O relativitě času

Že čas je pojem relativní věděl už blahé paměti svatý Albert. Od jeho časů jsme tuto teorii přijali za svou a na jejím základě počítáme množství ochuzeného uranu do jaderné bomby a hmotnost paliva do rakety na Mars. Já mám na mysli tu druhou relativitu, časový rozdíl mezi hodinou s krásným mužským a hodinou na zubařském křesle, přesto mě těší, že mé postuláty jsou de facto vědecky ověřeny. Relativita času (zatím) platí.

Jsou ovšem okamžiky, kdy mě tato skutečnost až děsí.

Většinu života trávím v úprku. Mám hodně práce, mnoho povinností, musí se toho stihnout příšerná hromada, potřebovala bych, aby den měl aspoň takových třicet, pětatřicet hodin. A jak se znám, i to by mi bylo málo.

Pořád se učím. Jak být sama sebou, jak žít teď, ne včera ani pozítří, jak se nebát, toho co přijde, páč nikde není psáno, že to přijít musí, tedy nač stahovat gatě před brodem. Jak se mít ráda, abych mohla milovat všechny ostatní. Prostě vesmír nabízí neskutečné kvantum kouzel, stačí sáhnout a člověk má. Poslední, co jsem nastudovala je právě prodlužování času.

Opravdu, čestné pionýrské.

Ještě před pár dny (a netvrdím, že se ty dávné časy nevrátí, ale teď je teď) jsem potřebovala ze dne udělat týden, z týdne měsíc. Pořád bylo málo času, pořád jsem musela někam spěchat, pořád mi nebylo dost. A furt jsem chodila pozdě a nestíhala.

A pořád mě to sralo. Celý den jsem si opakovala, co ještě musím. Vyvenčit Šimonka, koupit chleba, vyzvednout balík na poště, vyprat ručníky a pověsit je, vykartáčovat ovčí kůže, vyzvednout Máťulku ze školy, připravit večeři, kruci, zapomněla jsem na léky, jsou už tři dny přichystané v lékárně....

Čím toho bylo víc, tím míň se mi to chtělo dělat. Tlačila jsem povinnosti před sebou jako vagón uhlí, pořád se mi do nich nechtělo, až jich bylo tolik, že zvládnout to všechno v rozumném časovém úseku byl čin hodný supermana, v mém případě wonderwoman.

A pak jsem řekla dost. Ono se to nezblázní. Zredukovala jsem bojové úkoly dne pouze na ty, které jsem udělat chtěla. Chtěla jsem si upéct šunkafleky a chtěla jsem Šimonkovi přeprat všechna poblitá bodýčka, abych si na procházku mohla vzít čisté, voňavé miminko. Ten den uběhl tak nějak v poklidu a v míru. Nikdo se nikam nehnal, neříkala jsem dětem "hned, miláčku, jen co udělám tohle", ve chvíli, kdy ke mně byly vztaženy ručičky, reagovala jsem. Hráli jsme si, bavili se, to co se muselo (chtělo) udělat, se udělalo a zbytek času vyplnil smích a hry. Následujícího dne jsem toho chtěla zvládnout víc. A pořád bylo dost času na hry. Tak to pokračovalo, až jsem dnes stihla práci za tři dny, postavili jsme se Šimonkem asi osmkrát autíčko z Dupla a Máťa pětkrát prošel celým bytem tam a zpět (se mnou za zády). Pohoupali jsme se všichni v houpačce, zašli na procházku, dali si zmrzku a přesto bylo doma vytřeno, vyžehleno, i ten prach zmizel. Uvařil se oběd i večeře, doplnila se Matýskovo lékovka, a jelikož jsem večer nevěděla co s přebytkem energie, šla jsem si zaběhat.

Natáhla jsem si den o několik hodin. Všechno, co jsem dnes dělala, dělala jsem s láskou a nadšením sobě vlastním. Prošla jsem kolem trouby, všimla si těch upatlaných dvířek a i když jsem čištění neodbyla, mám pocit, že minutová ručička se na hodinách téměř nepohnula. Na všechno byla hromada času, dokud jsem se usmívala, hodiny stály na místě.

Je to kouzlo tak na úrovni pana Copperfielda. Umím ho. Teď se jen musím snažit, abych ho nezapomněla.

Trigonometrický teodolit

Zase se na mě vrhla Anabáze. Zase jsem něco potřebovala sehnat a ono se to ukázalo být složitější, než když slepička sháněla kohoutkovi někoho, kdo ho žďuchne do zad. Nebo vodu, nebo co to tenkrát bylo.

Jelikož bych v životě nikdy nepřiznala veřejně a už vůbec nenapsala na internet, že můj osmiletý chlapec používá inkontinenčí pomůcky (už dááááávno chodí na WC), bude tento článek o tom, jak jsem mu kupovala triginometrický teodolit. A všichni se budeme tvářit, jakože kombajn.

