Muž a žena

Motto:

Žena doufá, že se muž po svatbě změní

a on zůstane stejný.

Muž doufá, že se žena po svatbě nezmění

a ona si přestane holit nohy.

U nás k tomu velkému a zásadnímu kroku nedošlo. Možná je na místě slovo "ještě", ale to nechme raději koňovi, ten má větší hlavu. Na všetečné otázky příbuzných "kdy už" nebo přesněji "jestli někdy vůbec" odpovídáme se smíchem, že jsme na takové věci ještě mladí. Následuje tazatelův pátravý pohled směrem k Matýskovi, který do toho má paradoxně nejméně co mluvit a po pravdě si myslím, že je mu to upřímně jedno. Netrvá na stejném příjmení ani na snubních prstýncích, tím méně na oddacím listu. Navíc, já na jméno R. stejně slyším, takže žádná křeč.

Být svobodnou matkou má své výhody. Když už nic jiného, na pár nabídek zadaných mužů jsem mohla s čistým svědomím odpovědět, že s ženatými nepeču. Ti pomalejší se zeptali, co na to můj manžel, načež se zastyděli a já měla svatý pokoj. Jsem státem hájený druh, který smí čerpat určitých výhod jako delší doba péče o nemocné dítě či přistýlka na firemní rekreaci. Ne, že bych takto systému zneužívala, naopak se s J. snažíme chovat zodpovědně a je-li to v našich možnostech, vystupujeme před úřady jako právoplatně sezdaný pár, který se v plném rozsahu práv a povinností stará o naše čtyřleté štěstí. Ale je dobré vědět, že kdybychom chtěli, můžeme.

Od drtivé většiny mých vdaných kamarádek jsem slyšela kouzelnou formuli "jen počkej, já ho předělám" a na můj překvapeně pobavený výraz dodávaly slova jako vážně a určitě. Když ani poté můj stupidní úsměv neuvadl, prostě se urazily a nakvašeně odkráčely s přesvědčením, že ony mi ještě ukážou. Nikdy potom jsme dané téma znovu neotevřely, u některých případů už jde o desetiletí. Samozřejmě, že mě netěší pocit vítězství, naopak jim strašně moc fandím, ale život je tvrdý a realita nekompromisní.

V žádném případě si netroufám tvrdit, že na J. nepracuju. Vytrvale a velmi tvrdě. Jak jsem se dočetla v jedné internetové diskuzi - obrušuju hrany. Přiznávám, že za 6 let společného soužití jsou mé výsledky nicotné, ba téměř mizivé, ale nevzdávám se. Jsem trpělivá. A hlavně nenápadná. Muži totiž nejsou plemeno blbé, jsou fikaní a moc dobře vědí, jakou past na ně sňatkem šijeme. Ovšem dle mé skromné teorie, když se moc netlačí na pilu a subjekt se zpracovává s něhou a jemností našim ručkám vrozenou, existuje určitá pravděpodobnost, že se výsledek dostaví. Ku příkladu tak zvaná ponožková hnízda. Šedé a tmavomodré hromádky u postele, pod křeslem, v koutě koupelny. Máme jich doma hned několik a v začátcích svého experimentu jsem je pouze přehlížela v naději, že je uklidí sám tvůrce. Ještě předtím jsem je dokonce odklízela do koše na špinavé prádlo, což se ale ukázalo býti kontraproduktivním, poněvadž J. došel k logickému závěru, že ponožky dostaly nožičky. Po několika letech pokusů a teoretického bádání jsem zjistila, že nic jiného, než radikální řez tady nepomůže. Využila jsem koš odpadkový a ejhle, jakmile začal šuplík s čistým erárem hrozit prázdnotou, zmizela i obávaná hnízda. J. si opečovává každý jeden pár a chraň mě ruka páně, aby pračka sežrala byť jediný kus. Myslím, že je má spočítané.

Nijak nebazíruju na pořádku. Nejsem úklidový typ, k tomu, aby se má ruka chopila prachovky a vysavače potřebuju několik dnů odhodlávání a psychické přípravy. A jestli něco dělám opravdu, ale opravdu nerada je čištění zrcadel. Postupně zkouším všechny prostředky k tomu určené a trhem nabízené, včetně švédských, finských a čínských utěrek, čističů bez alkoholu, s alkoholem, liju do vody Jar a ocet a přesto pokaždé čím více šudlím to zpropadené sklo, tím víc vidím skvrn a mastných fleků. A korunu tomu dá večer láska mého života, když vystoupí z vany do mlhy tak husté, že by se dala krájet a svou obrovskou dlaní třikrát přejede po metr velkém zrcadle, přesně ve výši jeho prďáckého kohouta na temeni hlavy, kam já pro jeho výšku nedosáhnu. V daném okamžiku balancuje můj zdravý rozum na špičkách na okraji propasti šílenství. Jediná taktika, kterou jsem zatím vymyslela, spočívá ve vyčíhání rozhodujícího okamžiku a hlasitém výkřiku "Opovaž se!" za jeho mokrými zády. Velké úspěchy s ní neslavím, J. se jen stává v koupelně poněkud neurotickým, ale myslím, že to chce čas.

Jelikož platí "hoď po mně kamenem, kdož jsi bez viny", měla bych se přestat soustředit na silnější pohlaví a mohla bych si zamést před vlastním prahem. My ženy prý svatbou zlenivíme a přestaneme o sebe pečovat. Osobně si myslím, že není nic horšího, než krásné letní ráno, paprsky slunce dopadající na postel a v ní fešanda s rozmazaným makeupem a natáčkama ve vlasech. Svého času jsem se svatosvatě zařekla, že tohle ze mě nikdy nebude. Tohle a unavená pracující žena, vláčející se domů ověšena kabelkou velikosti malého lodního kufru a dvěmi obrovskými igelitkami. Natáčky sice nenosím, jelikož máme jednadvacáté století a horkovzdušné kartáče, ale tím asi tak můj výčet končí. Večer jsem prostě PŘÍLIŠ unavená na odličování očí a PROČ bych nemohla nakoupit cestou z práce, abych do toho krámu nemusela později, zvlášť, když už se mi pak nechce nic jiného, než hodit nohy na stůl a vypít si kafe.

Vdaná sice nejsem, ale vím jistě, že jsem se soužitím s dvěma malými kluky nezměnila ani v nejmenším. Zůstala jsem tou mladou, vysmátou, bezstarostnou cácorkou, která si pere jemné prádlo v ruce, odpoledne tráví s kamarádkami v kavárně a pravidelně si holí nohy. Minimálně jednou za čtvrt roku.