Jak (ne)strávit mládí v kuchyni

U nás se vaří vysoce dietně. Když říkám vysoce, myslím tím nezbytnost vysokoškolského vzdělání u kuchaře, většinu času tedy u kuchařky. Pro každé hladové bříško speciální porce.

Začalo to na podzim Matýskem. Když jsem patřičně prohledala internet, pročetla odbornou literaturu (aspoň ty pasáže, které mě k smrti nenudily), vyslechla si dobře míněné rady profesionálů i poloprofesionálů a prohledala okolní zdravé výživy stran dostupnosti materiálu, rozhodla jsem se pro bezlepkovou dietu. Maty sice není celiak, ale lepek prý může ochablým svalíkům vadit. Tak tedy bez mouky, bez chleba, bez těstovin. Coby příloha k jídlu mu chudáčkovi zbývaly brambory na mnoho způsobů. A tak jsem nelenila a navštívila nedaleký hypermarket, který skýtal širokou nabídku bezlepkových potravin. Připadala jsem si jako v Jiříkově vidění. Dva regály nacpané k prasknutí moukou, nudlema a sladkostma. A hlavně chlebem! Hurá! Nemusím péct! Pohled na cenovku mě poněkud uzemnil. 50,- Kč za 10 krajíců? To je špatný vtip, ne? Naplnila jsem vozík pod heslem "může se hodit" a málem se složila u pokladny při placení.

Doma jsem si zahrála na hrdinku - upéct chleba z pytlíku přece nemůže být žádné umění, no ne? Jaké bylo mé rozčarování při pohledu na polosyrový scvrklý bobeček, který jsem vytáhla z trouby. A tak nám Ježíšek přinesl Pekárnu. Svět byl zas o něco veselejší.

Vzápětí přišel J. s neveselou diagnózou od lékaře, že sice neumírá, ale musí držet velice, velice přísnou dietu. Zeptala jsem se strýčka Googla jak moc přísnou a v odpověď jsem dostala seznam povolených potravin, který obsahoval 2 položky: ovoce a zelenina. No tak fajn! Každý problém je pro mne výzva. Prohledala jsem svou ubohou sbírku kuchařských knih, opět zasurfovala po netu a našla několik málo receptů, pro J. dejme tomu vhodných.

Dobrá. Jedno jídlo bez lepku Matymu, druhé jídlo ze zeleniny pro J. a já si od nich kousnu. Zapomněla jsem však na svůj vlastní rozmlsaný jazýček, který by něco tak odporného jako dušenou mrkev nebo květák na mozeček nesnesl. Nemluvě o tmavém masu a luštěninách.

A tak se u nás od Vánoc vaří trojmo. Sporák využitý na maximum. Nestíhám ani střídat hrnce. Je zvláštní, jak je člověk vynalézavý, když se mu nedostává prostoru, ingrediencí a času. Jedna omáčka ze zeleniny bez lepku, hovězí na 1000 způsobů (jediný druh masa, který má chorá polovička může... fakt si nemusel vybrat zrovna to nejdražší...), nenáročná příloha nejlépe neobsahující mouku a pro maminku čtvereček čokolády. Nebo dva. Cukru totiž není nikdy dost.

Samota

SAMOTA

Sžírá mě samota

kouše mi uši,

zahnat ji hudbou

hlasitou zkouším.

Je to však marné,

veškerá snaha

přichází vniveč

jsem pořád sama.

Až otevřou se dveře

a ty mě políbíš,

samotu odpornou

jak mlhu rozptýlíš.

Na dovolené

Zázraky se dějí pořád. Dnes a denně. A my jsme toho živoucím důkazem.

Přijeli jsme na prázdniny k babičce. Malé "předvelikonoční" prázdniny, které jsme všichni tři potřebovali jako sůl. Odpočinout si, vyspat se (J. tady vstává systematicky o půl deváté, kdežto já v 6 s dítětem, ale vem to nešť), nevařit (ale dneska se mi ty těstoviny FAKT povedly), neuklízet (tak to bych tchýni nemohla udělat, neopláchnout po sobě talíř od oběda, a když už ho mám v ruce....) a vůbec si fajně zalenošit.

K těm zázrakům.....

První dva dny prázdnin jsem strávila na Klínovci. Když mě při ubytovávání viděla paní domácí s tím gipsem, pokrčila rameny a doporučila mi Dámskou sjezdovku. Sníh prý je dobrý, mám relativně vysoké šance vracet se domů bez nových zlomenin. Sníh dobrý byl. A já se KONEČNĚ naučila jezdit. Už nešůruju po svahu od pankejtu k pankejtu, najdu si rychlejší stopu, stačí mi metr šířky a hledám namrzlá místa kde "to jede". Svou novou učitelku jsem jednou předjela. A vůbec nehraje roli, že musela v půlce kopce zastavit a telefonovat. Prostě jsem byla dole první a to už mi nikdy nikdo nevezme.

A nic jsem si nezlomila.

A Matýsek ušel za kočárkem tři metry.

A řekl máma. Poprvé v životě a naprosto zřetelně.

Prostě na horách nemožné na počkání a zázraky do tří dnů.

Britští respondenti se musí mýlit

Nedávno jsem narazila na příšerný článek na novinkách o tom, že mládí končí ve 35 letech. Angličani se museli zbláznit. Že bych za 4 roky vstoupila do "středního věku"? A to jako jak? Já plánuju další děti, a to hned několik, jedináček je na nic. To znamená nějaké období "snahy", párkrát po devíti měsících těhotenství, taky by nemusely přijít rok po sobě, abych si mohla trochu oddechnout.... no to je plán na desetiletku!

Teď jsem začala se snowboardem. Sice ne moc šťastně, semtam to nevydrží některá kost, ale to je nepodstatný detail. Hlavní je, že mám snahu. Musím se na tom někdy naučit jezdit - skákat - dělat vylomeniny. To se za 3 sezony nedá stihnout.

Zhubla jsem, obnovila šatník, nakupuju div ne v sekci pro náctileté a za pár let bych se měla vzdát svých hlubokých dekoltů a šatů bez ramínek a místo toho shánět kloboučky a boty s nízkým podpatkem. Zbavit se ve skříni červené a lila a spokojit se s barvou kafébraundozelena. Své minisukně rozdat po "mladém" příbuzenstvu a nahradit je pytlem, který mi zakryje kotníky a odhalí mé důchodcovské ortopedické boty. Ha. Jen přes mou mrtvolu.

