Agenti s teplou vodou

Má milovaná Betty McDonaldová jim říkávala "podomní obchodníčci" a milovala je. Zavřená sama daleko od civilizace na slepičí farmě zbožňovala jejich návštěvy a vítala jakoukoliv příležitost k hovoru s kýmkoliv, včetně dráteníků a pojišťovacích agentů. Já žiju v době téměř sto let poté a její radost opravdu nesdílím. Nemám ráda nenadálé zazvonění v brzkých večerních hodinách (jistě. Dopoledne by narazili jen na matky na mateřské a důchodce, jimž rozumné děti zakazují otevírat dveře) a pohled na kravaťáka s úsměvem skrz celou tvář, tak tak, že se mu nerozpůlí lebka. Prodávají opravdu LEVNOU elektřinu i plyn tak strašně nízko pod cenou na trhu, že je vůbec div, že se jejich firma udrží a oni nejdou žebrotou. Mají skladem mobilní telefony včetně operátorů (nejspíš to bude úhledná malá krabička se zařízením, handsfree sadou a malinkou pracovnicí telefonní ústředny zamotanou v drátech s kolíky po kapsách), velmi výhodné pojistky (za pouhých 25,- Kč měsíčně získáte v případě smrti či úmrtí doživotní rentu v hodnotě několika miliónů korun), čerstvý vzduch, sluneční svit.

Mám-li štěstí, stojí na chodbě u výtahu dvě dámy středního věku v kabátech zapnutých až ke krku bez ohledu na roční období a ty mi nesou opravdu rozptýlení. Přiznávám, jsem velkým fandou pokleslé literatury s názvem "Strážná věž" či "Probuďte se!" Neskutečně ráda listuju stránkami těchto plátků, obdivuju umně vyretušované fotografie šťastných rodin, které našly Boha a pánů v bílých košilích s kravatami a vlasy sčesanými na stranu. Vždycky. V uniformitu bílé košile bych uvěřila, ale stejný účes? Copak tato církev nemá ani zbla fantazie? Obracím stránky s ilustracemi a nořím se hloub a hloub do článků o víře, o boží lásce, s výhrůžkami pádem do pekla a skutečnými příběhy lidí, kteří našli Cestu, vydali se po ní a mají po problému. Samozřejmě, že byť jsem v hádkách a diskuzích velmi dobrá (říká se o mě, že bych přemluvila rozbitou sklenici, aby se sama slepila), s těmito svědkyněmi Jehovovými se nikdy do křížku nepouštím. Je mi známo, že na takové, jako jsem já mají své páčky a procházejí zevrubnými psychologickými školeními a nejspíš bych se ani nenadála a seděla bych v některém z jejich Chrámů. Když u nás zazvonily minule (a věřím, že po zkušenosti se mnou na velmi dlouhou dobu naposledy), způsobila jsem jim malinký šok hned po otevření dveří. V očekávání prodejce výhodných smluv, se kterým budu muset diskutovat na téma "manžel není doma a já jsem nezpůsobilá k jakýmkoliv právním úkonům" se můj zpočátku otrávený výraz záhy změnil v pocit absolutního štěstí. Dámy ustoupily o jeden krok. Začaly odříkávat některý ze svých naučených textů, když jsem je přerušila větou, že nás Pán opustil už dávno (měla jsem ještě na hlavě šátek a významně jsem pohlédla na invalidní kočárek). Dámy znejistěly a daly si další krok směrem ke schodišti. Ještě chvíli a budu je sbírat o patro níž. "A... a... ale náš Pán dá, aby byli uzdraveni všichni ..." zakoktala jedna z nich poněkud nevěrohodně. "Nepovídejte?" povzbudivě jsem se na ni usmála. Lačnila jsem po časopisech, ovšem neměla jsem tu odvahu říct si o ně přímo. Ještě by je dámy chtěly směnit za dišputaci nad hrnkem kávy a to jsem nemohla dopustit. Když tu jedna z nich pochopila (zřejmě chtěla mít nepříjemnou návštěvu rychle za sebou) a začala z kabelky lovit očekávané čtivo. Zasvítily mi oči a chtivě jsem po Strážné věži sáhla. "Druhej nemáte?" projevila jsem zklamání. Konečně se dámy pousmály. Dostala jsem co jsem chtěla a s radostným "děkuji a naschledanou" jsem jim zabouchla dveře před nosem. Jsem paní domu nevychovaná a k návštěvám tohoto typu velmi neuctivá, ale netrápí mě to. S nadšením jsem se začetla do skutečných příběhů Mary, která se tak dlouho bála mrtvých, až se v Písmu dočetla, že ti už nikdy nevstanou, nebo hluchoněmého Timothyho, který pevně očekává návrat svých dávno ztracených smyslů skrz boží sílu. Na chvíli mám co číst, a co já vím, třeba se sem dámy s dalšími výtisky ještě někdy vydají.