Tedy. Až donedávna Matymu stačil teodolit dětský, miminkovský, kupovaný v DM. Největší velikosti, samozřejmě, ale neměli jsme problém. Což teď skončilo. Chlapec nám roste, vyvíjí se, pravda, i ty vnitřnosti potřebují prohnat větším množstvím tekutin a tak se nová pomůcka větších rozměrů stala nutností.

I vydala jsem se do Zdravotních Potřeb, řka, že nemám tušení co přesně chci, ani jak se k tomu dá dostat, ale že to pro své dítě nutně potřebuji. Paní byla velice chápavá, vysvětlila mi naprosto přesný postup, že musím nejprve sehnat poukaz pro pojišťovnu, na jehož základě mi oni vydají potřebné množství teodolitů potřebné velikosti. Ještě vyjádřila lítost, že obvykle mívají pár kousků skladem na vyzkoušení, ale jako na potvoru, zrovna teď pusto a prázdno. Nevadí, zvládneme bez zkoušení. Vyrazila jsem za dětskou lékařkou a přednesla jí svou prosbu. Ochotně a okamžitě zareagovala. První malé vítezství, kýžený poukaz, jsem měla v kapse.

Moc často pomůcky takzvaně "na pojištovnu" nekupujeme, tedy jsem zapomněla přesný postup. Z doby relativně nedávné mi vytanula vzpomínka, zahrnující poukaz na ortopedické boty, poštu a pojišťovnu. Raději si přesné pořadí jednotlivých kroků ověřím telefonicky, nový teodolit začínal spěchat, zásoby starých docházely závratnou rychlostí. Zvedla jsem telefon a vysvětlila pánovi v pojišťovně, že mám v ruce poukaz, že nevím co s ním a že si vzpomínám, že jsem dřív takové věci zasílala jejich firmě, aby je tam revizní lékař schválil k plnění. - Ano, přesně takový je postup. - Dobrá.

Odeslala jsem, co se odeslat mělo a začala jsem čekat. A čekat. A čekat.

Až mi jednoho dne velice překvapeně volala dětská lékařka, že dostala sprdunk, že otravuju pojišťovnu poukazy, které ji vůbec obtěžovat nemají, které nepodléhají schvalovacímu procesu, a že si mám svůj poukaz u nich okamžitě vyzvednout a píchnout si jej do špic. Na to mě ujistila, že si uvědomuje, že cestovat přes 1/2 republiky pro kus papíru by pro mě byla zbytečná zátěž, tedy prý sprdávací paní přesvědčila, aby mi dokument zaslala domů. Ach, jak je laskavá! Omluvila jsem se za zbytečné komplikace a poděkovala za urychlení procesu. Už jsem se nového teodolitu nemohla dočkat, co teprve Máťa.

Nezbylo, než čekat, až přijde pošta. Čekat a čekat.

Když mě to čekání po týdnu přestalo bavit, zavolala jsem pojišťovně, co že se to u nich stalo, proč mi od nich nepřišlo psaní? "No, protože jsme vám žádné neposlali. Paní doktorka, která to má v péči je na dovolené, bude tu nejdříve příští středu." Namítla jsem, že už nemám tolik času, jako je příští středa, a že pokud by to jen malinko šlo, pěkně bych prosila někoho jiného, aby se úkolu zhostil. "Nelze!"

Uf. Počkala jsem do příští středy, doufala, že paní doktorka začala hned první den po prázdninách pracovat naplno a napjatě vyhlížela pátek, kdy bylo pravděpodobné, že dopis, zaslaný ve středu, dorazí k nám. Nedorazil. Ani v pátek, ani v pondělí, ba ani následující středu, až mi to už přišlo blbý. Zase jsem zvedla telefon, zase jsem prosila o svůj poukaz. "Aha! Vy byste chtěla, abychom vám ho poslali? Tak dobrá, tedy." Uáááááááááá.

Opravdu poslali. Opravdu došel a opravdu jsem si na něj mohla jít vyzvednout trigonometrický teodolit do Zdravotnických potřeb. Nadšeně jsem tam naklusala, abych se dozvěděla, že na základě mého pracně zpět získaného poukazu oni teď osloví dodavatele a optají se, zda má dostatek teodolitů skladem a zda jim nějaké pošle. To celé bude trvat 3 až pět dnů. V levém oku se mi objevil tik.

Po týdnu zboží přišlo. To, že jsme se rozhodli pro nevyzkoušení a objednali rovnou 3 kusy, jsem považovala za své osobní selhání ihned poté, co jsem se pokusila Matýska do pomůcky nainstalovat a zjistila, že několik centimetrů materiálu schází. Prostě mu byl teodolit malý.

