zaplacený." "Jistěže jsem ti koupila černé tkaničky." "Ne, my z internetu filmy nestahujeme." Je to tak jednoduché. A když na to vlastně přijde a já se fakt naštvu, přehodím té holce v purpurové sukni přes hlavu igelitovou tašku a můžu dělat, že ji neslyším. Nechám se ukonejšit vlastními myšlenkami, které jsou optimistické, říkají, že to počká, že to není důležité a má to dost času, než to přeroste v průšvih. Aspoň chvilku se nechám kolébat vlnami sebeklamu, že se nemám za co stydět.