Téměř mě rozplakal mladíček o váze asi 35kg v obleku o dvě čísla větším, s krásnýma, hlubokýma, černýma očima. Ani jsem se nenamáhala se zakrýváním mé olysalé hlavy. Což byl pro něj první šok. "Promiňte, že obtěžuji, doufám, že jsem vám nevzbudil dítě" uvedl se roztřeseným hlasem a ohlédl se směrem ke kočárku. Ujistila jsem ho, že ne a povzbudivě jsem se optala, co nabízí. Chvíli přešlapoval na místě, načež z něj vypadlo, že životní pojistku. "Vážně? Jste si jistý, že mně?" pořád jsem se usmívala a bála se, že se rozpláče. Raději se rozloučil. Velmi lehce se nechal odradit, ale pokud v téhle branži se svým vyjukaným pohledem malého králíčka vydrží dlouho, myslím, že bude nakonec slavit úspěchy. Ještě chvilku a byla bych koupila, jen abych mu udělala radost.

A bonusem mi byl mladý pár, přibližně mého věku.

"Dobrý den, my vás hledáme."

"Ale? Pročpak?"

Slečna se urputně pustila do bitvy:" Protože jste mladá, perspektivní, cílevědomá ..."

"Promiňte, nezapomeňte myšlenku. Jen zvednu dítě ze země." odběhla jsem.

Když jsem se vrátila, nenechala jsem ji ani otevřít pusu: "Děkuji, naučené to máte moc hezky, ale nekoupím."

"My neprodáváme."

Samozřejmě tím vzbudila mou zvědavost. A pokračovala.

"U které jste pojišťovny? VZP?"

Sdělila jsem jim fakta. Firma má pojišťovnu vlastní a v rámci toho, že jsme od ní dostali dvakrát pětistovku na Matyho plavání, invalidní kočárek a ortopedické botičky, jsem s ní velmi spokojená. Ovšem to jsem dělat neměla. Mladý muž se rozesmál na celé kolo, odložil naučené texty a vyměnil je za lehce vulgární, přesto velmi roztomilý výlev: "Cože?! Do p*dele práce, vy si ze mě děláte srandu, ne?! Promiňte, ale to je k*rva k po*rání: celý barák plný důchodců, se kterýma nehneme, konečně narazíme na mladou rodinu, u které máme jakous takous šanci a vy jste u naší pojišťovny?! To mě po*er!!!" Dívka zrudla až ke konečkům vlasů: "Omlouvám se. Nebojte se, já si ho odnesu dřív, než vám z toho tady udělá kůlničku na dříví. Ale jinak je hodnej, fakt, nekouše." Ještě se ujistila, že je mi jasný systém výhod, které pojišťovna nabízí, popadla kolegu za flígr a unášela ho směrem ke schodišti. Fakt jsem se dost nasmála.

