Když nejde o život, tak jde o ho*no

Ale co dělat, když o ten život jde?

Klukům začaly docházet léky. Schválně nepíšu minulý čas - došly, protože se to teprve stane - dojdou, a to tak, že velice brzy. Ano, jsem špatná matka, vzpomněla jsem si pozdě. Týden předem. Ano, zasloužím potrestat, myslím, že adekvátní by bylo propadnout hrdlem. Každopádně hned TEĎ se musí něco dělat.

Minulý týden jsem plnila Matýskovi lékovku šesti, slovy ŠESTI druhy antiepileptik a napadlo mě, že poslední dvě plata Inovelonu není tak moc. Vzhledem k tomu, že ho berou oba, rozhodla jsem se, že je potřeba zakročit. K neurologovi jedeme až za týden, do té doby nevydrží. Problém s antiepileptiky je totiž ten, že se nedají vysadit z hodiny na hodinu, ba ani ze dne na den. Je potřeba jednat s nimi opatrně a v rukavičkách, jsou na své nepodávání pacientovi velmi citlivá. Nevím, co by se stalo, kdybych dnes večer Matýskovi a Šimonkovi řekla, že s léky jsme skončili a další už nikdy nebudou. Myslím, že zprvu by hoši zajásali, načež by se jim udělalo tak blbě jako nikdy a ty konce nechci ani domyslet. Běhá mi mráz po zádech.

Tedy jsem situace neznalá, Inovelon berou kluci nějakých pár týdnů, v pondělí zvedla telefon a pěkně poprosila naši dvorní paní neuroložku o recepis. Byla velmi ochotná a slíbila mi předpis na druhý den. Nikdy mě nenapadlo, jak strašně složité je vypsat pacientovi žádanku o lék, když na to lékař potřebuje, považte, dvacetčtyři hodin! (Já vím, já vím, paní doktorka má své práce dost. Poslední větu jsem si neodpustila proto, že jsem si dneska v poledne pro recept přišla, abych čekala další půl hodiny, než ho vypíše. Prostě jsem si rejpla.) Já bláhová jsem si myslela, že v pondělí o předpis poprosím, v úterý (nejpozději) si jej vyzvednu, v nejbližší lékárně vyzvednu lék a situace bude vyřešena. Dobře, když v první lékárně nebude, bude ve druhé, maximálně ve třetí, v ústavní - nemocniční, tam mají vždycky všechno a kdyby bylo jó nejhůř, objednají a do dvou dnů bude Inovelon doma. Není co řešit.

Cha.

První ani druhá lékárna jej neměly. Pak už nebyl čas obíhat město, brečel mi kočárek hlady. Vrátili jsme se z procházky domů, kde jsem jednou rukou krmila a druhou obtelefonovávala místní lékárny, jestli nemají antiepilptikum skladem. V první (Benu) jsem pohořela. "A, pěkně prosím, šlo by to objednat?" "Počkejte, podívám se, tak nešlo. Nemají." Neházela jsem flintu do žita. Druhá megasíť, Dr. Max, nezklame.

"A, když ho nemáte, šlo by to objednat?"

"Proč si ho prostě nekoupíte jinde?"

"Jinde taky nemají."

"Tak proč vám ho neobjednali oni?" paní byla ochota sama.

"Jejich dodavatel ho nemá na skladě."

"Ahá, no, tak to my jsme na tom stejně, všechny lékárny na celém šírém světě objednávají u jednoho jediného dodavatele a pokud vám tam řekli, že nemají, tak prostě nemají."

Oh.

Nedala jsem se. Zavolala jsem lékaři, který nám lék předepsal, předestřela mu problém a poprosila o "náhražku". Žádná není. Ale pan neurolog bude tak laskav, doběhne nám do lékárny u nich na vesnici, tam ho určitě mají a pošle nám ho poštou. Když budu mít kliku, přijde balíček hodinu předtím než ho budu potřebovat. No potěš koště.

Tak znovu. Vzala jsem telefon do ruky, do druhé internet a jela jsem. Jedna lékárna za druhou, pěkně podle abecedy. To by nebylo, aby se v některém skladu neválela jedna jediná zaprášená krabička.