Desetkrát jsem se zhluboka nadechla a (už tady nebudu popisovat jak) uvedla celou situaci do pořádku. Od první myšlenky někdy v půli ledna, že by se synovi dal pořídit teodolit větší velikosti, po první várku těch správných a padnoucích koncem března uběhlo mnoho času a utekla spousta vody. A mně přibylo několik šedivých vlasů.

Ale nevadí. Teď už vím CO a hlavně JAK, teď už to bude brnkačka. Jak se říká, každé poprvé je nejtěžší a já to své, shánění dětského trigonometrického teodolitu na pojišťovnu, mám zdárně za sebou.

Ještě jednou ke stěžování

Jak jsem se minule zmínila, dělám to ráda a dělám to často. Prostě jsem v tom dobrá. Jenže přes tyto své nezpochybnitelné kvality zapomínám být vděčná. A že mám být za co.

Dnes ráno jsem jela Arthurem krajinou, zelené stromy kolem, plechové nebe nad hlavou, za zády mi vycházelo slunce, já mířila domů, za dětmi.... A bylo mi nádherně. Tak krásně, že jsem si chvíli myslela, že to nevydržím a vyskočím z kůže nebo aspoň z auta. Na rtech mi umrzl permanentní úsměv, prsty jsem poklepávala na horní hranu volantu v rytmu luxusní muziky linoucí se z rádia a hlavou se mi honily Myšlenky. Což je v mém případě většinou průšvih, ale tentokrát jsem byla se závěry svých rozumových pochodů navýsost spokojená.

Došla jsem k tomu, že žiju nádherný život, za který bych měla být vděčná. Někdy stojí za to, si pár věcí sestavit v hlavě do správného obrazce a podívat se na něj z té správné perspektivy. S odstupem a nadhledem. Člověk pak zjistí, že se trápí zbytečnostmi a že se jeho svět vlastně skládá z hromady kouzelných kousků puzzle.

Tady jsou ty moje:

Mám nádherné a šikovné děti.

Mám fantastického muže, do kterého jsem i po té příšerně dlouhé době zamilovaná jako puberťačka.

Mám co jíst.

Když mám hlad, pak dobrovolně, protože jsem se na internetu dočetla o nejnovější, stoprocentně účinné dietě.

To znamená, že mám přístup k internetu. Necenzurovanému.

Mám střechu nad hlavou a pod ní fakt pohodlnou postel.

Mám pár dobrých přátel, spoustu skvělých kamarádů a známých.

Mám práci. Placenou.

Mám spoustu knih. Některé jsem ještě nečetla.

Moje máma žije daleko, ale mám mobilní telefon, takže s ní můžu mluvit kdykoli se mi zachce, třeba i dakrát za půl roku.

Mám auto, sice 10 kilometrů před smrtí, ale jezdí. A má jméno.

Žiju ve státě, kde je legální pít alkohol a nadávat na poslance.

Moje země nestojí těsně před bankrotem a nezuří v ní válka.

Když mě tady dost naserou, stačí si strčit do kapsy pas a pár dolarů a můžu vyrazit kamkoliv jinam.

Mám sen, že ...... a nic na světě mi nebrání jej uskutečnit.

Každé ráno se můžu probudit a žít další den.

Jo. Jsem za to všechno neskutečně vděčná.

Delegace pravomocí

Nemám pocit, že bych byla bůhvíjak přetěžovaná, že bych se mohla přetrhnout, že by toho na mě bylo příliš. Ano, stěžuju si ve vcelku pravidelných intervalech, ale to jedině proto, že to je tak všechno, co můžu dělat. A, přiznejme si pravdu, jde mi to fakt dobře.

Tedy. Problém není v kvantu mých povinností, ale v mé neschopnosti je správně zmenežovat (fujky slovo!). Logistická stránka věci mi nějak uniká a já nemůžu přijít na to, kde je zádrhel. Pořád mám pocit, že žiju v kalupu, nejsem schopna přibrzdit, a hrne se to na mě ze všech stran.

Až doteď jsem si myslela, že je chyba v delegaci pravomocí. Jenže, když se snažíte přenést plnění povinností na člověka velice zodpovědného a pečlivého pokud jde o důležité věci, ztroskotáte na tom, že věci, které po něm chcete vy, nejsou důležité. Momentálně jsem okolnostmi nucena fungovat sama za sebe a díky tomu jsem nejspíš právě objevila jádro jezevčíka. Jde mi to samotné líp. Proč? Protože nemusím nikoho pěkně poprosit, aby tu poličku pověsil, pětkrát mu to připomenout, po šesté to na něj křičet a přidat vulgarismy, kterých budu později litovat, následně kontrolovat, jestli to UŽ udělal nebo si k tomu aspoň koupil hřebíky a ve finále vylézt na židli a přitlouct si prsty ke zdi svépomocí.