Abych nebyla nespravedlivá, byla tu i roztomilá dáma, která nás vyvedla z omylu, že náš dům nemá kabelovou přípojku jejich firmy, uzavřela s námi smlouvu a opravdu nám ušetřila 30% nákladů. Byla milá, usměvavá, ochotná a my máme 100 televizních programů, které nepotřebujeme. Nevadí. Nebude to trvat dlouho a přijde zástupce konkurence, který nám sníží platby o dalších 30% a internet se nám rozběhne závratnou rychlostí. Pevně tomu věřím při frekvenci agentů, kteří se nám střídají před bytem. Do té doby budu dál hrát nesvéprávnou manželku a vytrhávat z rukou svědkům Jehovovým časopisy.

Pyžamkový den

Ráno (no dobře, tak ne ráno, ale velmi brzy dopoledne) jsem se probudila vyspaná do růžova, plná energie a optimismu. Mám dovolenou. J. má dovolenou. Maty má prázdniny. Je před námi nádherný letní den a nemusíme vůbec, ale vůbec nic. Kluci mě laskavě nechali si přispat a tak když jsem vstoupila do obývacího pokoje, byli už po snídani a spokojeně sledovali pohádky. Naplánovala jsem si, co všechno dnes stihnu. Samozřejmě, že se nepředřu. Je potřeba povysávat a vytřít, což je otázka hodinky, a když se mi bude opravdu hodně chtít, vybalím už konečně kufry, které kluci přivezli z prázdnin u babičky. Potom sebou plácnu na gauč s novou (a určitě strašně fajn) knížkou a budu se válet.

Moc pěkně jsem si to vymyslela. Po snídani mi ovšem ztěžkly nohy, seděla jsem v houpacím křesle, dopíjela ranní kávu a dlouhou a pečlivou úvahou došla k závěru, že úklid počká, volno mám až do konce týdne, kdepak, dnes se k němu nedostanu. Budu mít "pyžamkový den". Zůstanu sedět, dokud mě to bude bavit, potom si možná chvíli pohraju s Matym a zajdu na internet. Jo. To bude fajn.

Načež jsem vstala a šla si umýt zuby. Když už jsem byla v koupelně, naládovala jsem oblečení z koše do pračky - to není úklid, pračka bude prát za mě a když budu mít kliku, pověsí se prádlo samo. A všimla jsem si, že umyvadlo by potřebovalo umýt. Malou chvíli se mé líné a ještě línější já hašteřily, než jsem s hlubokým povzdechem vyndala ze skřínky čistící prostředky a jala se čistit skvrny od zubní pasty a vodního kamene. Naše voda je tak tvrdá, že by se s ní dalo topit a tak s usazeninami bojujeme, co nám síly a písek stačí. Během práce se můj zelenomodrý zrak stočil k vaně. Ale no jo, já tě vidím, hned jak skončím, vrhnu se i na tebe, naše plastová princezno.

A už dost. Měla jsem dnes mít volno. Blížil se čas oběda a tak jsem se přesunula do kuchyně. Dnes máme v jídelníčku musaku. Je to jedno z našich nejoblíbenějších a zároveň nejvzácnějších jídel. Představa, jak stojím dvě hodiny u linky, krájím rajčata, brambory, dusím rýži, smažím maso a lilky, do mého volného dopoledne nijak nezapadala. Ale co, ingredience jsou nakoupeny, než abych za tři dny vyhazovala shnilou zeleninu a prošlé maso, raději se přemůžu. Mezi jednotlivými činnostmi, kdy mi začaly scházet ruce, nože a plynové hořáky jsem si odskočila a dopadlo to jak jinak - čistila jsem WC. Pomalu mi začalo docházet, že můj pyžamkový den se proměnil v celobytový úklid. To prostě nedopustím. Jen, co se bude oběd péct, plácnu sebou k internetu.

Jak jsem tak kráčela ke stolu s počítačem (a cestou zakopávala o Matyho rozházené hračky, otráveně je ládujíce zpět do krabic), zaslechla jsem tam někde vzadu v mé lehce schyzofrenní mysli slabounký hlásek, který říkal: "Vidíš ty časopisy? Ubyde tě, když je dáš do police? Všimla sis hrnečků od snídaně? Nechceš je přemáchnout? Vždyť je to jen chvilka. Slyšelas to? Doprala pračka. Když pověsíš prádlo, bude prázdná a můžeš do ní hned nacpat další várku...." Ne! Neuklidím časopisy! Nebudu mýt nádobí, to zvládne myčka! Žádná další várka se prát nebude! Křičela jsem v duchu, zatímco mé ruce a nohy plnily jednu položku seznamu za druhou. Ach jo.