Ne, že bychom byli přímo chudí, oba pracujeme, výplatu nosíme vcelku i slušnou, ale taky jako vesměs každá mladá rodina máme půjčky a hlavně s námi bydlí Hypotéka. Ta z nás každý měsíc sosá nemalý peníz víceméně jen na úroky a odstěhuje se, až nám bude kolem šedesáti. To si mám ještě víc odtrhovat od úst a už teď začít spořit na důchod? Když budu za pár let "stará"?

Můj kamarád, lehce přes 40 by se téhle studii vysmál do monitoru. Říká se o něm, že je těkavý jako plyn. Člověk má opravdu malé šance, že ho potká na jednom místě dvakrát za sebou. Je pořád v pohybu, pod heslem Carpe diem - Užij dne. To je můj člověk. Tyhle typy, a doufám, že až mně bude lehce přes čtyřicet, budu k nim patřit, budou muset jednou odchytit, připoutat k židli a vysvětlit jim, že jak jednou člověk překročí osmdesátku, jsou některé činnosti fyzicky nemožné.

Pokud jde o mě, já do "středního věku" nevstoupím nikdy. Puberta se mě bude držet do pětašedesáti a pak mě J. zavře do domova důchodců, aby měl doma konečně klid.

Ukaž, nebo nejíš!

Jemně jsem J. naznačila, že jedna z několika diagnóz, které jsme si z Motola přivezli, je Pervazivní vývojová porucha s prvky autismu. Nemám odvahu to na něj vysypat všechno najednou a naštěstí sem na blog nechodí, takže drahoušek můj žije v poloviční blažené nevědomosti a já mu to podávám v týdeních intervalech po lžičkách.

Jelikož jsem měla párkrát v životě možnost nahlédnout do života autíkům, vyjádřila jsem myšlenku, že pokud chceme, aby se junior někam pohnul, budeme muset začít tvrdě pracovat. A když říkám BUDEME, myslím tím OBA dva a ne, že já budu mladého týrat a J. se na to bude dívat. Vysvětlila jsem mu, že pokud je tohle Máťovo problém, potřebuje dril a vytrvalost ze strany rodičů. Prostě dokud úkol nesplní, odměna nebude. J. neskákal zrovna nadšením, ale jelikož Matýskova neschopnost jakkoli samostatně fungovat už nám všem leze na nervy, rozhodl se mě podpořit. A jak prý může pomoct?

Dočetla a doslechla jsem se o metodě zvané Strukturované učení. Vzhledem k tomu, že jsme s Matym už pár psychologů v životě potkali, mě docela udivuje, že jsem musela použít internet. Ale budiž, třeba tohle pro nás taky nebude to pravé ořechové. Ovšem za zkoušku nic nedáme.

Ani strejda Google nebyl v podávání podrobnějších informací a návodů nejvstřícnější, takže jsem všechna data podrobila analýze a vyřadila pomůcky (zatím pro nás) nedostupné, informace nedůležité a činnosti příliš složité (naučit Matěje zavázat si tkaničky, když nezvedne z podložky tužku by asi byl nadlidský úkol) a popadla foťák. Udělala jsem obrázky věcí praktických (láhev s pitím, nočník, miska s jídlem) a zábavných (televize, kočárek) a natiskla je zatím zkusmo na bílý papír A4, přičemž J. mi slíbil z práce laminovačku. Vtip spočívá v tom, že se autistovi nabídne obrázek (tedy autista si pro něj musí dojít, sundat z nástěnky a přinést rodiči, ale to bychom po Maťulkovi fakt chtěli moc) a rodič funguje a plní přání.

Hned první pokus se vydařil. Maty si vybral nočník, byl na něj usazen a světe div se, dílo se povedlo! Nevěřila jsem svému oku. Náhoda. Za 3 hodiny se situace opakovala a mě až zamrazilo v zádech. Tady končí veškerá legrace. Večer si "řekl" o pití a koupání. Hurá! Konečně se na něčem domluvíme!

Následující den byl velkým zklamáním. Juniora nová hra přestala bavit, papíry s fotkama začal mačkat a trhat a vůbec nespolupracoval. J. mu soustavně opakoval, ať ukáže na obrázek s jídlem a dostane snídani, ale to bylo jak do dubu. Maty seděl, vysmíval se taťkovi do obličeje a dělal na něj ksichty. Já coby matka líná s nulovou trpělivostí jsem hned při druhém bojkotu vyměkla a poradila J. ať na to dítě neřve, ale normálně ho nakrmí. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když mi jindy nedůsledný lajdácký (přesto milovaný) partner řekl, ať se jdu bodnout, že on odmítá strčit Matymu do úst byť jen jednu lžičku jogurtu, dokud jeho prst neukáže na správnou fotku.

Dítě nakonec vyměklo a úkol splnilo. J. pyšný na své pedagogické úspěchy ho pochválil, nakrmil a celý den ve výuce pokračoval. Někdy vyhrál on, někdy Matěj, důležité je, že metoda přinesla první ovoce a začalo se u nás blýskat na lepší časy. Jen mi večer poněkud zatrnulo, když mě J. požádal, abych se druhý den vrátila z práce co možná nejdříve. Na mou otázku proč opáčil, že se bojí, aby Matýsek nebyl celý den hlady. Fakt doufám, že si dělal legraci ...

Maminko, miminko!

Reakce dospělých na Matýska bývají různé, vesměs negativní. Myslím tím cizí lidi. Kamarádi situaci znají a nemají problém. Nebo se tak aspoň tváří a to mně jako matce stačí.

Reakce č. 1 Ježíši, to je líné dítě a snad ještě horší matka!

Ta věta se dá číst v obličeji většiny matek a babiček. "Takový velký kluk a ještě se vozí v kočárku." Mám sto chutí podrazit jim nohy a do těch golfek posadit je. Vypadá to, že jsem poslední dva roky přivazovala našeho Matěje ke šprušlím v postýlce a ohrádce, aby se náhodou nepostavil, nebo mu lepila prdelku Kanagonem k židličce při krmení. Určitě jsem buď kariéristka, která je furt v práci a nemá na chudáka zanedbané dítě čas, nebo štětka, která celé noci protančí po barech a po šamstrech a přes den spí a zase se tomu broučkovi nevěnuje. Není divu, že ještě neumí stát na vlastních nohou.

Reakce č. 2 Chudáček malej postiženej

Má oblíbená. Soustrastné pohledy kolemjdoucích mi svírají ruce v pěst. Jejich zrak nejdřív spočine na Matym, citlivějším povahám povadne úsměv a zvedají oči ke mně, jakoby říkali "Nemáš to lehké, s takovým mrzáčkem, možná bys mohla uvažovat o ústavu". Naštěstí v tom okamžiku Matěj zatleská rukama, usměje se doširoka jak to u nás doma umí jen on a řekne, že "Tatatadede." A je vymalováno.