Tenhle objev je pro mě něco jako led lampička ve století páry. Že bez chlapů to jde taky a mnohdy lépe a jednodušeji. A bez nervů.

Aby nedošlo k mýlce, J. miluju a vyskládala bych za něj do ohně postupně všechny své končetiny, nebo bych je pro jeho šedé oči vrhla ze skály. Ale zdá se, že je na čase přehodnotit zaběhaný režim. Nechám na něm to OPRAVDU důležité, jako je mír v pásmu Gazy, záchrana deštných pralesů, vyřešení nedostatku vody na západní Sibiři, a já se budu starat o všechno ostatní.

Když nejde o život, tak jde o ho*no

Ale co dělat, když o ten život jde?

Klukům začaly docházet léky. Schválně nepíšu minulý čas - došly, protože se to teprve stane - dojdou, a to tak, že velice brzy. Ano, jsem špatná matka, vzpomněla jsem si pozdě. Týden předem. Ano, zasloužím potrestat, myslím, že adekvátní by bylo propadnout hrdlem. Každopádně hned TEĎ se musí něco dělat.

Minulý týden jsem plnila Matýskovi lékovku šesti, slovy ŠESTI druhy antiepileptik a napadlo mě, že poslední dvě plata Inovelonu není tak moc. Vzhledem k tomu, že ho berou oba, rozhodla jsem se, že je potřeba zakročit. K neurologovi jedeme až za týden, do té doby nevydrží. Problém s antiepileptiky je totiž ten, že se nedají vysadit z hodiny na hodinu, ba ani ze dne na den. Je potřeba jednat s nimi opatrně a v rukavičkách, jsou na své nepodávání pacientovi velmi citlivá. Nevím, co by se stalo, kdybych dnes večer Matýskovi a Šimonkovi řekla, že s léky jsme skončili a další už nikdy nebudou. Myslím, že zprvu by hoši zajásali, načež by se jim udělalo tak blbě jako nikdy a ty konce nechci ani domyslet. Běhá mi mráz po zádech.

Tedy jsem situace neznalá, Inovelon berou kluci nějakých pár týdnů, v pondělí zvedla telefon a pěkně poprosila naši dvorní paní neuroložku o recepis. Byla velmi ochotná a slíbila mi předpis na druhý den. Nikdy mě nenapadlo, jak strašně složité je vypsat pacientovi žádanku o lék, když na to lékař potřebuje, považte, dvacetčtyři hodin! (Já vím, já vím, paní doktorka má své práce dost. Poslední větu jsem si neodpustila proto, že jsem si dneska v poledne pro recept přišla, abych čekala další půl hodiny, než ho vypíše. Prostě jsem si rejpla.) Já bláhová jsem si myslela, že v pondělí o předpis poprosím, v úterý (nejpozději) si jej vyzvednu, v nejbližší lékárně vyzvednu lék a situace bude vyřešena. Dobře, když v první lékárně nebude, bude ve druhé, maximálně ve třetí, v ústavní - nemocniční, tam mají vždycky všechno a kdyby bylo jó nejhůř, objednají a do dvou dnů bude Inovelon doma. Není co řešit.

Cha.

První ani druhá lékárna jej neměly. Pak už nebyl čas obíhat město, brečel mi kočárek hlady. Vrátili jsme se z procházky domů, kde jsem jednou rukou krmila a druhou obtelefonovávala místní lékárny, jestli nemají antiepilptikum skladem. V první (Benu) jsem pohořela. "A, pěkně prosím, šlo by to objednat?" "Počkejte, podívám se, tak nešlo. Nemají." Neházela jsem flintu do žita. Druhá megasíť, Dr. Max, nezklame.

"A, když ho nemáte, šlo by to objednat?"

"Proč si ho prostě nekoupíte jinde?"

"Jinde taky nemají."

"Tak proč vám ho neobjednali oni?" paní byla ochota sama.

"Jejich dodavatel ho nemá na skladě."

"Ahá, no, tak to my jsme na tom stejně, všechny lékárny na celém šírém světě objednávají u jednoho jediného dodavatele a pokud vám tam řekli, že nemají, tak prostě nemají."

Oh.

Nedala jsem se. Zavolala jsem lékaři, který nám lék předepsal, předestřela mu problém a poprosila o "náhražku". Žádná není. Ale pan neurolog bude tak laskav, doběhne nám do lékárny u nich na vesnici, tam ho určitě mají a pošle nám ho poštou. Když budu mít kliku, přijde balíček hodinu předtím než ho budu potřebovat. No potěš koště.

Tak znovu. Vzala jsem telefon do ruky, do druhé internet a jela jsem. Jedna lékárna za druhou, pěkně podle abecedy. To by nebylo, aby se v některém skladu neválela jedna jediná zaprášená krabička.