Po obědě jsem sebou opravdu konečně sekla k té knize. Ale ze čtení jsem žádnou radost neměla. Za oknem se pohupovalo pomalu schnoucí oblečení a mě bylo naprosto jasné, že až ho budu chtít večer sundat, nebude na ně místo v koši s prádlem na žehlení. Měla bych něco udělat. Fakt bych měla. No jo! Už jdu! Pustila jsem si pohádku, připravila žehlící prkno a jala se likvidovat asi třicetikilovou hromadu. Nějak se mi to nastřádalo. A z takové práce jednomu vyhládne. Nebo ho začne honit mlsná. Když jediná sladká věc v bytě je půl sklenice medu, který si hystericky šetřím na zimu, páč je domácí a další už nebude. Dobrá tedy, něco si upeču. Jen takovou rychlovku, nebudu se s ničím piplat (honilo se mi hlavou, když jsem loupala jablka a krájela je na milimetrové plátky). Tohle vlastně není práce, utěšovala jsem se. Jen si dělám radost a to se o pyžamkovém dnu smí.

Abych to shrnula: buchta byla výborná, je večer a já stále ještě nemám dožehleno (i proto, že se mi v půli odpoledne připekla žehlička a musela jsem kolem ní poskakovat dobře hodinu s ředidlem, kartáčkem a zubní pastou), záda mě z dlouhého stání bolí jako čert, nádobí z mé celodenní tvorby stále ještě nedostalo nožičky a nenaskládalo se vychovaně do myčky, s J. jsem si řekla za celý den "Dobré ráno" a "Dej ty nohy ze stolu, potřbuju utřít prach". Dnes jsem měla naplánováno nedělat vůbec nic, zvrhlo se mi to a přesto není téměř nic hotovo. Mám ze svého pyžamkového dnu lehce rozporuplné pocity a děsím se sama sebe, až se jednou rozhodnu mít opravdu hodně práce.

Hledám práci. Zn. umím všechno

Ne. Nejedná se o mě. Já práci mám a to takovou, že skvělou. Čímž se samozřejmě nechci chlubit, ale hlásit se to musí. Našeho dobrého kamaráda T. pálí dobré bydlo. Je u firmy zaměstnán už spoustu let a jelikož tato jde pomalu ale jistě do kytek a jemu jako odborníkovi na slovo vzatému už nemá co nabídnout, došel k závěru, že je potřeba ponořit ruku do trhu práce a vytáhnout si odtamtud "job snů". V jeho podání jde o pozici, na níž nebude mít téměř žádnou zodpovědnost, ovšem budou mu svěřovány úkoly nejvyšší důležitosti, pracovní doba bude více než nenáročná (jen velmi těžko se mu vstává z postele před osmou hodinou ranní) a platové ohodnocení musí být jak jinak - nadprůměrné. Držím mu všechny palce, které mám.