Uprostřed zimy mě potěšila (ale opravdu potěšila) paní z vedlejšího vchodu, která chvíli pozorovala mou snahu na deseticentimetrových podpadcích v nově napadaných závějích snést od vchodu do domu na chodník nejdřív sáně, pak Matýska, poprat se při tom s kabelkou a fusakem, usadit ho a odtáhnout k autu a komentovala to slovy: "Potěš vás pánbu". Žádná ironie ani sarkasmus. To bylo fakt hezký...

Miluju jak se k mému synátorovi chovají děti jeho věku. Ty nerozlišují. Nehodnotí a nesoudí. Nabídnou Maťulkovi hračku, když nechce tak ať a udělají pápá. Neodpoví? No a? Nic neřeší. Spíš ho zkoumavě pozorují a jeho netečnost se pro ně stává výzvou. Úplně vidím, jak jim to v těch hlavičkách šrotuje, jak toho kluka vytáhnout z jeho letargie, aby se aspoň nějak projevil. Jejich radost, když se na ně junior usměje nebo zažvatlá nezná mezí.

Matymu jsou okolní lidé putna. Musí ho něčím opravdu zaujmout, aby jim věnoval pozornost. A hlavně nesmí bezduše opakovat jeho jméno ve snaze, aby se za nimi otočil. To se ještě obrátí zády, naschválista jeden. Ani děti ho doteď moc nezajímaly. Co je ve školce, naučil se je pozorovat a někdy napodobovat. Což mě dost těší. Jednou jsem ale byla svědkem něčeho krásného. Před kurzem plavání jsem kluka posadila na nočník a svlékala se do plavek. Když jsem se otočila, koukám, jak Matýsek natahuje ruce k chlapečkovi jeho věku, aby mu pomohl vstát. Než se o to pokusil, zakročila jsem, ale bylo to opravdu roztomilé.

Dost často se nám stává, že potkáme dítě ve věku 18-24 měsíců, tedy skoro o polovinu mladší než Maty, jak se zastaví, usměje, ukáže prstem na kočárek a řekne: "Maminko, miminko!" Na tom se bavím hned dvakrát. Podruhé, když vidím zoufalou červenající se maminku, jak se snaží dítěti vysvětlit, že "kluk je ještě malej, víš".

Asi nejhezčí, co jsem na tohle téma slyšela bylo letos v zimě. Vezla jsem Máťu ze školky, mrzlo až praštělo, proti nám šel starší pán o holi. Klouzaly mu boty, hůl, bylo vidět, že je rád, že stojí, podíval se do kočárku a povzdechl " Ty se máš, že se vezeš".

Den volna

Představuju si ho tak, že ležím na pláži na nějakém hodně vzdáleném exotickém ostrově, propékám své faldíky v teplých slunečních paprscích, u nohou šumící moře, nad sebou listy palem. Takový ten klasický kýč co visí na zdech cestovních agentur. Zima daleko, domácnost daleko, práce daleko, všichni strašně daleko, starosti nikde.

Realita vypadá samozřejmě úplně jinak. Knížku jsem ještě neotevřela a vypadá to, že zase stihnu před půlnocí přečíst 3 - 4 řádky, než mi klesnou víčka. Učebnice francouzštiny leží možná někde zapomenutá, neviděla jsem ji tak dlouho, že pochybuju, že je vůbec v tomhle bytě. Výukový program HTML jsem sice spustila, ale přes všechna internetová okna chudák není vidět. Zato mám na zítra naložené maso, převlečené postele, upečenou buchtu. O kterou tady stejně nikdo nestojí, takže ji v neděli značně okoralou ponesu do práce. Sakra, jsem já vůbec normální?! Mám pár hodin volna, které můžu naprosto beztrestně využít jen sama pro sebe a já zase běhám kolem plotny. IQ houpacího koně, řekla bych.

Proč my matky fungujeme jen ve dvou režimech domácnost/děti? Proč si neumíme odpočinout? Třísknout sebou na pohovku a chvilku, alespoň malou chvilku nedělat vůbec nic. Vždyť já za vrchol relaxu považuju naprosto se ztrhat poklusem kolem sídliště. A to se musím přiznat, že jsem tak asi nejlínější ženská ve svém okolí. My to máme nejspíš v genech. Tak jako chlapi výměnu kola u auta nebo zálibu ve sledování sportovních přenosů.

Celé to proflákané dopoledne se utěšuju myšlenkou, že žehlení zvládnu odpoledne, zatímco bude Matýsek spát a než se vrátí J. z práce. Ne, že by měl něco proti mojí lenoře, naopak mě v gaučingu vehementně podporuje, ale že by místo mě přiložil ruku k dílu, to by musel být po dovolené nebo bych byla mrtvá nebo bychom se museli obden vracet z nemocnice. A nejvíc z tohoto plodného dne se těším na to, až přijde zřítelnice oka mého z práce (kde stejně jako já seděl u netu nebo pařil hry, známe své lidi při pátku) a zeptá se, proč jsem si místo buchty, postelí a žehlení nezdřímla. Fakt se těším, až mu hodím něco těžkého na hlavu.

Maličkosti

Když je život tak těžký, že má jeden pocit, jakoby mu padalo nebe na hlavu, když se ráno probudím, venku je pod mrakem a má dušička je na tom podobně, když dostanu strach, že bych mohla přijít o to málo pěkné co ještě mám, přijdou Maličkosti.

Zelinář, který mi podává jen tak do dlaně pomeranč a stačí mu za něj můj úsměv.

Policajt na přechodu, který mě nejdříve přísně zastaví svou červenou plácačkou a potom vpustí na zebru se slovy "rádo se stalo, mladá paní".

V práci pilot letadla, který se odhlašuje z mé frekvence a přeje mi pěkný zbytek dne.

Mail od kamarádky, kterou jsem neviděla přes rok a neslyšela 6 měsíců.

Předpověď počasí, která říká, že definitivně přišlo jaro.

Dnešek byl vlastně krásný. Nemám nač si stěžovat. Všichni jsme v mezích možností zdraví, na chleba máme, střechu nad hlavou taky.

