Utíkej, Forreste, utíkej!

Kdybyste mi před rokem řekli, že ze mě bude "sportovec", srdečně bych se vám vysmála do obličeje. Já? Mistr v gaučingu? Jen přes mou mrtvolu. Má nejoblíbenější činnost byla v poloze horizontální, s teplou kávou a dobrou knihou. Pravda, v pubertě nějaké gymnastické pokusy byly, na vysoké to na mně zkusili tělocvikáři s bojovým uměním, ale to bylo tak maximum, kterého jsem byla ochotná se účastnit. Ale jen pod nátlakem a za zápočet.

Před půlrokem se něco změnilo. Zhubla jsem díky záhadné nemoci, která se tiše vplížila do mých útrob a po měsíci zase nenápadně vyšuměla, projevujíce se nechutenstvím a při pohledu do zrcadla na volnou kůži a rosol obepínající mé tělo jsem se rozhodla, že je čas se trochu hýbat. Peněz málo, fitka drahé, posilování před televizí těžká nuda, zkusila jsem tedy běh. Oprášila své 10 let staré Nike botičky, naházela na sebe pár domácích hadříků, které mi nebude líto zpotit a vyrazila. Ukryta pod rouškou noci (díkybohu na podzim se stmívá brzy a šance, že potkám známé a ti mě nedejbože poznají byla mizivá) jsem se profuněla kolem několika bloků a doma dopadla na podlahu. J. se na mě podíval soustrastným pohledem profesionála, který ví, co zakouší začínající amatér (v mládí závodně plaval, nyní se velmi intenzivně věnuje golfu, takže ví, co je totální vyčerpání).

Když jsem druhý den úderem šesté natáhla tepláky, upřel na mě skrz brýle svůj studánkově modrý zrak a zeptal se, jestli mi chutná jíst. Nedala jsem se odradit a vyrazila. Třetí den jsem překonala krizovku v podobě naprosto nefunkčních a jako olovo těžkých nohou a dala se do pohybu. A pak zase a ještě a ještě..... A začalo mě to bavit. Příjemná hudba do uší, čerstvý vzduch v plicích, uklidňující pravidelný rytmus dupajících nohou, mozek fungující na plné obrátky. Všechny problémy, které se za celý den nastřádaly byly vyřešeny. Najednou bylo všechno jasné. A co teprve vlna endorfinů, která se člověku rozleje po těle bezprostředně poté co sebou flákne do křesla a snaží se uklidnit tepovou frekvenci.

Má výbava mi přestala stačit. Rozhodla jsem se do svého nového koníčka investovat menší finanční obnos. Pár stovek, víc ne. Koupila jsem si nové Nike botičky s výmluvou, že původní jsou staré a nemoderní. Vlastně náhodou a omylem jsem narazila na bundu, kterou fakt potřebuju, jelikož má na hrudi kapsičku na empétrojku (běhám stále s mobilem v kapse kapsička nekapsička). V Tchibu jsem pořídila tepláky speciální běhací, které pracují za vás, páč byly za pakatel a já je tam prostě nemohla nechat. A tímto způsobem vlastně funguju dodnes. Pročítám sportovní časopisy lačníce po módních novinkách, schraňuju reklamy obchodů jako Sportisimo či Giga sport, abych nepropásla slevy, surfuju po netu a přihazuju u aukcí věcí, které vlastně vůbec nepotřebuju a nikdy nosit nebudu jako čelenka nebo brýle na běh.

V J. mám díkybohu stoprocentní podporu, evidentně se mu mé nové vyběhané tělo líbí. Nebo je jenom rád, že každý večer na 40 minut vypadnu z domu. Když je ve "ftipné náladě", doprovázejí mě po schodech jeho povzbuzující slova: Jen utíkej, Forreste, utíkej.....