Po půl hodině se mi udělalo nevolno. Hlavou se mi honily katastrofické scénáře, kterak postupně jeden i druhý chlapeček začnou se záchvaty nejpozději ve čtvrtek večer a v pátek ráno je povezu rychlou polomrtvé, v komatu, do nejbližší (naprosto příšerné) nemocnice. Vypadalo to, že bych měla spolu s Inovelonem shánět taky jednu až tři krabičky Diazepamu pro sebe.

A pak se nebe otevřelo a andělé se usmáli. Telefon zvedla milá paní s velmi příjemným hlasem, řekla, že lék skladem nemají, ale že mi ho zkusí objednat. Téměř plačíc jsem na ni vzlykla, že to je marné, nemají ho ani u dodavatele, mám to vyzkoušený, tuhle hru hraju celé odpolodne. Paní magistra mě hlasem vyčleněným pro psychicky labilní jedince uklidnila, že samozřejmě, že Dr.Max i Benu se na mě vykašlou, páč jsou líný a nechce se jim to shánět. Že pokud potřebuju lék, který není až tak úplně běžný, nesmím se obracet na velké, ošklivé, farmaceutické řetězce, že si mám dojít k nim, do malé, šikovné lékárny, páč oni jsou narozdíl od někoho slušní a milí. A že už na to kouká, vidí, že lék je skladem u JEJICH dodavatele a že když budu mít z pekla kliku, budu ho mít doma ještě dnes odpoledne. Myslela jsem si, že si ze mě dělá legraci. Nahlas jsem řekla, že paní se mi snad jen zdá, že je učiněný anděl, a že pokud se jí takové kouzlo podaří, budu jí kupovat koblihy k snídani každé sudé ráno až do zblbnutí. Zasmála se, řekla, že to nebude tak úplně nutné, ale že mě musí upozornit, že lék je velice drahý a pokud si ho nevyzvednu dost brzy od dodání (ještě téhož dne), budou nuceni ho poslat zpátky do skladu. Ubezpečila jsem ji, že v žádném případě nenechám ji ani pana dodavatele čekat, doběhnu si k nim hned jak přijede pickup se zbožím a pomůžu panu řidiči vykládat, abych měla bílou krabičku co nejdřív v ruce.

Ano, udělala jsem chybu. Spolehla jsem se na jednadvacáté století, moderní technologie a neochotné zaměstnance. Naivně jsem si myslela, že začít shánět léky čtyři dny předem je v dnešní době postačující lhůta. V době internetu, mobilních telefonů a dálnic, na kterých se dá jet až 130km/h. Nenapadlo mě, jak složité to bude a to jsme přežili i výpadek výroby Orfirilu, ladně a s lehkostí, tedy nějakou praxi v nouzových případech mám. Jenže tehdy to nějak šlo. Tehdy jsem měla kliku na paní magistru, která si ode mně vzala telefonní číslo a evidentně telefonovala tak dlouho, až sehnala, co jsem pro své děti životně nutně potřebovala. A já, blbka blonďatá, jsem se nechala tímto postupem rozmazlit a považovala jej za standart. Opravdu jsem tentokrát s velkým překvapením a popravdě značnou nelibostí až nasraností poslouchala kategorické nemáme a nebude od vedoucích lékáren v půlce okresu. Napadlo je aspoň na okamžik, že se i díky jejich přístupu může stát neštěstí? Došlo jim, že jejich neochota může někomu vážně ublížit? Uvědomují si, jak strašně zodpovědnou mají práci? Že tady jde o zdraví, mnohdy o život???

Ještě teď se z toho klepu.

Ještě pořád nemám léky v ruce a modlím se, aby do čtvrtku určitě přišly.

A pro příště mám samozřejmě zkušenost a poučení. Už vím kam a hlavně KDY jít. Nejméně měsíc předem. Ale vzhledem k tomu, že farmaceutické zásoby naše děti fasují většinou jen na ten měsíc (miluju české pojišťovny), možná to bude problém.