Po půl hodině se mi udělalo nevolno. Hlavou se mi honily katastrofické scénáře, kterak postupně jeden i druhý chlapeček začnou se záchvaty nejpozději ve čtvrtek večer a v pátek ráno je povezu rychlou polomrtvé, v komatu, do nejbližší (naprosto příšerné) nemocnice. Vypadalo to, že bych měla spolu s Inovelonem shánět taky jednu až tři krabičky Diazepamu pro sebe.

A pak se nebe otevřelo a andělé se usmáli. Telefon zvedla milá paní s velmi příjemným hlasem, řekla, že lék skladem nemají, ale že mi ho zkusí objednat. Téměř plačíc jsem na ni vzlykla, že to je marné, nemají ho ani u dodavatele, mám to vyzkoušený, tuhle hru hraju celé odpolodne. Paní magistra mě hlasem vyčleněným pro psychicky labilní jedince uklidnila, že samozřejmě, že Dr.Max i Benu se na mě vykašlou, páč jsou líný a nechce se jim to shánět. Že pokud potřebuju lék, který není až tak úplně běžný, nesmím se obracet na velké, ošklivé, farmaceutické řetězce, že si mám dojít k nim, do malé, šikovné lékárny, páč oni jsou narozdíl od někoho slušní a milí. A že už na to kouká, vidí, že lék je skladem u JEJICH dodavatele a že když budu mít z pekla kliku, budu ho mít doma ještě dnes odpoledne. Myslela jsem si, že si ze mě dělá legraci. Nahlas jsem řekla, že paní se mi snad jen zdá, že je učiněný anděl, a že pokud se jí takové kouzlo podaří, budu jí kupovat koblihy k snídani každé sudé ráno až do zblbnutí. Zasmála se, řekla, že to nebude tak úplně nutné, ale že mě musí upozornit, že lék je velice drahý a pokud si ho nevyzvednu dost brzy od dodání (ještě téhož dne), budou nuceni ho poslat zpátky do skladu. Ubezpečila jsem ji, že v žádném případě nenechám ji ani pana dodavatele čekat, doběhnu si k nim hned jak přijede pickup se zbožím a pomůžu panu řidiči vykládat, abych měla bílou krabičku co nejdřív v ruce.

Ano, udělala jsem chybu. Spolehla jsem se na jednadvacáté století, moderní technologie a neochotné zaměstnance. Naivně jsem si myslela, že začít shánět léky čtyři dny předem je v dnešní době postačující lhůta. V době internetu, mobilních telefonů a dálnic, na kterých se dá jet až 130km/h. Nenapadlo mě, jak složité to bude a to jsme přežili i výpadek výroby Orfirilu, ladně a s lehkostí, tedy nějakou praxi v nouzových případech mám. Jenže tehdy to nějak šlo. Tehdy jsem měla kliku na paní magistru, která si ode mně vzala telefonní číslo a evidentně telefonovala tak dlouho, až sehnala, co jsem pro své děti životně nutně potřebovala. A já, blbka blonďatá, jsem se nechala tímto postupem rozmazlit a považovala jej za standart. Opravdu jsem tentokrát s velkým překvapením a popravdě značnou nelibostí až nasraností poslouchala kategorické nemáme a nebude od vedoucích lékáren v půlce okresu. Napadlo je aspoň na okamžik, že se i díky jejich přístupu může stát neštěstí? Došlo jim, že jejich neochota může někomu vážně ublížit? Uvědomují si, jak strašně zodpovědnou mají práci? Že tady jde o zdraví, mnohdy o život???

Ještě teď se z toho klepu.

Ještě pořád nemám léky v ruce a modlím se, aby do čtvrtku určitě přišly.

A pro příště mám samozřejmě zkušenost a poučení. Už vím kam a hlavně KDY jít. Nejméně měsíc předem. Ale vzhledem k tomu, že farmaceutické zásoby naše děti fasují většinou jen na ten měsíc (miluju české pojišťovny), možná to bude problém.

Hlavně rychle a jednoduše

Je o mně všeobecně známo, že mám obě ruce levé. Tento můj hendikep není žádným tajemstvím, je to naprosto známý fakt a rozšířená informace. Jelikož jsem se tak už narodila, nikdy mi tato drobnost na mém jinak dokonalém těle nebyla na závadu. Naopak, s přibývajícím počtem neúspěchů v oblasti zručnosti a šikovnosti ode mně přestaly být požadovány vysoké výkony, byly mi zadávány pouze jednoduché úkoly (podrž a neupusť, počkej tady a nikam nechoď, pohlídej to, ale nesahej...) a obecně se čekalo, že to všechno zvržu. Seč mohu, snažím se své okolí nezklamat.

