Ukaž, nebo nejíš!

Jemně jsem J. naznačila, že jedna z několika diagnóz, které jsme si z Motola přivezli, je Pervazivní vývojová porucha s prvky autismu. Nemám odvahu to na něj vysypat všechno najednou a naštěstí sem na blog nechodí, takže drahoušek můj žije v poloviční blažené nevědomosti a já mu to podávám v týdeních intervalech po lžičkách.

Jelikož jsem měla párkrát v životě možnost nahlédnout do života autíkům, vyjádřila jsem myšlenku, že pokud chceme, aby se junior někam pohnul, budeme muset začít tvrdě pracovat. A když říkám BUDEME, myslím tím OBA dva a ne, že já budu mladého týrat a J. se na to bude dívat. Vysvětlila jsem mu, že pokud je tohle Máťovo problém, potřebuje dril a vytrvalost ze strany rodičů. Prostě dokud úkol nesplní, odměna nebude. J. neskákal zrovna nadšením, ale jelikož Matýskova neschopnost jakkoli samostatně fungovat už nám všem leze na nervy, rozhodl se mě podpořit. A jak prý může pomoct?

Dočetla a doslechla jsem se o metodě zvané Strukturované učení. Vzhledem k tomu, že jsme s Matym už pár psychologů v životě potkali, mě docela udivuje, že jsem musela použít internet. Ale budiž, třeba tohle pro nás taky nebude to pravé ořechové. Ovšem za zkoušku nic nedáme.

Ani strejda Google nebyl v podávání podrobnějších informací a návodů nejvstřícnější, takže jsem všechna data podrobila analýze a vyřadila pomůcky (zatím pro nás) nedostupné, informace nedůležité a činnosti příliš složité (naučit Matěje zavázat si tkaničky, když nezvedne z podložky tužku by asi byl nadlidský úkol) a popadla foťák. Udělala jsem obrázky věcí praktických (láhev s pitím, nočník, miska s jídlem) a zábavných (televize, kočárek) a natiskla je zatím zkusmo na bílý papír A4, přičemž J. mi slíbil z práce laminovačku. Vtip spočívá v tom, že se autistovi nabídne obrázek (tedy autista si pro něj musí dojít, sundat z nástěnky a přinést rodiči, ale to bychom po Maťulkovi fakt chtěli moc) a rodič funguje a plní přání.

Hned první pokus se vydařil. Maty si vybral nočník, byl na něj usazen a světe div se, dílo se povedlo! Nevěřila jsem svému oku. Náhoda. Za 3 hodiny se situace opakovala a mě až zamrazilo v zádech. Tady končí veškerá legrace. Večer si "řekl" o pití a koupání. Hurá! Konečně se na něčem domluvíme!

Následující den byl velkým zklamáním. Juniora nová hra přestala bavit, papíry s fotkama začal mačkat a trhat a vůbec nespolupracoval. J. mu soustavně opakoval, ať ukáže na obrázek s jídlem a dostane snídani, ale to bylo jak do dubu. Maty seděl, vysmíval se taťkovi do obličeje a dělal na něj ksichty. Já coby matka líná s nulovou trpělivostí jsem hned při druhém bojkotu vyměkla a poradila J. ať na to dítě neřve, ale normálně ho nakrmí. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když mi jindy nedůsledný lajdácký (přesto milovaný) partner řekl, ať se jdu bodnout, že on odmítá strčit Matymu do úst byť jen jednu lžičku jogurtu, dokud jeho prst neukáže na správnou fotku.

Dítě nakonec vyměklo a úkol splnilo. J. pyšný na své pedagogické úspěchy ho pochválil, nakrmil a celý den ve výuce pokračoval. Někdy vyhrál on, někdy Matěj, důležité je, že metoda přinesla první ovoce a začalo se u nás blýskat na lepší časy. Jen mi večer poněkud zatrnulo, když mě J. požádal, abych se druhý den vrátila z práce co možná nejdříve. Na mou otázku proč opáčil, že se bojí, aby Matýsek nebyl celý den hlady. Fakt doufám, že si dělal legraci ...