Maminko, miminko!

Reakce dospělých na Matýska bývají různé, vesměs negativní. Myslím tím cizí lidi. Kamarádi situaci znají a nemají problém. Nebo se tak aspoň tváří a to mně jako matce stačí.

Reakce č. 1 Ježíši, to je líné dítě a snad ještě horší matka!

Ta věta se dá číst v obličeji většiny matek a babiček. "Takový velký kluk a ještě se vozí v kočárku." Mám sto chutí podrazit jim nohy a do těch golfek posadit je. Vypadá to, že jsem poslední dva roky přivazovala našeho Matěje ke šprušlím v postýlce a ohrádce, aby se náhodou nepostavil, nebo mu lepila prdelku Kanagonem k židličce při krmení. Určitě jsem buď kariéristka, která je furt v práci a nemá na chudáka zanedbané dítě čas, nebo štětka, která celé noci protančí po barech a po šamstrech a přes den spí a zase se tomu broučkovi nevěnuje. Není divu, že ještě neumí stát na vlastních nohou.

Reakce č. 2 Chudáček malej postiženej

Má oblíbená. Soustrastné pohledy kolemjdoucích mi svírají ruce v pěst. Jejich zrak nejdřív spočine na Matym, citlivějším povahám povadne úsměv a zvedají oči ke mně, jakoby říkali "Nemáš to lehké, s takovým mrzáčkem, možná bys mohla uvažovat o ústavu". Naštěstí v tom okamžiku Matěj zatleská rukama, usměje se doširoka jak to u nás doma umí jen on a řekne, že "Tatatadede." A je vymalováno.

Uprostřed zimy mě potěšila (ale opravdu potěšila) paní z vedlejšího vchodu, která chvíli pozorovala mou snahu na deseticentimetrových podpadcích v nově napadaných závějích snést od vchodu do domu na chodník nejdřív sáně, pak Matýska, poprat se při tom s kabelkou a fusakem, usadit ho a odtáhnout k autu a komentovala to slovy: "Potěš vás pánbu". Žádná ironie ani sarkasmus. To bylo fakt hezký...

Miluju jak se k mému synátorovi chovají děti jeho věku. Ty nerozlišují. Nehodnotí a nesoudí. Nabídnou Maťulkovi hračku, když nechce tak ať a udělají pápá. Neodpoví? No a? Nic neřeší. Spíš ho zkoumavě pozorují a jeho netečnost se pro ně stává výzvou. Úplně vidím, jak jim to v těch hlavičkách šrotuje, jak toho kluka vytáhnout z jeho letargie, aby se aspoň nějak projevil. Jejich radost, když se na ně junior usměje nebo zažvatlá nezná mezí.

Matymu jsou okolní lidé putna. Musí ho něčím opravdu zaujmout, aby jim věnoval pozornost. A hlavně nesmí bezduše opakovat jeho jméno ve snaze, aby se za nimi otočil. To se ještě obrátí zády, naschválista jeden. Ani děti ho doteď moc nezajímaly. Co je ve školce, naučil se je pozorovat a někdy napodobovat. Což mě dost těší. Jednou jsem ale byla svědkem něčeho krásného. Před kurzem plavání jsem kluka posadila na nočník a svlékala se do plavek. Když jsem se otočila, koukám, jak Matýsek natahuje ruce k chlapečkovi jeho věku, aby mu pomohl vstát. Než se o to pokusil, zakročila jsem, ale bylo to opravdu roztomilé.

Dost často se nám stává, že potkáme dítě ve věku 18-24 měsíců, tedy skoro o polovinu mladší než Maty, jak se zastaví, usměje, ukáže prstem na kočárek a řekne: "Maminko, miminko!" Na tom se bavím hned dvakrát. Podruhé, když vidím zoufalou červenající se maminku, jak se snaží dítěti vysvětlit, že "kluk je ještě malej, víš".

Asi nejhezčí, co jsem na tohle téma slyšela bylo letos v zimě. Vezla jsem Máťu ze školky, mrzlo až praštělo, proti nám šel starší pán o holi. Klouzaly mu boty, hůl, bylo vidět, že je rád, že stojí, podíval se do kočárku a povzdechl " Ty se máš, že se vezeš".