Romantika, kino a jiné pohromy

Naše firma, u které jsme s J. oba zaměstnáni disponuje Fondem. Prý na naše kultůrní vyžití. Ve Fondu se střádají penízky, bůh ví odkud, abychom se my zaměstnanci mohli realizovat v oblasti hudby, kinematografie či jiného umění. Co já vím, nikdo z něj nečerpá. Je to příliš složité, časově náročné a když už lístky na koncert dostaneme, tak ke stání u východu ze stadionu. Samozřejmě ty nejlevnější. A tak se Fond rozhodl, že nás vzdělá i proti naší vůli a jednou ročně nám věnuje volňásky do kina. Počet lístků je různý, od pobočky k pobočce a tak vloni začátkem podzimu J. přinesl domů deset vstupenek ke spotřebování do letošního března. Já dostala poměrně menší počet a to slovy jeden kus. Evidentně je pobočka, ve které pracuji, malá, nedůležitá a její pracovníci jsou příliš zaměstnaní na to, aby chodili do kina.

Každopádně jsme v polovině února zjistili, že lístky stále leží na dně šuplíku a evidentně je jim tam dobře. Většinu jsme rozdali známým, se slovy "dívejte se rychle, za chvíli ty volňásky propadnou" a se zbylými dvěma kusy jsme si dělali velké plány. Vybrali jsme hned několik filmů, které momentálně běží v kinech a my je prostě musíme vidět. Po obrovských hádkách, kdy naše domácnost připomínala manželství po italsku a vzduchem létaly talíře, zvítězila Černá labuť, myslím, že hlavně díky krásným očím Natalie Portmanové. Žárlit na ni nemusím, je daleko a J. by stejně nevěděl, co si s takovou hvězdou počít. Jako bonus jsme se rozhodli využít příležitosti, kdy budeme mít hlídání a zajít si na večeři do hoch nóbl restaurace. To jsme neudělali dobře pět let, naposledy, když jsem čekala Maťulku. Všichni jsme se začali těšit na sobotu.

Ta přišla a jak už to bývá, všechno se událo nakonec úplně jinak. Po obědě jsme si střihli decentní promrzlou procházku, po návratu uložili synátora do postele a začali se připravovat. No dobře, JÁ jsem se začala malovat, žehlit oblečení a kartáčovat sváteční kabát, abych byla v ten romantický večer krásná a k zulíbání, když je to po dlouhé době a jak nás znám, zase na dlouhou dobu jediná příležitost, udělat na J. dojem. Najednou se ozvala z dětského pokoje rána, jako když dopadne tělo čtyřletého dvacetikilového kluka z výšky osmdesáti centimetrů na koberec. Naštěstí hned poté následoval řev, takže škody evidentně nebyly tak strašné. Maty neležel uprostřed dětského pokoje mrtev ani v mdlobách, jak mi napovídala hysterická představivost, ale velmi hlasitě vyjadřoval nevoli nad nedobrovolným opuštěním válendy směrem dolů, jak mu diktovala gravitace a jak on sám evidentně nepředpokládal. Sesbírala jsem si ho do náruče a začala pátrat po škodách. Kromě malé boule na čele a sedřené kůže z ukazováčku, který v okamžiku dopadu evidentně zel v něčích ústech, místo aby chránil šišku, to vypadalo, že se nic vážného nestalo. Za pět minut už Matýsek o svém světobolu nevěděl a hlasitě se smál, přesto naše nálada opustit byt byla tatam. Odvolali jsme chůvu, rezervaci v restauraci a strávili sobotní večer v teple televize a pravidelnými kontrolami, zda spící dítě stále dýchá a nesnaží se udusit vlastními zvratky.

Jelikož škody opravdu nebyly nijak závažné, nejednalo se o nic, co by nespravila náplast s medvědy, rozhodli jsme se pro návštěvu kina v neděli. Opět jsme zalarmovali hlídání, paní Š. byla velmi ochotná a my se modlili, aby kvůli nám neodvolala nějakou důležitou akci, jako kupříkladu svadbu vlastního syna, čehož by byla pro svou lásku k Matymu schopná. Film byl krásný, plný emocí a šílené baletky a po návratu domů nás čekalo malé, nepříjemné překvapení. Přestože si myslím, že se mi oběd podařil, byl chutný a ze samých čerstvých surovin, Matýsek se rozhodl, že je to šlichta k zblití a podle toho se i zařídil. Paní Š. ho v určený čas vykoupala, oblékla do čistého pyžamka a uložila do postele, na což se jí za péči odměnil ukázkou obsahu svého žaludku a to přímo do čistého povlečení, sám sobě do klína. My se vrátili v pravý okamžik, kdy nejhorší škody byly již odklizeny, postýlka i dítě čisté, jen ti dva, on a paní Š. mrzutí, unavení a bez nálady. Poděkovali jsme za hlídání, učinili pokus č. 2 o uložení syna, který se tentokrát zdařil bez následků a sami zapadli do pelechu.

Pořád se něco děje. Náš víkend byl plný romantiky, kultury a Matýskových pohrom. Myslím, že ten si to odnesl nejhůř. Teď už je v pořádku, dnes byl za čmeláka na karnevalu ve školce a strašně mu to slušelo. Neblinkal, odnikud nikam nepadal, vůbec se choval slušně a spořádaně, ale myslím, že poslední únorovou sobotu a neděli si všichni tři budeme pamatovat hodně dlouho. A doufat, že jednou, JEDNOU se tomu všichni kolektivně zasmějeme.