Svátků celá hromada

Jsem vysloveně oslavovací typ. Ta pohroma, která, kdyby žila v americkém filmu, vyzdobí při každé příležitosti byt tunami krepového papíru a svazky barevných balónků a celé to dorazí obrovským nápisem "Všechno nejlepší" přibitým na futra. Když se blíží narozeniny nebo svátek někoho z mých blízkých včetně mě (ano, jsem ten zoufalec, co si připravuje sám oslavu, páč tady není živá duše, která by to udělala za něj), v dost velkém časovém předstihu několika měsíců začnu plánovat. A stávám se velmi nebezpečnou.

Vyberu vhodný dárek, odpovídající důležitosti jubilea, který do dne D ještě několikrát přehodnotím, přikoupím k němu pár drobností, aby toho nebylo málo a ve finále se stejně rozhodnu, že se musí pořídit něco většího, dražšího, oslavenci potřebnějšího. Proto jsem ráda za velké prodejny ve velkých obchodních domech, kde s výměnou malého dárku nemají problém. Nejspokojenější jsem, když se mi podaří vypátrat přání obdarovaného. Dát někomu něco, co už moc dlouho chtěl, ale špatně se to shání, je to příliš drahé, nebo už se to nevyrábí. Není to vždycky lehké a tak dost lidí kolem mě nějakou dobu trpí telefonáty, vyzvídajícími nejtajnější a nejhlubší touhy dané osoby. Ale když se dílo povede a já vidím radost, kterou má snaha přinesla, mám krásný pocit z dobře vykonaného díla, i když to znamená, že jsem utratila majlant za elektronickou hračku, na kterou se nám doma už rok úspěšně práší, protože jako dva pracující rodiče postiženého kluka fakt nemáme kdy, pařit po večerech Nintendo.

Několik dnů až týdnů před inkriminovaným datem začnu vymýšlet menu. Je úplně jedno, že se jedná o jmeniny, které stejně většina lidí neslaví. Bonboniéra a kytka pro mě prostě nejsou dost. Lustruju internet a okolní cukrárny a vybírám nejchutnější a nejoriginálnější zákusky, potažmo dort. Tohle mi moje zlatíčka trošičku ulehčují, jelikož se oba zamilovali do nepečené piškotové dobroty prokládané ovocem a není tedy nic jednoduššího, než nakoupit zásobu zakysané smetany a vanilkového cukru a den předem to naházet do formy. Naštěstí mám volnou ruku ve zdobení a tak se mé výtvory rok od roku zlepšují, na povrchu se skví originálnější a stupidnější věnování, hojně obložená čokoládovými medvídky a marcipánovými beruškami. Pokud jde o kýč, jsem nedostižná. Podle počtu osob, které se budou oslavy účastnit, vyrábím tuny chlebíčků, jednohubek, plním mísy, misky a talíře brambůrky, tyčinkami a krekry, velmi dobře si vědoma faktu, že je toho pro pět lidí moc a s J. a Matym budeme okorané občerstvení dojídat celý týden. Jsem prostě geniální hostitel a neschopná hospodyňka.

Před pár dny jsem zase dostala příležitost náležitě se vyřádit. Náš nejmladší slavil jmeniny. Jenže letos to bylo jinak. U Matýska je moc těžké, vybrat dárek, když s námi nemluví. Hraček má tolik, že kdyby chodil, nemůže přes ně šmatlat po pokoji a dát mu ponožky, byť je potřebuje, se mi zdá ve věku čtyř let poněkud kruté. Přesto jsem se přemluvila, vešla do hračkářství a vylovila kus, který nejvíce hýřil barvami, chrastil a vydával jiné nepříjemné zvuky tak, aby se náš synáček aspoň pár minut, než ho bubínek omrzí, mohl realizovat. Nepovedený krtkův dort se klukům podařilo zlikvidovat teprve nedávno a tak na sladkosti neměl nikdo valné chuti. Matyho kmotra, která nevynechá jedinou příležitost, jak obdarovat svého broučka, trčí na opačné straně zeměkoule a tak ani party se nekonala. Jako bonus je tu moje rakovina, na kterou mohu s úspěchem svést svou permanentní únavu a nechuť k jakékoliv práci. Tentokrát tedy opravdu v poklidu, v úzkém rodinném kroužku, oslavili jsme sv. Matěje. K mému překvapení to tady vůbec nikomu nevadilo, dítě po pár minutách spokojeně odhodilo dar do kouta a my s J. jsme si decentně připili. Nechci, aby se to stalo zvykem, trvám na pompézních oslavách o několika lidech a sama sobě jsem svatosvatě slíbila, že při nejbližší příležitosti si to vynahradím. Mám čas do června a i kdyby na chleba nebylo, J. bude svůj svátek slavit, až se mu to nebude líbit.

Maťulka nebyl jediný, kdo měl ten den důvod k oslavě. Udělala jsem si volno, jen sama pro sebe. Žádná práce, úklid, vaření. Dopoledne jsem se pěkně teple oblékla, nachystala si baťůžek a vyrazila do místní knihovny. Můj malý, soukrommý svátek, kdy obcházím regály plné literatury, sem tam něčím zalistuju, začtu se, přivoním. Nemusím nikam spěchat, sedím v koutě na bobku, vybírám a cítím se jako v malém, papírovém ráji. Klid, ticho a spousta krásných slov. Až jednou umřu, bude to v pekle, kam se za své hříchy stoprocentně musím dostat, vypadat přesně takhle. Jako třešnička na dortu se na polici u východu objevilo několik výtisků volně k rozebrání. Knihy zdarma! Dobré knihy zdarma! Popadla jsem, co jsem byla schopna unést a jako ve snách se dovlekla pod tou tíhou domů. Opravdu nádherný den.

A úplně nakonec jsem se rozhodla oslavit poslední možnost, kdy mě má stará ID karta opravňuje ke vstupu do free shopu. Ta nová už tak krásně kouzelná není a začne platit co nevidět. Pauzu na oběd jsem v pátek strávila nákupy alkoholu, cukrovinek a kosmetiky, které jsou v této prodejně buď příšerně levné, nebo jinde nedostupné. Láhev Chateauneuf du Pape a krabice belgických pralinek se budou krásně vyjímat na některé slavnostní tabuli. Nechala jsem tam celé své kapesné za několik měsíců, ale co. Bylo to naposledy a takových příležitostí je potřeba náležitě využít. Vytřískat z těchto malých svátků co se dá, aby jeden, až mu bude ouzko, měl na co vzpomínat a mohl si říct jako to prasátko: "Ale byl jsem v žitě."