Je mi 31 let. I přesto, co o mně řekl kamarád R. před pěti lety, JÁ NEJSEM STARÁ! Mám vlastně celý život před sebou. A vzhledem k tomu, že se více než sedmdesáti nedožiju (okolí mě v té době už bude mít plné zuby, dobrovolník se vždycky najde), mám před sebou ještě víc než polovinu. A tu si hodlám náležitě užít.
Pro začátek jsem zkusila snowboard. Slyšela jsem, že "Na snowboardu jsou dva druhy pohybu: Buď jedete a jste děsně free a in, nebo jste mrtví". Stála jsem na prkně celkem šestkrát, ale pořád se nemůžu rozhodnout kam spadám já. V žádném případě nejsem freecoolin. Na sjezdovce bez rozdílu barevného označení, počínaje kopečkem dětské školičky, konče černou v Mariánských lázních, jsem ráda, že jsem ve vertikále a zoufale se snažím najít nejjednodušší cestu dolů. Nejlépe bez muld, ledu, hlubokého prašanu a ostatních lyžařů. Není to pokaždé tak jednoduché a já velmi, velmi, opravdu velmi často končím na zemi. Pokud platí pravidlo "Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti", já se více než překonávám.
Má zlatá, skvělá, fantastická instruktorka na mě na začátku sjezdovky zakřičí slova podpory "Neboj se toho! Pusť to!", pak mě jízdou elegantní labutě předjede, kecne si na kolena a pokračuje v instrukcích: "Kolena od sebe! Zařízni to! Váhu na pravou!" Myslím, že tento způsob výuky musí v okolí budit spoustu veselí a zábavy.
První Ještěd byl pro mé mladé a pevné kosti zkouškou. Při druhé jízdě jsem v ruce ucítila křupnutí a u vleku po sundání rukavice jsem se kochala nepřirozeně zkřiveným, modrým a oteklým malíčkem. Přece nebudu srab! Pokračujeme. Do poslední lanovky. Jsem hrdina. Pan rentgen posléze řekl, že prst je zlomen a nepoužitelný.
Příští Ještěd 3 týdny poté se jel na ostro. Opět druhá jízda byla moje. Sedla jsem si na led a známé křupnutí v zápěstí mi oznámilo, že jsem zase dojezdila. "Mám zlomenou ruku" hlásila jsem K. dole u vleku. Znaleckým okem lékaře amatéra shlédla mé modré a nateklé zápěstí, zavázala mi ho obinadlem ze srůstajícího malíčku a vytáhla mě na lanovku. Opět do posledního zvonění. Pan rentgen byl i tentokrát nemilosrdný. Má zlomená vřetení kost prý bude srůstat dlouhých 6 týdnů. Hm, za 14 dní jedu na hory a beru si prkno.
Až uvidíte v Krušných horách snowboarďačku v bílých kalhotách s velkou bílou rukavicí na levé ruce, jak se zoufale snaží nespadnout, buďte na ni hodní. Pravou mám ještě dobrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat