Trigonometrický teodolit

Zase se na mě vrhla Anabáze. Zase jsem něco potřebovala sehnat a ono se to ukázalo být složitější, než když slepička sháněla kohoutkovi někoho, kdo ho žďuchne do zad. Nebo vodu, nebo co to tenkrát bylo.

Jelikož bych v životě nikdy nepřiznala veřejně a už vůbec nenapsala na internet, že můj osmiletý chlapec používá inkontinenčí pomůcky (už dááááávno chodí na WC), bude tento článek o tom, jak jsem mu kupovala triginometrický teodolit. A všichni se budeme tvářit, jakože kombajn.

Tedy. Až donedávna Matymu stačil teodolit dětský, miminkovský, kupovaný v DM. Největší velikosti, samozřejmě, ale neměli jsme problém. Což teď skončilo. Chlapec nám roste, vyvíjí se, pravda, i ty vnitřnosti potřebují prohnat větším množstvím tekutin a tak se nová pomůcka větších rozměrů stala nutností.

I vydala jsem se do Zdravotních Potřeb, řka, že nemám tušení co přesně chci, ani jak se k tomu dá dostat, ale že to pro své dítě nutně potřebuji. Paní byla velice chápavá, vysvětlila mi naprosto přesný postup, že musím nejprve sehnat poukaz pro pojišťovnu, na jehož základě mi oni vydají potřebné množství teodolitů potřebné velikosti. Ještě vyjádřila lítost, že obvykle mívají pár kousků skladem na vyzkoušení, ale jako na potvoru, zrovna teď pusto a prázdno. Nevadí, zvládneme bez zkoušení. Vyrazila jsem za dětskou lékařkou a přednesla jí svou prosbu. Ochotně a okamžitě zareagovala. První malé vítezství, kýžený poukaz, jsem měla v kapse.

Moc často pomůcky takzvaně "na pojištovnu" nekupujeme, tedy jsem zapomněla přesný postup. Z doby relativně nedávné mi vytanula vzpomínka, zahrnující poukaz na ortopedické boty, poštu a pojišťovnu. Raději si přesné pořadí jednotlivých kroků ověřím telefonicky, nový teodolit začínal spěchat, zásoby starých docházely závratnou rychlostí. Zvedla jsem telefon a vysvětlila pánovi v pojišťovně, že mám v ruce poukaz, že nevím co s ním a že si vzpomínám, že jsem dřív takové věci zasílala jejich firmě, aby je tam revizní lékař schválil k plnění. - Ano, přesně takový je postup. - Dobrá.

Odeslala jsem, co se odeslat mělo a začala jsem čekat. A čekat. A čekat.

Až mi jednoho dne velice překvapeně volala dětská lékařka, že dostala sprdunk, že otravuju pojišťovnu poukazy, které ji vůbec obtěžovat nemají, které nepodléhají schvalovacímu procesu, a že si mám svůj poukaz u nich okamžitě vyzvednout a píchnout si jej do špic. Na to mě ujistila, že si uvědomuje, že cestovat přes 1/2 republiky pro kus papíru by pro mě byla zbytečná zátěž, tedy prý sprdávací paní přesvědčila, aby mi dokument zaslala domů. Ach, jak je laskavá! Omluvila jsem se za zbytečné komplikace a poděkovala za urychlení procesu. Už jsem se nového teodolitu nemohla dočkat, co teprve Máťa.

Nezbylo, než čekat, až přijde pošta. Čekat a čekat.

Když mě to čekání po týdnu přestalo bavit, zavolala jsem pojišťovně, co že se to u nich stalo, proč mi od nich nepřišlo psaní? "No, protože jsme vám žádné neposlali. Paní doktorka, která to má v péči je na dovolené, bude tu nejdříve příští středu." Namítla jsem, že už nemám tolik času, jako je příští středa, a že pokud by to jen malinko šlo, pěkně bych prosila někoho jiného, aby se úkolu zhostil. "Nelze!"

Uf. Počkala jsem do příští středy, doufala, že paní doktorka začala hned první den po prázdninách pracovat naplno a napjatě vyhlížela pátek, kdy bylo pravděpodobné, že dopis, zaslaný ve středu, dorazí k nám. Nedorazil. Ani v pátek, ani v pondělí, ba ani následující středu, až mi to už přišlo blbý. Zase jsem zvedla telefon, zase jsem prosila o svůj poukaz. "Aha! Vy byste chtěla, abychom vám ho poslali? Tak dobrá, tedy." Uáááááááááá.

Opravdu poslali. Opravdu došel a opravdu jsem si na něj mohla jít vyzvednout trigonometrický teodolit do Zdravotnických potřeb. Nadšeně jsem tam naklusala, abych se dozvěděla, že na základě mého pracně zpět získaného poukazu oni teď osloví dodavatele a optají se, zda má dostatek teodolitů skladem a zda jim nějaké pošle. To celé bude trvat 3 až pět dnů. V levém oku se mi objevil tik.

Po týdnu zboží přišlo. To, že jsme se rozhodli pro nevyzkoušení a objednali rovnou 3 kusy, jsem považovala za své osobní selhání ihned poté, co jsem se pokusila Matýska do pomůcky nainstalovat a zjistila, že několik centimetrů materiálu schází. Prostě mu byl teodolit malý.

Desetkrát jsem se zhluboka nadechla a (už tady nebudu popisovat jak) uvedla celou situaci do pořádku. Od první myšlenky někdy v půli ledna, že by se synovi dal pořídit teodolit větší velikosti, po první várku těch správných a padnoucích koncem března uběhlo mnoho času a utekla spousta vody. A mně přibylo několik šedivých vlasů.

Ale nevadí. Teď už vím CO a hlavně JAK, teď už to bude brnkačka. Jak se říká, každé poprvé je nejtěžší a já to své, shánění dětského trigonometrického teodolitu na pojišťovnu, mám zdárně za sebou.