Od té doby, co nás propustili z Motola trnu strachy, že zazvoní telefon a řeknou mi výsledky. Protože ty v poště nespěchají - jsou relativně dobré. Ty telefonické jsou velký průšvih. Hlas na druhém konci by mi mohl říct to, čeho se tak strašně bojím. Že Maty by mohl nebýt. Nejsem ani schopná tu větu dát rozumně dohromady. A tak od našeho odjezdu počítám hodiny a dny, kdy mi nezvoní mobil. Zítra je pátek. Pokud přežiju ten, mám velkou naději. I to je jedna z mých Maličkostí. Když mi nezvoní mobil.

Bordel v bytě, spokojené dítě

Pokud platí toto, Matěj může být opravdu v klidu. Žádná křeč. Matinka se nepředře.

Včera byl u nás uklízecí den. Když říkám u NÁS, myslím tím MNĚ, jak se snažím během tříhodinové pauzy co je synátor ve školce uklidit naše obrovské, 70m čtverečních rozlehlé hnízdečko lásky 3+kk. Kolem půl deváté, kdy jsem se vrátila ze školky a následného nákupu, jelikož to mám při cestě, a poněvadž tam mají fantastickou polárku, jsem se uvelebila u počítače s pevným předsevzetím "jen na chvilku". S energetickým drinkem v jedné ruce, s kafem ve druhé, aby toho kofeinu náhodou nepochybělo a já měla na tu dřinu dost energie. Jen na chvilku se zvrhlo v hodinu. Odlepila jsem se ze židle ve snaze uvařit něco k obědu a přinutila se dát do vody těstoviny a poškádlit hnízda prachu na poličkách.

V tomto duchu pokračovalo celé dopoledne: úklid-počítač-sporák-knížka-(cigareta)-úklid-počítač.... Jako zázrakem jsem měla většinu práce v poledne hotovou a vyrazila pro Matyho. S ním k dětské na Su-Jok (doufám, že mu ty trsy jehel zapíchané v prstíkách fakt pomáhají, jinak by se o mně možná měla dozvědět sociálka) a po návratu domů jsem přiznala porážku a na žehlení se vykašlala. 2 koše plné zmuchlaného oblečení se na mě ze skříně šklebí už dobře 2 týdny a já z nich po večerech opatrně vybírám po pár kouscích, které si chceme druhý den obléct a snažím se je rychlostně vyžehlit, aby to moc nebolelo. Samozřejmě mě.

Je zvláštní, kolik a jaké práce člověk má, když něco MUSÍ. Co všechno se dá dělat místo úklidu a taky jak některé činnosti nabírají na důležitosti, byť doteď pozornost nepotřebovaly: přesadit kytky do většího, naučit se francouzsky "dnes budeme slavit" a "v koutě visí obraz", odpovědět na pár dotazů na fóru a položit tam několik stupidních otázek, přerovnat krabice s letním oblečením ve skříni, upravit fotku ve photoshopu..... A jak se to dá všechno stihnout za pár hodin, kdežto vysávání dvou pidipokojíčků včetně rozhoupání se k této bohulibé činnosti může jednomu zabrat v klidu půl dne.

Když jsem si večer J. na tento problém stěžovala, nabídl, že koupíme automatický vysavač - takové to udělátko co se courá samo po bytě, vyhýbá se překážkám a zdem a cpe se to prachem. Ubezpečila jsem ho, že to je nad naše finanční možnosti a on odvětil, že by se z toho stejně Maty nejspíš zbláznil.

A tak to zase zůstává na mně. Žádný robot, automatická prachovka, samočistící umyvadla, nic podobného se alespoň v nejbližší budoucnosti nekoná. Každý čtvrtek si sednu k počítači/ na gauč/ na židli v kuchyni, zauvažuju jak se úklidu vyhnout a rezignovaně popadnu prachovku. Ale jednou, JEDNOU.....

Chumelí se chumelí

Zima s Matějem začíná být s jeho přibývajícím věkem a váhou více než zajímavá. Nejenže mrcha nechce skončit, ale na nějaké sáňky nebo boby my můžeme zapomenout. Neumím si vůbec představit, jak si na vrcholu kopce sedám na sáně, před sebe se snažím vpasovat své dost neohrabané a nespolupracující dítě a pouštíme se šusem vstříc gravitaci. Jednak jsem tuto činnost prováděla naposledy v jeho věku, takže, i když znám princip řízení tohoto vozítka, pochybuju, že bych byla schopna zatočit byť o pár stupňů, a za druhé zaměstnat svůj vysokoškolsky vzdělaný mozek tolika úkony - držet dítě, hlídat, aby nehodilo nohy do stran a nezlomilo si je, vyhýbat se ostatním sáňkařům a překážkám, držet rychlost v rozumných mezích - by nejspíš bylo nad mé možnosti.

A tak místo zimních radovánek vymýšlíme, jak se skrz závěje dostat z bodu A do bodu B s co nejmenší námahou. Náš fantastický švýcarský kočárek totiž větší než standartní množství sněhu ve středních čechách (3cm sněhu a u Muzea 4) zvládá velmi špatně, ne-li vůbec a i cesta 100m na nákup vydá pro rodiče za hodinu v posilovně. Místní silničáři nám moc nepomáhají, ba místy přímo škodí, vytvářením závějí z odhrabaného sněhu na nájezdech chodníků a v křižovatkách. Přiznám se, že v návalu adrenalinu při šestnáctém pokusu dostat se přes silnici zdoláním metr vysoké hory ledu se mi z úst linou slova, která by neměl slyšet ani pověstný dlaždič, aby se něco nepřiučil, natož Matýsek.

Příští vánoce si přeju skůtr se sajdkárou nebo alespoň malou osobní rolbičku.

Při pohledu z okna (konečně projednou nesněží, a to je teprve půlka března!) na sluneční paprsky nesměle se plížící do našeho obýváku, si říkám, že SNAD je tomu martyriu konec. MOŽNÁ je tu konečně jaro, a při troše dobré vůle a hromadě štěstí bude Maty příští zimu URČITĚ chodit. Kočárek prodáme, nebo ho raději po intenzivním tříletém provozu postavíme k popelnicím v naději, že si ho někdo odveze, nový už nekoupíme a budeme si užívat úplně novou éru "Nezajímá mě, jak moc tě bolí nožičky, pojď ".

Anděl bez křídel

Většina lidí (doufám, že dokonce každý) má někde svého strážného anděla. Ten můj, kupříkladu, musí mít na nožičkách kolečka a křidýlka s motorkama. Jinak si tu kliku neumím vysvětlit. Anděl našeho Matýska křídla nemá (pokud ano, fakt je dobře maskuje) a jmenuje se teta Štěpánka. Je to dáma středního věku, pořád se usmívá a má obrovské srdce. A dělá mu chůvu. Ano, my jsme ta hogo fogo rodina, která si to může dovolit.

