Banka

mě vytočila. Jak už to tyto instituce mívají ve zvyku.

Kdysi, dávno tomu, bylo nebylo, za sedmero horami a devatero ... čeho? Za devatero čeho stojí království nebo banka? .... Prostě před bratru dvaceti lety, nadšeně zakládala jsem své historicky první konto, abych měla kam ukládat své skromné a s postupujícím časem ještě skromnější úspory.

A od těch dob se jenom vztekám a rozčiluju. Nejvíc asi na svou chronickou lenost, neboť kdyby té nebylo, už dávno se o mých tři padesát starala některá z nově vzniklých, malých a evidentně velmi příjemných bank, které můžeme mít rádi.

Dnes přišla na řadu platební karta. Už čtrnáct dnů na mě bankomaty, rozvěšené různě po zdech v městečku, pípají, že si mám vyzvednout novou, kterou mám již dááávno připravenu na pobočce, neboť tato s koncem měsíce ztratí svou platnost a tedy i funkčnost, takže mi už žádná mašinka v republice ani přilehlém okolí nevydá ani na zmrzlinu. Dobrá tedy. Dnes, možná v naději, že tak příjemně ukončím naše velice hektické dopoledne, rozhodla jsem se po desatero pochůzkách, nákupech a vyřizováních, zaparkovat kočárek s lehounce zpruzelým Šimonkem u kulatého stolu paní bankovní úřednice. Už při příchodu, kdy jsem po vylosování čísílka z tomboly, vytvořila vychovaně frontu o jednom člověku, pojala jsem nepříjemnou předtuchu, že byť dobře naladěna, nebude brzké poledne pokračovat v tomto duchu. Po deseti minutách čekání, při kterém jsem si všimla, že pracovníky jsou obsazeny pouze dva stolečky z deseti a klientem dokonce jen jeden z nich, začala jsem se nenápadně procházet místností s plačícím kočárkem coby velkým modrým vykřičníkem před sebou. Pomohlo to. Na stěně se rozblikalo mé číslo a já ladně zaplula do křesla, shodíc pouze jeden reklamní leták při parkování Šimonka. Pozdravila jsem, usmála se, aby bylo hned od prvého okamžiku jasné, že se nejedná o klientku-prudiče, že toto bude příjemná, milá a bezkonfliktní návštěva a odevzdala doklady spolu s vyslovenou prosbou o novou platební kartu, jež prý je již připravena. Následoval úsměv.

Paní se též usmála, odkvačila do trezoru a za minutu se vrátila, aby si s trpělivostí a pochopením vyslechla můj jekot. Jak jinak, karta připravena nebyla. Jenže ona nebyla připravena ani minule, dokonce ani předminule. Vlastně si nepamatuju, kdy naposledy jsem si ji šla vyzvednout a ona byla na místě a ne o dva, šest až deset kilometrů jinde, v úplně jiné pobočce, většinou naštěstí stejné banky. POKAŽDÉ ji pošlou špatně, POKAŽDÉ se naseru a POKAŽDÉ s úřednicí vyplňuju novou žádost o převedení účtu a o přeposlání platební karty. Začíná se to opakovat s železnou pravidelností, skoro jako Vánoce.

Ovšem tentokrát, TENTOKRÁT jsem to tak nenechala, tentokrát jsem to hnala vejš. Na nástěnce jsem našla číslo na bankovního ombudsmana a nebylo na světě síly, která by mi zabránila ve vytočení čísla a pokračování v řevu na jinou osobu. Paní ombudsmanka mě vyslechla, předpokládám držíc telefon dost daleko od svého ucha a svatosvatě slíbila, že dá vše do pořádku. Zjistí viníka, potrestá ho, vyplní za mě novou žádost o převedení účtu a nechá mi přeposlat kartu tam, kam já budu chtít, třeba na Mars. Všechno jsem jí to zakázala. Nechci nikoho trestat, nechci ZNOVU převádět účet, který byl již tolikrát ZNOVU převeden a v žádném, ani krajním případě, SI NEPŘEJI, aby s tou kartou, o které momentálně přesně vím, kde leží, kdokoliv manipuloval. Dojdu si pro ni sama. Za pomoci paní ombudsmanky, banky a české pošty, bych ji už nikdy nemusela najít nebo dohonit. Poté, co jsem jasně formulovala své požadavky, začala jsem se pomalu uklidňovat. Paní ombudsmance jsem se omluvila, že jsem na ni křičela, ale že jsem si prostě nemohla pomoct, jelikož je horko, já mám nízkou hladinu cukru v krvi a nastalá situace mě točí k nepříčetnosti. Paní ombudsmanka se zatvářila chápavě, za chování banky se omluvila a příslíbila mi dárek jako náhradu mých sil při scénách, které na adresu její instituce tropím. Moc se na nový přívěšek na klíče nebo žeton do vozíku těším.

Nakonec jsem se rozhodla přijmout jedinou možnost, která mi byla nabízena a která mi zbyla. Uvěřila jsem jí, že dá věci do pořádku a že se to příště nestane. Poněvadž, jak říkávala má babička blahé paměti, "když sa nechce, to je horší, jak když sa nemože." A to je svatá pravda. Když se někomu nechce změnit obrovskou nadnárodní banku za malý, začínající a tedy velmi snaživý finanční ústav OPRAVDU pečující o klienta, pak nezbývá než se smířit s platební kartou na úplně špatné pobočce každé dva roky.