V souvislosti s jeho případem jsem zalovila hluboko ve své paměti a zavzpomínala na mé krušné začátky na poli pracovních příležitostí. Jak jsem vkráčela coby čerstvá absolventka na pracovní pohovor v letních šatičkách, a tvrdila, že budu pracovat i za minimální mzdu. Tehdy se mému vtipu vysmáli, aniž by tušili, že byl míněn naprosto vážně a seriózně. Bydlela jsem u rodičů - náklady na bydlení téměř nulové, věčně jsem držela dietu - má strava na týden nestála ani tolik co jeden oběd v restauraci a moc jsem chtěla pracovat. Což je pro člověka, jemuž ještě nezaschlo razítko na maturitním vysvědčení docela problém. Hlava XXII v reálu: nemáš praxi, nedostaneš práci, nemáš práci, nedostaneš praxi. Kamarádka to na onom pohovoru vzala za druhý konec a tak jak byla naučená z kurzů Rodinné školy (nádherný pokus o středoškolské vzdělání tehdejší doby. Hodiny účetnictví, péče o dítě, psaní na stroji a základy šití) vpochodovala do kanceláře ve tmavém kalhotovém kostýmku, vlasy pevně staženy do drdolu, na nose brýle, pod paží aktovku. Neměla chybu. Až do okamžiku, kdy její budoucí zaměsnavatelé přivedli kolegu německé národnosti, aby otestovali její znalosti tohoto jazyka. Skončila u Ich heiße a se slzou na tváři tiše vyšuměla z budovy. Místo jsem tehdy nezískala ani já, čemuž jsem byla ve finále velmi ráda, neboť rok nato ona firma zkrachovala. Možná proto, že u nich nikdo nechtěl pracovat za základní plat.

Jednoletý pomaturitní kurz angličtiny jsem záhy vzdala, jelikož vyšlo najevo, že když si koupím kartičku s přehledem gramatiky, naučím se tak víc než v lavicích této "školy" a zůstala jsem bezprizorní. Což se samozřejmě nelíbilo ani mě, ani našim, kteří jen s nevolí sledovali, jak se z odpolední procházky vracím o půlnoci a měsíční kapesné (do konce prázdnin jsem dostávala od státu příspěvek na dítě, fantastických 145,-Kč) utrácím nejpozději týden po jeho obdržení. Nezbylo než se vydat na Úřad práce. Jedna z mých nejhorších zkušeností v životě, před ní už stojí jen příhoda, jak jsem málem spadla z řetízkového kolotoče. Nevím, zda jsou zaměstnanci této instituce školeni ve svých praktikách, či jsou rekrutováni přímo z řad absolventů kurzů totální asertivity, nebo jsem měla jen smůlu na paní, která se špatně vyspala. (Při psaní článku mě J. napomíná, že možnost c) je správně, jeho zkušenosti s tímto zařízením jsou veskrze pozitivní. Čímž se omlouvám za paušalizaci, přesto svou historku dovyprávím). Má první a zatím jediná návštěva probíhala asi takto:

"Dobrý den, mohu vám pomoci?" (já slyšela: "co chceš?")

"Dobrý den, přišla jsem se zaregistrovat."

"Proč?" (Abys mohla dostávat podporu v nezaměstnanosti, co?)

"Hledám práci."

"Co umíte?"

"Psát na stroji, anglicky, francouzsky, pracovat s počítačem."

"Aha, gymnázium, že?" (takže vcelku houby, viď?)

"Ano."

"Už jste někde pracovala?" (neříkej, že jsi další pubescent bez praxe)

"Ne."

"To není moc dobré. Nemáte žádnou praxi."

"Byla jsem na brigádě. Natírala jsem plot."

"Opravdu hledáte takovouto práci?" (úplně nepoužitelná)

"No, ani ne."

"A co byste tak chtěla dělat?"

"Cokoliv na co mi stačí vzdělání a fyzické síly."

"Podívejte se: doplňovat zboží v supermarketu můžete i bez praxe, ale je o to rvačka mezi studenty. Ke kase vás nikdo nepustí, páč s ní neumíte. A pochybuju, že byste chtěla v Tatře kompletovat podvozky. Momentálně pro vás nic nemáme, přijďte za měsíc."

Než jsem za sebou zavřela dveře kanceláře, tiše jsem pípla: "Ještě umím dvě básničky latinsky, jestli to pomůže."

A paní za stolem se konečně usmála.