Když bylo Maťulkovi 10 měsíců a ještě jsme nevěděli, že má problém, rozhodla jsem se, že muka ženy v domácnosti již dále nehodlám snášet a vracím se do práce. Naštěstí pracuju ve směnách, znamená to, že se odpoutávám ze řetězu na kuchyňské lince tak asi jednou, dvakrát do týdne. To není tak moc, junior si ode mně odpočine a já si vyčistím hlavu. Celá rodina spokojená. Ovšem nastalo martyrium hledání hlídání. Hned napoprvé jsem měla štěstí a rok u nás byla paní K. Na další inzerát se už ozvala paní Štěpánka, ale rozhodla se, že my pro ni nejsme ti praví. Po půl roce napotřetí to vyšlo.

Už při první návštěvě ji Matýsek obšťastnil svým nejširším úsměvem (získat si lidi to on umí, při pláči, který používá jen výjmečně byste mu taky dali korunu) a bylo rozhodnuto. Svou hlídací tetu zbožňuje, někdy ve mně hlodá červík žárlivosti, že více než mě. Není divu, já jsem ta bestie, která mu stříhá nehty, čistí uši a vozí ho po ordinacích. Narozdíl od paní Štěpánky, která si s ním hraje, krmí ho samýma dobrotama a vozí mu dárky. Nemám vedle ní šanci. Ale dokud se bude Maty křenit, jen uslyší její jméno, dokud bude jediná osoba na světě, na kterou udělá pá-pá, dokud ho ona bude milovat jako své vnouče, budu si ji hýčkat jako vlastní matku. Pokud to bude nutné, snesu jí modré z nebe a začnu jí platit zlatem.

Utíkej, Forreste, utíkej!

Kdybyste mi před rokem řekli, že ze mě bude "sportovec", srdečně bych se vám vysmála do obličeje. Já? Mistr v gaučingu? Jen přes mou mrtvolu. Má nejoblíbenější činnost byla v poloze horizontální, s teplou kávou a dobrou knihou. Pravda, v pubertě nějaké gymnastické pokusy byly, na vysoké to na mně zkusili tělocvikáři s bojovým uměním, ale to bylo tak maximum, kterého jsem byla ochotná se účastnit. Ale jen pod nátlakem a za zápočet.

Před půlrokem se něco změnilo. Zhubla jsem díky záhadné nemoci, která se tiše vplížila do mých útrob a po měsíci zase nenápadně vyšuměla, projevujíce se nechutenstvím a při pohledu do zrcadla na volnou kůži a rosol obepínající mé tělo jsem se rozhodla, že je čas se trochu hýbat. Peněz málo, fitka drahé, posilování před televizí těžká nuda, zkusila jsem tedy běh. Oprášila své 10 let staré Nike botičky, naházela na sebe pár domácích hadříků, které mi nebude líto zpotit a vyrazila. Ukryta pod rouškou noci (díkybohu na podzim se stmívá brzy a šance, že potkám známé a ti mě nedejbože poznají byla mizivá) jsem se profuněla kolem několika bloků a doma dopadla na podlahu. J. se na mě podíval soustrastným pohledem profesionála, který ví, co zakouší začínající amatér (v mládí závodně plaval, nyní se velmi intenzivně věnuje golfu, takže ví, co je totální vyčerpání).

Když jsem druhý den úderem šesté natáhla tepláky, upřel na mě skrz brýle svůj studánkově modrý zrak a zeptal se, jestli mi chutná jíst. Nedala jsem se odradit a vyrazila. Třetí den jsem překonala krizovku v podobě naprosto nefunkčních a jako olovo těžkých nohou a dala se do pohybu. A pak zase a ještě a ještě..... A začalo mě to bavit. Příjemná hudba do uší, čerstvý vzduch v plicích, uklidňující pravidelný rytmus dupajících nohou, mozek fungující na plné obrátky. Všechny problémy, které se za celý den nastřádaly byly vyřešeny. Najednou bylo všechno jasné. A co teprve vlna endorfinů, která se člověku rozleje po těle bezprostředně poté co sebou flákne do křesla a snaží se uklidnit tepovou frekvenci.

Má výbava mi přestala stačit. Rozhodla jsem se do svého nového koníčka investovat menší finanční obnos. Pár stovek, víc ne. Koupila jsem si nové Nike botičky s výmluvou, že původní jsou staré a nemoderní. Vlastně náhodou a omylem jsem narazila na bundu, kterou fakt potřebuju, jelikož má na hrudi kapsičku na empétrojku (běhám stále s mobilem v kapse kapsička nekapsička). V Tchibu jsem pořídila tepláky speciální běhací, které pracují za vás, páč byly za pakatel a já je tam prostě nemohla nechat. A tímto způsobem vlastně funguju dodnes. Pročítám sportovní časopisy lačníce po módních novinkách, schraňuju reklamy obchodů jako Sportisimo či Giga sport, abych nepropásla slevy, surfuju po netu a přihazuju u aukcí věcí, které vlastně vůbec nepotřebuju a nikdy nosit nebudu jako čelenka nebo brýle na běh.

V J. mám díkybohu stoprocentní podporu, evidentně se mu mé nové vyběhané tělo líbí. Nebo je jenom rád, že každý večer na 40 minut vypadnu z domu. Když je ve "ftipné náladě", doprovázejí mě po schodech jeho povzbuzující slova: Jen utíkej, Forreste, utíkej.....

Motol - Post Scriptum

Angelmanův syndrom

Anglický název tohoto syndromu v minulosti zněl "Happy puppet" (šťastná loutka) v současné době se používá "Angel child" (Andělské dítě) nebo Angelman syndrome. Česká lékařská terminologie také používá název "Syndrom šťastného dítěte".

Angelmanův syndrom poprvé popsal Dr. Angelman v roce 1965. Všiml si několika dětí, které měly shodné příznaky - tuhou, nemotornou chůzi, absenci řeči, nadměrně se smály a měly záchvaty. Bylo publikováno několik případů, které byly pokládány za extrémně vzácné a mnoho lékařů o nich pochybovalo.

Šťastná loutka

Pozorujeme-li dítě s Angelmanovým syndromem, opravdu nám šťastnou loutku připomíná.
Dítě trhavě mává rukama, usmívá se, někdy se až směje, mnohdy vypadá jakoby se samo
těmito pohyby lechtalo, při své hře je velice radostné a šťastné. Také název Andělské dítě je
na místě, a to nejen, že je dítě rozesmáté a působí šťastně, ale má světlejší barvu vlasů, očí,
pleti něž jeho rodiče, vizáží i projevem.

Matěj

Rozhovor s lékaři a mediky proběhl následovně:
MUDr : Jo, to je typický Angelman. Vidíte jak se chechtá a baví rukama. To je jasné. Kolik má denně epileptických záchvatů?
J.: Matěj není epileptik.
MUDr: Hm, to je divný.
Medik: Pokud to není Angelman, co to je?
MUDr : Nejšťastnější dítě na světě.

A tato diagnoza byla vyloučena. Tož asi tak.....

Motol - den pátý - poslední

Jsme domaaaaaaaaaaa!

A čekalo mě příjemné překvapení. Místo spálené země po výbuchu atomové bomby (J. tady byl týden sám) jsem v předsíni zakopla o ještě vlhký mop, v myčce jsem našla čisté nádobí, na balkoně vyprané prádlo, umytou kuchyňskou linku a v troubě čerstvě upečené lasagne, na které je má lepší polovička fakt machr. Největší bomba stála ve dveřích lednice - 3 lahve fantastického domácího vaječného koňaku, na kterém já příšerně ujíždím. Je to chodící poklad.

V Motole to tak veselé nebylo. Výsledky včerejší magnetické rezonance ještě nejsou, musíme si počkat. Mikuláš k nám přijede během příštího týdne. Před odchodem si mě vzala MUDra stranou a náležitě patetickým hlasem mi vysvětlila, že podle toho, co zjistili, má Matýsek buď metabolickou vadu (horší varianta) nebo genetický syndrom. Jenže nevědí jaký. Takže tam budeme v pravidelných intervalech dál jezdit a oni budou zužovat spektrum možných vad na vzácné a vzácnější, až jim ta sazka - sportka vyjde. Úplně jsem viděla její dychtivý výraz (evidentně má svou práci coby koníčka) "Šak já na to přijdu, uveřejním článek v Medical list a všichni mi budou závidět!" To jen já jsem hysterka, která se hned sype.

Maty to všechno snášel nejlíp. Odběry, narkóza, hnusný jídlo, všechno jedno. Největší důvod k pláči bylo dnešní násilné probuzení z odpolední chrupky, páč jsme chtěli jet domů. Co jsme si to dovolili! Ať je mu co je mu, jsem vděčná za jeho radost ze života a spokojený nehasnoucí úsměv.

Vím po minulé zkušenosti, že si budu všechny tváře, které jsem tam potkala ještě dlouho pamatovat. Půlročního Vašíka, který má mozkovou vadu, epilepsii a ty nejlepší rodiče na světě, patnáctiletou Vendulku, která je na úrovni desetiletého dítěte a miluje zvířátka, dvouměsíčního Kamila, který má díky nemocniční stravě prdíky a pláče celé dny a noci, čtyřletou Lindu, která má mozkovou obrnu a přestože téměř nemluví, je moc šikovná a miluje youtube. Všem jim budu držet palce.

Jsem vděčná sestrám a sanitářce, které se mnou měly božskou trpělivost a hlídaly mi Matyho, když jsem se už potřetí musela vracet ob tři bloky do jídelny, jelikož jsem si zapomněla stravenky nebo peníze nebo večeři nebo všechno dohromady.

Teď si dám dlooooouhou koupel, půjdu si KONEČNĚ zaběhat a vytelím se před televizi. Na svůj oblíbený červený gauč několikrát politý sladkou šťávou a posypaný drobky piškotů, v jedné ruce fantastické lasagne, ve druhé sklenku vína a bude mi nebesky.

Motol - den čtvrtý

Tak zítra je ten velký den. Jedeme domů!!! Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do prdele to je mi smutno....

Původní plán na zítřejší útěk do práce zmařen. J. dostal velmi těžkou rýmičku, a je absolutně neschopný strávit tu dopoledne a pečovat o Matěje. Chudáček.

V rámci těžké deprese jsem se vypsala na maminkovském fóru a byla jsem až překvapená jak mi pomohla slova podpory a útěchy, která jsem se slzou v oku četla z monitoru. Úžasná moc psaného slova a blikajících smajlíků mě opět narovnala a vzmužila a já se vrhla do boje s úsměvem na rtu a cigaretou v koutku.

Dnes byl Maty uspán rajským plynem (opravdu nevím, proč se tomu tak říká, smrdí to jak spálená guma) a prošel magnetickou rezonancí. Vyfotili mu jeho malý tříletý mozeček ze všech stran a úhlů a vrátili mi ho v postýlce div ne postaveného na hlavu "chvilku bude takhle živější, maminko, to se poddá". Hm, poddala se kanyla od infuze, kterou měl v ruce a rehydratace tak skončila po deseti minutách. Jedl naposledy včera večer a napil se dnes ráno v šest a teď jsem měla 2 hodiny zákaz mu cokoliv dát. Do 15:30. Trpěla jsem s ním jako velbloud na Sahaře. Ale je to díkybohu za námi a teď jen čekání na výsledky. Bude to dobré. Musí být.

Na oddělení se dnes vyměnilo osazenstvo, většina známých tváří šťastně odjela vstříc domovu, noví pacoši zabrali postele. Zjistily jsme, že teď jsme tu vesměs holky z Moravy a hned bylo přízemí dětského oddělení veselejší. Zkratily se nam zobaky a vzájemně jsme se svěřily z kama jsme. Roztomilé. Západočeský J. mě doma ubezduší, jakmile řeknu "zdar, synku".

Většině ubytovaných je mizerně. Máme rýmu, páč tohle není nemocnice ale pavučina, fouká sem zavřenými okny, dveřmi, zdmi. Skrz naskrz. Děti jsou po narkóze a blinkají, nebo mají chřipku a blinkají. Ti menší pláčou a já upřímně lituju jejich maminky, které padají únavou z nevyspání a věčného tišení, nošení a chování. Pan Dante by si mohl připsat jeden kruh pekla navíc.

Zítra si ale sednu do našeho krásného velkého lehce ťuknutého auta (nezvládla jsem první sníh a udělala si první zářez v řidičáku), odjedu odsud a už nikdy se sem nevrátím. Minimálně rok!

Motol - den třetí

Dnes byla černá středa, pátek třináctého, nastal Armagedon. Ráno jsem sice byla svým přítelem z bílého pekla vysvobozena a šla se ulejvat do práce, ale odpolední telefonát mi zmrazil krev v žilách. Už dopoledne při velké vizitě prý jeden z lékařů prohlásil: "jo, to je typický ?syndrom (název bohužel nevím, J. mi ho nechce prozradit, abych negooglila, ale je to prý velmi vzácný syndrom kombinující hned několik vad včetně epilepsie), kolik má denně záchvatů?" J. odtušil, že Máťa není epileptik. "No to je divný" zněla odpověď. Fakt hustý.