Tentokrát jsem se rozhodla překročit svůj stín a překonat sama sebe. Svého času nám v zadní stěně toalety, jež do té chvíle sestávala z krásného, bíle natřeného sádrokartonu, dělníci vytvořili zející díru velikosti dětské tatrovky nastojato. Dovolili jsme jim to, poněvadž se s tímto zákrokem dopředu počítalo (plánovaná výměna stoupaček) a bylo v plánu (zde je velmi důležitý použitý střední rod), že okamžitě poté, co budou práce ukončeny, na díru nasadíme konc nová, elegantní dřevěná dvířka a svět bude zase krásné místo. To bylo před třemi lety. Dvířka jsou ve zdi zasazena přibližně měsíc, takže je nabíledni, že se s tou hnusnou jámou ve zdi muselo NĚCO udělat. Poté, co SE asi čtvrt roku čekalo, až odpovědná část rodiny učiní kroky, SE došlo k závěru, že nejjednoduší bude prostě to něčím zaplácnout. Šla jsem, koupila jsem kus vkusné tapety, tvářící se jako bílá cihla porostlá břečťanem a pomocí izolepy jsem toto přilípla na sádroš. Čímž jsem záležitost považovala za vyřízenou.

Až do před pár týdny, kdy jsme konečně objendali a ve velice krátké době obdrželi inkriminovaná dvířka. Slavnostně jsme tehdy strhli již značně opotřebovanou tapetu a několik momentů se kochali výkřikem moderního truhlářství. Po několika momentech a slovech chvály jsme konstatovali, že je velice nepěkné a smutné, že lepící páska držící prozatimní řešení s sebou ze sádrokartonu vzala i notný kus bílé barvy, tedy máme stěnu zeleno-bílou, a opět ONO bylo rozhodnuto, že se stěna vymění, popřípadě najatým profesionálem odborně zrekonstruuje.

Nyní se dostávám k okamžiku, kde vysvětlím, jak MY, najatí profesionálové odborně rekonstruujeme poškozený sádrokarton. Když mi konenčně došla trpělivost a nemohla jsem se jít ani vyčůrat, abych se hned nenakrkla, nacpala jsem Šimonka do kočáru a vydala se do nedalekého hobby marketu, kde jsem doufala, že získám vše potřebné (malou plechovku bílé barvy a štěteček) ke zhotovení díla. Nechtělo se mi bloudit mezi regály a zvolila jsem cestu nejmenšího odporu, optala jsem se paní za pultíkem v oddělení barev a laků, kde zboží najdu. Bohužel, narazila jsem na odbornici. Nejprve se dopodrobna vyptala, jaký mám problém a co s ním hodlám páchat, načež mi vysvětlila, že si to představuju jako Hurvínek válku, že toho budu potřebovat mnohem víc než jen barvu a štětec a celý seznam pomůcek pro malého kutila-natěrače-amatéra zakončila dotazem, jak hodně bílou barvu bych chtěla. Tady mi došla fantazie a řekla jsem, že slečně plně důvěřuji, a že vím, že pro mě i odhadem vybere to nejlepší. Měla jsem z pekla kliku, že opravdu vybrala. Při pohledu na 60%, 75%, 86% bílé barvy v plechovkách bílých barev se mně začala malounko zmocňovat panika.

Všechno dobře dopadlo a já z obchodu odcházela vybavena kyblíčkem běloby ("výrobce píše ředit 1:10 s vodou, ale věřte mi, 1:6 vám bude stačit"), štětcem na barvu, válečkem, penetrací, štětečkem na penetraci, smirkovým papírem ("vemte si raději ten jemnější") a páskou k ochraně našich konc nových dvířek. Fólii k překrytí mísy a dlaždiček jsem odmítla, prohlásila jsem, že na bílé keramice nebude bílá vidět a dlaždičky přetřu. Slečna se na můj nápad moc netvářila, ale s evidentním výrazem ve tváři "však ty se pro ten igelit ještě ráda vrátíš" mě propustila k pokladně.

Po návratu domů jsem věci pečlivě uložila do skříňky jim určené a plánovala jsem si, jak zítra odpoledne děti usnou a já se vrhnu do díla.

Kolem osmé večer mě napadlo, že kluci už odpoledne nespí. Přibližně v devět jsem začala vymýšlet alternativní Plán, kdy teda ten sádroš namaluju, když budu mít kolem kolen Šimulku s Máťou. A konečně ve 22:15 jsem se nacházela ve výši jednoho metru nad záchodem, na hlavě prďáckou večrníčkovu čepici a měla jsem velmi napilno. Po dvou skleničkách Sauvignonu a s vidinou měkké postele po dlouhém únavném dni jsem se rozhodla, že není potřeba plnit všechny body programu (osmirkovat okraje děr po lepence, zarovnat tak povrch, vyčistit jej a napenetrovat, počkat 24 hodin až penetrace zaschne, oblepit dvířka ochrannou páskou, naředit potřebné množství bílé barvy a opatrně ji nanášet štětcem na poškozená místa, jemně, v několika vrstvách), že jednodušší bude moje metoda. Napráskat toho tam co nejvíc, bez ředění, rovnou z kyblíku. A jak řekli, tak udělali. O půl jedné ráno jsem neměla co na práci.