Práci jsem nakonec našla, praxi získala, ale balit od rána do večera krabice plné módních doplňků mě jaksi nenaplňovalo. Zvlášť poté, kdy jsem se dozvěděla, že kolegyně s polovinou mých schopností (žádný řidičák, žádné jazyky, žádný počítač, ale uměla to skvěle s lepící páskou) dostává téměř dvojnásobnou mzdu, poněvadž má děti. A tak jsem objevila Firmu a její (v té době) dokořán otevřené dveře. Slibovala, že mi dá vzdělání, zaměstnání a budu pod penzí. Jako bonus, už žádný ÚP. Až mě stávající pozice omrzí, zatelefonuju na centrálu, řeknu, že už se nudím a oni mi najdou místo někde na druhé straně republiky (potažmo světa), kde se rozhodně nudit nebudu. Skvělé. Jsem Firmě za své přijetí vděčná už třináctým rokem a dokud živa bude, budu jí věrně sloužit. Už proto, že můj životopis, až jednou opustím její náruč by vypadal nějak takto:

Dosavadní zaměstnání: vedoucí skladu, studium a práce u Firmy

Zájmy a zvláštní schopnosti: četba (mnohdy pokleslé, přiznejme si, Terry Pratchet nepatří zrovna mezi povinnou četbu) literatury, publicistika (lehce infantilní blog), cestování (nemocniční a rehabilitační zařízení v okruhu 200km od Prahy včetně), práce s dětmi (mám 2 a je úplně jedno, že to jedno má 13 let občanku), péče o domácnost, práce s handicapovanými, základy rehabilitační terapie, logopedie, speciální pedagogiky, znakové řeči, homeopatie a umím skvěle rozmixovat jakýkoliv pokrm tak, aby zůstal chutný a poživatelný a to včetně pizzy.

Buďme objektivní, moc velké šance v konkurenčním boji o místo snů nemám. Zbývá mi zůstat u stávajícího zaměstnavatele do roztrhání těla (s novelami zákonů na odchod do důchodu před dovršením osmdesátého roku života pomýšlet ani nehodlám) nebo se naučit něco praktického a žádaného. A možná si koupím stroj na zmrzlinu a spojím příjemné s užitečným. Od rána do večera budu sedět na zadku, číst knížky a mlsat.

Kterak se Prdlá Prvomatka střetla se zákonem

Jsem žena počestná a zákonů této země dbalá. Samozřejmě, že nejsem svatá. Ale nikdy jsem tu tenkou hranici mezi rošťárnou a přestupkem, nedejbože trestným činem nepřestoupila. Pravda, v mé minulosti by se daly vypátrat lumpárny, jako v temných dobách telecích let ukradená žvýkačka, či sklenka vína před dosažením plnoletosti. Ale nikdy mě nenačapali. A jak už to v životě bývá, vždycky je nějaké to poprvé, a tak i na má bedra dopadla těžká ruka zákona. A málem mi způsobila infarkt.

To ráno jsem se probudila vyspaná dorůžova, čilá a celá natěšená. Sbalím se, sednu si do auta a pojedu konečně za klukama, za J. a Máťulkou, za světýlky mého života, která mě čekají ve 200km vzáleném letovisku. Nemohla jsem se dočkat. Poletovala jsem po bytě, tu vytahovala z kufru použité kusy garderoby a ládovala je do pračky, tu snášela do zavazadla čisté prádlo a ponožky. Z obýváku na mě vesele vyhrávalo rádio, na chodbě před bytem se hádali sousedi, venku poprchávalo a já byla plná endorfinů a adrenalinu. V pauzách jsem usedala k počítači, kontrolovala přijatou poštu, pročítala zprávy a dopíjela včera otevřenou a zvětralou láhev ovocného piva. Přece ji nevyleju, že. Když bylo konečně hotovo, přezky na zavazadle za použití hrubé síly docvakly a zbývalo zkontrolovat doklady a klíče od bytu, konečně mi to došlo. Já požila! Sakra, i když bylo pivo "dámské" a sladké, tudíž velmi "light", byl v něm alkohol! Jelikož však nadevše miluji svých dvanáct bodů, jimiž se pyšní můj řidičský průkaz, rozhodla jsem se, že nebudu nic riskovat. Nestojí mi to zato a kluci počkají. Pustila jsem si televizní pohádku, schoulila se v křesle a spořádaně čekala, až (symbolická a velmi nízká) hladina alkoholu v mé krvi klesne.