Tuhle teorii podpořila MUDra na speciálním vyšetření zraku, kde šlo o zpracování vizuální informace mozkem. Matýsek prý vidí svět úplně jinýma očima. Nerozezná statické předměty, věci do určité velikosti, věci buď s málo nebo přemírou barev.... Byli jsme odkázáni na Centrum rané péče a prý nám přijede domů Asistent. Prý abych se netahala s kočárem až do Prahy. Taky hustý.

Nějak se s tím neumím poprat. Tady končí veškerá legrace. Opravdu ze mě bude máma postiženého dítěte. Ofiko. Dostanu samolepku do auta a průkajdu do vlaku. Na poště mě musejí nechat předbíhat a pojišťovna mi proplatí 1/10 kočárku pro postižené děti. Všechno na světě bych teď vyměnila za zdraví svého chlapečka. I hořkou čokoládu a tu miluju úplně nejvíc.

Naděje umírá poslední a do pátku daleko. Pořád se to může zvrtnout. Zítra jde Maty na magnetickou rezonanci, uvidí se.....

Mám rýmu jako trám. J. taky. Ale sehnala jsem ty pitomý sluchátka.

Motol - den druhý

Dnes jsem byla žena mnoha tváří. Úplná Cat woman.

Ta líná kráva pro sestřičky, jelikož jsem se úderem deváté zvedla a odjela přebalit si svou prd´áckou sádru do firemní nemocnice zanechavše tady Matěje napospas jeho otci a hromadě lékařů. Zapla jsem GPS a ta mě bezpečně dovedla z Motola do Střešovic. Přes kopec a doprava. Jsem ostuda silnic.

Ta blbka co vstává 4:50 pro většinu spolubydlících na patře. V tomhle jsem zpola nevinně, jelikož to vstal můj syn, který byl narozdíl ode mě do růžova a fakt si potřeboval popovídat.

Vonapředbíhá jsem si vysloužila v čekárně na úrazovce, kde jsem uprosila sestru, aby mě vzali přednostně, jelikož můj chlapeček leží v Motole sám samotinkej bez maminky (mimochodem, ten byl tak spokojený, že mě má z krku!).

Zlodějka salátů na pokladně v jídelně, když jsem bez koruny v kapse zjistila, že miska zeleniny ne větší než má dlaň se za stravenky fakt pořídit nedá a musím sáhnout hluboko do svého účtu. Díkybohu slečna na pokladně se slitovala a spokojila se se slibem, že se vrátím s penězi.

Ale není všem dnům konec. Když začalo slunce zapadat za staveniště (nemyslím, že by kdy byla rekonstrukce dokončena. Za 15 let na to přijdou taky, srovnají to tu se zemí a začnou znova), vysloužila jsem si Vyjstefantastická od sestřičky na EEG, která se nestačila divit, jak bravurně zacházím s Matýskem i přes svůj momentální hendikep.

Máme za sebou EEG, EKG, sono srdce, polovinu EP (evokované potenciály - fakt nevím co to znamená a chůvu zrovna dělal J.), oční a odběry. Mates zdravý jak řepa. Já jsem je varovala, kapacity ....

Motol - Den první

Přežít. Bojový úkol dne. Nadechovat se a vydechovat, udržet srdce v chodu a tep na minimu. Nenechat se vytočit a nedat najevo strach. Jako když stojíte před šelmou.

Nemám to tady ráda. Příšerné bludiště, do kterého by si člověk vzal nejraději GPS. Kudy do jídelny? Dolů výtahem, rovně chodbou, doprava, nahoru po schodech, tunelem,...... a budova před vámi je Pentagon. Ten ve Washingtonu, proč ne?

Ležíme na dětské neurologii. Lékaři se snaží přijít na to, proč je můj chlapec jiný. Budou to dělat rozmanitými způsoby mučení, zvanými "odborné vyšetření". Uspí ho (pro tak malý organismus fakt lahůdka) a projedou ho tunelem. Rozkapou mu oči, aby viděl rozmazaně ještě minimálně půl dne, ne-li déle. Udělají mu sono srdce a břicha. Posadí mě do kanceláře na oddělení genetiky, kde ze mě vytáhnou informace o mé a J. rodině sahající alespoň do 18. století. Vida, tortuře neujdu ani já.

Dnešek byl opravdu velmi plodný a užitečný. Prošli jsme příjmem. Za celý den jsme jen byli přijati do nemocnice. Systém už nás má ve svých spárech. Ví se tu o nás absolutně všechno, včetně toho, že Matěj má rád svého plyšového králíka a nepotřebuje mluvit s knězem. Spirituální služby tomu tady říkají.

Pozitiva to tu přeci jen má. Spolubydlící je skvělá matka tří dětí, která se ještě nepřestala usmívat. Má fantastického manžela, který baví celé oddělení. A to i přesto, že jejich půlroční chlapeček je vážně nemocný. A byl tu Nemocniční Klaun. Smáli jsme se hlavně my dospělí, ale i to se počítá.

Odpoledne tady byl J., páč se mu po nás stýskalo a poněvadž já ho tady nutně potřebuju. Jako psychickou podporu, jako vzduch, který dýchám. Když jsme se snažili půl hodiny dostat do lékárny a už potřetí jsme vyjeli špatným výtahem do špatného patra, prohlásil, že by se tu dala výborně hrát nějaká bojovka. Najdi svou postel nebo Sežeň láhev balené vody, či jiné. Jsem fakt moc šťastná, že ho mám.

Po deseti cigaretách a sedmi čokoládových tyčinkách, jsem se rozhodla pro úlitbu bohům - půjdu si zaběhat (doma mi říkají Forrest Gump, ale o tom jindy). Ať jsem hledala jak chtěla, pomalu do tuby se zubní pastou jsem se podívala, ale sluchátka k mobilu kde mám mp3 nikde. Vysublimovala. Tak a teď jsem se konečně vytočila. Bez běhání, bez večeře, umýt zuby, pomodlit a spát.

