Zima s Matějem začíná být s jeho přibývajícím věkem a váhou více než zajímavá. Nejenže mrcha nechce skončit, ale na nějaké sáňky nebo boby my můžeme zapomenout. Neumím si vůbec představit, jak si na vrcholu kopce sedám na sáně, před sebe se snažím vpasovat své dost neohrabané a nespolupracující dítě a pouštíme se šusem vstříc gravitaci. Jednak jsem tuto činnost prováděla naposledy v jeho věku, takže, i když znám princip řízení tohoto vozítka, pochybuju, že bych byla schopna zatočit byť o pár stupňů, a za druhé zaměstnat svůj vysokoškolsky vzdělaný mozek tolika úkony - držet dítě, hlídat, aby nehodilo nohy do stran a nezlomilo si je, vyhýbat se ostatním sáňkařům a překážkám, držet rychlost v rozumných mezích - by nejspíš bylo nad mé možnosti.
A tak místo zimních radovánek vymýšlíme, jak se skrz závěje dostat z bodu A do bodu B s co nejmenší námahou. Náš fantastický švýcarský kočárek totiž větší než standartní množství sněhu ve středních čechách (3cm sněhu a u Muzea 4) zvládá velmi špatně, ne-li vůbec a i cesta 100m na nákup vydá pro rodiče za hodinu v posilovně. Místní silničáři nám moc nepomáhají, ba místy přímo škodí, vytvářením závějí z odhrabaného sněhu na nájezdech chodníků a v křižovatkách. Přiznám se, že v návalu adrenalinu při šestnáctém pokusu dostat se přes silnici zdoláním metr vysoké hory ledu se mi z úst linou slova, která by neměl slyšet ani pověstný dlaždič, aby se něco nepřiučil, natož Matýsek.
Příští vánoce si přeju skůtr se sajdkárou nebo alespoň malou osobní rolbičku.
Při pohledu z okna (konečně projednou nesněží, a to je teprve půlka března!) na sluneční paprsky nesměle se plížící do našeho obýváku, si říkám, že SNAD je tomu martyriu konec. MOŽNÁ je tu konečně jaro, a při troše dobré vůle a hromadě štěstí bude Maty příští zimu URČITĚ chodit. Kočárek prodáme, nebo ho raději po intenzivním tříletém provozu postavíme k popelnicím v naději, že si ho někdo odveze, nový už nekoupíme a budeme si užívat úplně novou éru "Nezajímá mě, jak moc tě bolí nožičky, pojď ".
Žádné komentáře:
Okomentovat