Asi po hodině jsem došla k závěru, že vzduch je čistý a nastěhovala bagáž do Fišty. Ještě mentolovou žvýkačku, pro případ "kdyby náhodou" a vydala jsem se na cesty. Rozhodla jsem se, že není potřeba dráždit hada bosou nohou a poctivě jsem dodržovala rychlost a všechny dopravní značky, i ty, o nichž si myslím, že jsou malinko přebytečné, jako přednost protijedoucímu vozidlu na můstku, kam by se vešly dva protijedoucí kamiony, z nichž jeden by předjížděl cyklistu. Chovala jsem se velmi spořádaně a profesionálně. Než mě na dálnici předjel policejní vůz. Zpomalil a než jsem ve zpětném zrcátku našla skulinku mezi auty v levém pruhu a začala jej předjíždět, rozsvítil se mu na střeše nápis STOP. Řekla jsem si, že to nejspíš nebude na mě. Vždyť nic nedělám, jedu sotva stovkou, neomezuju a neohrožuju, nikomu nezavazím, rozhodla jsem se červené světélko ignorovat. Což se mu samozřejmě nelíbilo a varovně na mě zahoukalo. Přidal se blinkr doprava na sjezd z dálnice, neměla jsem nejmenší tušení kam, snad do Košic. Aha, tak tedy hovoří se mnou. Rozbušilo se mi srdce. Hlavou mi vířily představy o pokutě za jízdu pod vlivem alkoholu, zabaveném řidičáku a mě, jak stojím uslzená s kufrem na dálnici a stopuju. K tomu se přidala obava, zda jsem opravdu nezpůsobila nějaký těžký přečin. Před očima se mi hrůzou dělaly mžitky a rozklepaly se mi ruce.

Hlavně zachovat klid. Zastavila jsem, vypnula motor a snažila se zhluboka dýchat, což mi šlo se srdcem bušícím až v krku jen velmi ztěžka. Dva uniformovaní policisté nasadili kamenné tváře, přišli k Fištovi a požádali mě o doklady. Řekla jsem si, že to snad bude jen rutinní kontrola. Než jeden z nich vytáhl netuším odkud, možná z náprsní kapsy, ošklivou šedou krabici s displayem a podával mi náustek: "Rozbalte si to." Nebyla jsem schopná. Drmolila jsem něco v tom smyslu, že mě vyděsili a jsem nervózní. "To nemusíte." nehnula brvou přísná maska. Začalo jít do tuhého. "Já jsem něco provedla, pánové?"

"Nejdřív nafoukejte, potom vám řekneme, proč jsme vás zastavili."

Děj se vůle boží. Pomalu a opatrně jsem vdechla čistý vzduch a pustila jej do přístroje. Ten začal okamžitě houkat. A máme jasno, napadlo mě. Neměla jsem tušení, že ten protivný zvuk jen signalizuje, že se měří. Když bylo hotovo, příslušník mi ukazoval nádhernou, kulatou nulu. Ze srdce mi spadl obrovský šutr, udělal díru do podlahy auta a možná i do asfaltu pod ním.

"Nemáte dálniční známku, madam." děl kolega.

"Ježiš tohle! Já se lekla, že jsem opravdu něco udělala!" úlevně jsem se rozesmála.

"No ano, udělala!" vykulil na mě policista studánkově modré oko, nechápaje, co mi na tom přijde zábavné.

Vysvětlila jsem jim, že Fišta je Matýskův, ten po dálnici nejezdí a pokud, tak s invalidní kartičkou, jež ho opravňuje nekoupit si dálniční známku jak je rok dlouhý. Že tato situace nastala zcela výjimečně a já si vůbec neuvědomila, že jedu bez syna a po dálnici. Samozřejmě, že svou chybu chápu a uznávám, na nejbližší benzínové pumpě svůj přečin napravím. Dostala jsem pokutu, bodíky mi laskaví policisté nechali všechny, načež jsem je totálně uzemnila: "A jak se odsud dostanu, pánové?"

