Delegace pravomocí

Nemám pocit, že bych byla bůhvíjak přetěžovaná, že bych se mohla přetrhnout, že by toho na mě bylo příliš. Ano, stěžuju si ve vcelku pravidelných intervalech, ale to jedině proto, že to je tak všechno, co můžu dělat. A, přiznejme si pravdu, jde mi to fakt dobře.

Tedy. Problém není v kvantu mých povinností, ale v mé neschopnosti je správně zmenežovat (fujky slovo!). Logistická stránka věci mi nějak uniká a já nemůžu přijít na to, kde je zádrhel. Pořád mám pocit, že žiju v kalupu, nejsem schopna přibrzdit, a hrne se to na mě ze všech stran.

Až doteď jsem si myslela, že je chyba v delegaci pravomocí. Jenže, když se snažíte přenést plnění povinností na člověka velice zodpovědného a pečlivého pokud jde o důležité věci, ztroskotáte na tom, že věci, které po něm chcete vy, nejsou důležité. Momentálně jsem okolnostmi nucena fungovat sama za sebe a díky tomu jsem nejspíš právě objevila jádro jezevčíka. Jde mi to samotné líp. Proč? Protože nemusím nikoho pěkně poprosit, aby tu poličku pověsil, pětkrát mu to připomenout, po šesté to na něj křičet a přidat vulgarismy, kterých budu později litovat, následně kontrolovat, jestli to UŽ udělal nebo si k tomu aspoň koupil hřebíky a ve finále vylézt na židli a přitlouct si prsty ke zdi svépomocí.

Tenhle objev je pro mě něco jako led lampička ve století páry. Že bez chlapů to jde taky a mnohdy lépe a jednodušeji. A bez nervů.

Aby nedošlo k mýlce, J. miluju a vyskládala bych za něj do ohně postupně všechny své končetiny, nebo bych je pro jeho šedé oči vrhla ze skály. Ale zdá se, že je na čase přehodnotit zaběhaný režim. Nechám na něm to OPRAVDU důležité, jako je mír v pásmu Gazy, záchrana deštných pralesů, vyřešení nedostatku vody na západní Sibiři, a já se budu starat o všechno ostatní.