Šetříme na vůz

Projevuje se to tak, že v pravidelných intervalech navštěvuju své oblíbené stánky penězoměnců jako Metropole a všechny radosti, které skýtá včetně KFC a BurgerKinga. Nechávám tam majlant. Za věci, které absolutně potřebuju a každé další ráno bez nich by byl předem ztracený den. Oblečení (už mi nestačí naše pětimetrová skříň), boty, knihy (totální závislost) a v poslední době Tchibo a Bijou. Jen málo míst obcházím nepovšimnutých, například Electroworld (doména mého přítele) nebo Vitaland (jsem posedlá alternativní medicínou, celou rodinu krmím homeopatiky).

Naše nové auto bude Mercedes GL. Krásná obrovská čtyřkolka, se kterou nezaparkuju ani na místě vyhrazeném pro autobus, s náhonem na 2/4 kola, se spoustou koní a obrovským úložným prostorem. Bude černý, poněvadž "Můžete mít vůz své oblíbené barvy, máte-li nejraději černou." , jak řekl Henry Ford. Budeme ho krmit naftou a utěšovat se myšlenkou, že mu stačí pouhých 10 litrů/ 100km. S automatickou převodovkou, parkovacím asistentem a dekorem z ořechového dřeva se staneme největšími frajery na parkovišti. Dokud nenávratně nezmizí v propadlišti garáží zlodějů aut.

Zatím se dá nový koupit za 1,8 milionu, což je vlastně pakatel. S našimi platy a s mou vrozenou spořivostí (držím doma kasu, přítel je ještě spořivější než já a nemá ponětí v jakých řádech, neřku-li přesných cifrách, se pohybuje náš účet) na něj budeme mít za 35 let a 7 měsíců. Bude nám kolem šedesáti a bude nám to v něm děsně slušet. Pofičíme po nové dálnici D85 za vnoučaty rychlostí 240km/h. Bože, to bude krása!

Kterak jsem k prďácké sádře přišla

Je mi 31 let. I přesto, co o mně řekl kamarád R. před pěti lety, JÁ NEJSEM STARÁ! Mám vlastně celý život před sebou. A vzhledem k tomu, že se více než sedmdesáti nedožiju (okolí mě v té době už bude mít plné zuby, dobrovolník se vždycky najde), mám před sebou ještě víc než polovinu. A tu si hodlám náležitě užít.

Pro začátek jsem zkusila snowboard. Slyšela jsem, že "Na snowboardu jsou dva druhy pohybu: Buď jedete a jste děsně free a in, nebo jste mrtví". Stála jsem na prkně celkem šestkrát, ale pořád se nemůžu rozhodnout kam spadám já. V žádném případě nejsem freecoolin. Na sjezdovce bez rozdílu barevného označení, počínaje kopečkem dětské školičky, konče černou v Mariánských lázních, jsem ráda, že jsem ve vertikále a zoufale se snažím najít nejjednodušší cestu dolů. Nejlépe bez muld, ledu, hlubokého prašanu a ostatních lyžařů. Není to pokaždé tak jednoduché a já velmi, velmi, opravdu velmi často končím na zemi. Pokud platí pravidlo "Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti", já se více než překonávám.

Má zlatá, skvělá, fantastická instruktorka na mě na začátku sjezdovky zakřičí slova podpory "Neboj se toho! Pusť to!", pak mě jízdou elegantní labutě předjede, kecne si na kolena a pokračuje v instrukcích: "Kolena od sebe! Zařízni to! Váhu na pravou!" Myslím, že tento způsob výuky musí v okolí budit spoustu veselí a zábavy.

První Ještěd byl pro mé mladé a pevné kosti zkouškou. Při druhé jízdě jsem v ruce ucítila křupnutí a u vleku po sundání rukavice jsem se kochala nepřirozeně zkřiveným, modrým a oteklým malíčkem. Přece nebudu srab! Pokračujeme. Do poslední lanovky. Jsem hrdina. Pan rentgen posléze řekl, že prst je zlomen a nepoužitelný.

Příští Ještěd 3 týdny poté se jel na ostro. Opět druhá jízda byla moje. Sedla jsem si na led a známé křupnutí v zápěstí mi oznámilo, že jsem zase dojezdila. "Mám zlomenou ruku" hlásila jsem K. dole u vleku. Znaleckým okem lékaře amatéra shlédla mé modré a nateklé zápěstí, zavázala mi ho obinadlem ze srůstajícího malíčku a vytáhla mě na lanovku. Opět do posledního zvonění. Pan rentgen byl i tentokrát nemilosrdný. Má zlomená vřetení kost prý bude srůstat dlouhých 6 týdnů. Hm, za 14 dní jedu na hory a beru si prkno.

Až uvidíte v Krušných horách snowboarďačku v bílých kalhotách s velkou bílou rukavicí na levé ruce, jak se zoufale snaží nespadnout, buďte na ni hodní. Pravou mám ještě dobrou.

Poznámky Prdlé Prvomatky (aneb pokus o Blog)

Prvomatka je strašný pojem. Znamená, to, že mám ZATÍM jedno dítě a přijdou další. Moc se těším. Na těhotenství - třeba mi bude tentokrát špatně a třeba i tentokrát překročím magickou hodnotu 80 na váze. Možná by mi mohly opět povolit vazy v ½ kloubů, které mám. Kompletně vyměním šatník - z velikosti 36/38 s hlubokým výstřihem na přítelovo domácí košile a těhotenské kalhoty s hodně širokou gumou v pase. Bude legrace. Vzdám se svých oblíbených činností, jako je kouření a běh a usednu do pohodlného kojícího křesla před televizi s mísou koblih na klíně a myšlenkou, že můžu beztrestně přibrat kolik se mi zlíbí.

Následující období (porod nevyjímaje) bude ještě kouzelnější. Probděné noci, neschopnost kojit a nasytit tak malého řvouna, tišení pomalu smrtelné bolesti břicha zvané decentně "prdíky" , první koupání (pláč), první procházka v kočárku (řev), první příkrmy (zvracení)…. Ooooo ano, moc ráda se stanu druhomatkou.

Přesto své malé tříleté slunce miluju. Nadevšechno na světě. Je nádherný, je s ním sranda, nejspíš je moc chytrý a možná i rychle běhá. Posledními dvěma položkami si nejsem tak moc jistá, poněvadž náš Matěj nemluví ani nechodí. Nevíme kde je chyba. A proto tento blog. V pondělí odjíždíme (pro velký úspěch opět) do Motola, aby nám tamní kapacity vysvětlily, proč je můj chlapeček na úrovni osmnáctiměsíčního dítěte. Posledně přiznali páni doktoři prohru a poslali nás domů bez diagnózy a popravdě doufám, že tentokrát to nebude jinak. Nechci ani pomyslet, jaké nemoci a vady se dají zjistit a s jakou prognózou. Ani pomyslet, ani napsat.