Věřte mi nebo ne, sádroš je jako nový. Jevilo se mi to tak už v noci a, naštěstí, mi ráno dalo za pravdu. Když neředěná barva zaschla (překvapivě jen tam, kam byla určena, mísa i dlaždičky zůstaly nedotčeny o dvířkách nemluvě), překryla sádrokartónovu zeleň perfektně, beze zbytku a v přesně požadovaném odstínu bílé. Nemůžu si pomoct, ale má genialita nezná mezí. Projednou jsem opustila své krédo "proč to dělat jednoduše, když to jde tak krásně složitě" a vyplatilo se. Musím se za kvalitně odvedenou práci pochválit, poněvadž, jak je všeobecně známo, nikdo jiný to za mě neudělá.

Tedy: Dobře ty, Prdlá Prvomatko!

Když se mnou je to těžký

Tak. A je to tady. Stává se ze mně kavárenský povaleč.

Hurá!

Byť je to k neuvěření, už podruhé za tento kvartál jsem byla vyzvána k družení a všobecné socializaci v kavárně. Účast byla hojná, dostavily jsme se obě, každá s ratolestí pod křídlem. Jen ta moje se rozhodla celý pobyt prořvat, ale po mnoha marných pokusech pláč všemožně zastavit, došla jsem k závěru, že zabít jeden krásný den v dětském koutku je jeho soukrommé, osobní rozhodnutí a ať si teda dělá co chce.

Účelem dnešního článku není chlubit se svými úspěchy na poli zábavy a potěšení, ale poreferovat o závěrečném rozhovoru ve vagónu metra.

Já: "Tohle by mi šlo. Chodit na kafe. To bych mohla dělat pořád."

P.: "Tak proč neděláš?"

Vařím.

Nakupuju.

Stelu postele.

Sem tam zajedu do práce.

Sháním klukům léky.

Peču bezlepkový chleba a sušenky.

Vozím kluky po doktorech.

Fasuju úřední dokumenty.

Roznáším úřední dokumenty na příslušná místa.

Vysávám a vytírám podlahu.

Sháním opravnu vysavačů.

Učím Šimonka sedět, abych pod něj jednou mohla vrazit nočník.

Z času na čas se zastavím na onkologii.

Nechávám dětem dělat brýle a ortopedické vložky do bot.

Navštěvuji specialisty, s dětmi i bez.

Peru, suším a žehlím prádlo.

Zkouším, kolik laktózy se dá do Šimonka nacpat.

Vymýšlím, jak se při přípravě guláše vyhnout paprice.

Hledám dětem pečovatelku.

Utírám prach.

Vozím auto do a z opravny. Vcelku pravidelně.

Snažím se naučit Matěje jíst sám.

Píšu stupidní maminkovský blog.

Nahlas jsem přiznala jen ten úklid a žehlení, výčet se mi zdál příliš dlouhý. A abych nevypadala, že se jen vymlouvám, dodala jsem, že nemám s kým chodit po kavárnách. Většina kamarádek už po mateřké pracuje, ty, které zbyly, mají svůj program, jenž většinou nezahrnuje postižené děti a jejich hysterickou matku, která zkazí každou zábavu věčnými stížnostmi na těžkosti jejího vlastního života.

P. na mě upřela své nádherné, studánkově modré oči a chlácholivě pronesla: "Tak já tě třeba někam vezmu, když budeš chtít." Usmála se, načež rychle dodala: "Teda, když ti nebude vadit, že nebudeš moct uklízet a žehlit!"

A myslela to smrtelně vážně.

Až tak špatný to se mnou je.

Ale směju se ještě teď.

Banka

mě vytočila. Jak už to tyto instituce mívají ve zvyku.

Kdysi, dávno tomu, bylo nebylo, za sedmero horami a devatero ... čeho? Za devatero čeho stojí království nebo banka? .... Prostě před bratru dvaceti lety, nadšeně zakládala jsem své historicky první konto, abych měla kam ukládat své skromné a s postupujícím časem ještě skromnější úspory.

A od těch dob se jenom vztekám a rozčiluju. Nejvíc asi na svou chronickou lenost, neboť kdyby té nebylo, už dávno se o mých tři padesát starala některá z nově vzniklých, malých a evidentně velmi příjemných bank, které můžeme mít rádi.

Dnes přišla na řadu platební karta. Už čtrnáct dnů na mě bankomaty, rozvěšené různě po zdech v městečku, pípají, že si mám vyzvednout novou, kterou mám již dááávno připravenu na pobočce, neboť tato s koncem měsíce ztratí svou platnost a tedy i funkčnost, takže mi už žádná mašinka v republice ani přilehlém okolí nevydá ani na zmrzlinu. Dobrá tedy. Dnes, možná v naději, že tak příjemně ukončím naše velice hektické dopoledne, rozhodla jsem se po desatero pochůzkách, nákupech a vyřizováních, zaparkovat kočárek s lehounce zpruzelým Šimonkem u kulatého stolu paní bankovní úřednice. Už při příchodu, kdy jsem po vylosování čísílka z tomboly, vytvořila vychovaně frontu o jednom člověku, pojala jsem nepříjemnou předtuchu, že byť dobře naladěna, nebude brzké poledne pokračovat v tomto duchu. Po deseti minutách čekání, při kterém jsem si všimla, že pracovníky jsou obsazeny pouze dva stolečky z deseti a klientem dokonce jen jeden z nich, začala jsem se nenápadně procházet místností s plačícím kočárkem coby velkým modrým vykřičníkem před sebou. Pomohlo to. Na stěně se rozblikalo mé číslo a já ladně zaplula do křesla, shodíc pouze jeden reklamní leták při parkování Šimonka. Pozdravila jsem, usmála se, aby bylo hned od prvého okamžiku jasné, že se nejedná o klientku-prudiče, že toto bude příjemná, milá a bezkonfliktní návštěva a odevzdala doklady spolu s vyslovenou prosbou o novou platební kartu, jež prý je již připravena. Následoval úsměv.

Paní se též usmála, odkvačila do trezoru a za minutu se vrátila, aby si s trpělivostí a pochopením vyslechla můj jekot. Jak jinak, karta připravena nebyla. Jenže ona nebyla připravena ani minule, dokonce ani předminule. Vlastně si nepamatuju, kdy naposledy jsem si ji šla vyzvednout a ona byla na místě a ne o dva, šest až deset kilometrů jinde, v úplně jiné pobočce, většinou naštěstí stejné banky. POKAŽDÉ ji pošlou špatně, POKAŽDÉ se naseru a POKAŽDÉ s úřednicí vyplňuju novou žádost o převedení účtu a o přeposlání platební karty. Začíná se to opakovat s železnou pravidelností, skoro jako Vánoce.

Ovšem tentokrát, TENTOKRÁT jsem to tak nenechala, tentokrát jsem to hnala vejš. Na nástěnce jsem našla číslo na bankovního ombudsmana a nebylo na světě síly, která by mi zabránila ve vytočení čísla a pokračování v řevu na jinou osobu. Paní ombudsmanka mě vyslechla, předpokládám držíc telefon dost daleko od svého ucha a svatosvatě slíbila, že dá vše do pořádku. Zjistí viníka, potrestá ho, vyplní za mě novou žádost o převedení účtu a nechá mi přeposlat kartu tam, kam já budu chtít, třeba na Mars. Všechno jsem jí to zakázala. Nechci nikoho trestat, nechci ZNOVU převádět účet, který byl již tolikrát ZNOVU převeden a v žádném, ani krajním případě, SI NEPŘEJI, aby s tou kartou, o které momentálně přesně vím, kde leží, kdokoliv manipuloval. Dojdu si pro ni sama. Za pomoci paní ombudsmanky, banky a české pošty, bych ji už nikdy nemusela najít nebo dohonit. Poté, co jsem jasně formulovala své požadavky, začala jsem se pomalu uklidňovat. Paní ombudsmance jsem se omluvila, že jsem na ni křičela, ale že jsem si prostě nemohla pomoct, jelikož je horko, já mám nízkou hladinu cukru v krvi a nastalá situace mě točí k nepříčetnosti. Paní ombudsmanka se zatvářila chápavě, za chování banky se omluvila a příslíbila mi dárek jako náhradu mých sil při scénách, které na adresu její instituce tropím. Moc se na nový přívěšek na klíče nebo žeton do vozíku těším.

Nakonec jsem se rozhodla přijmout jedinou možnost, která mi byla nabízena a která mi zbyla. Uvěřila jsem jí, že dá věci do pořádku a že se to příště nestane. Poněvadž, jak říkávala má babička blahé paměti, "když sa nechce, to je horší, jak když sa nemože." A to je svatá pravda. Když se někomu nechce změnit obrovskou nadnárodní banku za malý, začínající a tedy velmi snaživý finanční ústav OPRAVDU pečující o klienta, pak nezbývá než se smířit s platební kartou na úplně špatné pobočce každé dva roky.