"Kampak byste chtěla?"

"Mno.... zpátky na dálnici."

Příslušník nad mou drzostí opět doširoka rozevřel kukadla. Ale asi se mu mě zželelo. Vysvětlil mi cestu a nechal mě odjet. Až daleko, daleko za inkriminovanou odbočkou mi došlo, že jsem se policisty, který mě právě pokutoval za jízdu po dálnici zeptala, jak se tam bez té známky dostanu znovu.

Slouží mi ke cti, že jsem opravdu zastavila na nejbližší pumpě, samolepku zakoupila a přilípla ji tam, kam patří. Ovšem leknutí mi zůstalo po celý zbytek jízdy a uklidnila jsem se až v náruči J. a po pečlivém pomuchlání Máťulky. Od té doby, co mi rostou vlasy, je ze mě bruneta. Budu s tím muset něco udělat, aby na mě schovanou za volantem bylo už z dálky vidět, že jsem "bébéčko" (rozuměj Blbá Blondýna) a tudíž není čemu se divit.

Paříží na vlastní pěst II

Nakupovat v Paříži se dá různě. Draze i levně, v kamenném obchodě i na ulici, v pracovní den i ve svátek. Ovšem jak co a jak kde. Nejkrásnější obchodní dům, nacházející se nedaleko nádherné budovy Opéra Garniere, se jmenuje Galeries Lafayette a stojí fakt za to. Tedy za podívání. Postavit se se zbožím ke kase si troufne jen opravdu velmi otrlý, či hodně bohatý návštěvník. I káva v kavárně se dá pořídit nejlevněji za 5,5E. Pravda, obchodní domy jako Zara, či Promod mívají výprodeje, přesto se ceny blíží hodnotě zpáteční letenky. Nevadí. Architektonicky je budova překrásná, a až se jednomu okouká prosklená kupole tvořící strop, může si k ní vyjet výtahem a projít se po střeše. Třeba s kávou z automatu, která je na Galerii dost levná, přesto výborná. Skvěle jsme se bavily procházením širokými uličkami obestavěnými obchody známých značek, byli jsme u Vuittonů, u Diorů, u Prady, před kterou mimochodem jen tak na stojanu visely šaty, o nichž jsme se dočetly, že jsou z dílny Yves Saint Laurenta a můžeme si je pořídit za pouhých 2 800 E. Na okamžik se mi zastavil dech, než kolem nich proběhlo nevychované, španělsky výskající mládě a strhlo z nich boa. Raději jsme přidaly do kroku. U eskalátoru jsme si kecly na zem spolu s ostatními uchozenými baťůžkáři a vpíjely zrak do zlatem a dřevěnými ornamenty zdobených zábradlí balkónů a záplavy světel. Tady mají vánoce po celý rok.

Na druhou stranu nejlevněji se dá samozřejmě pořídit na ulici. Každá památka je obsypána mladými muži v drtivé většině černé pleti, nabízejícími rozličné suvenýry pochybné kvality, ovládajícími záplavu jazyků (a to včetně češtiny) a schopnými běhat opravdu hodně rychle. Kolikrát mi jich bylo až líto. Chlapec doběhl, vydýchal se, pečlivě se rozhlédl, zda je vzduch čistý a policisté daleko, na zem rozložil plachtu se svým krámkem a začal zručně rozestavovat suvenýry. Eiffelovky různé velikosti, těžítka, zapalovače, štěkající a bučící plyšové hračky, přívěšky na klíče, záplava barev a nápisů Paris. Když to měl konečně hotovo, ozval se varovný hvizd, on sbalil prodejní pult za cípy, hodil si jej přes rameno a uháněl do bezpečí. Nemají to lehké, páni přistěhovalci. Jeden takový se mi pokusil na Trocadéru prodat zapalovač za 8E. Když zjistil, že jsme češky, předvedl svých několik našprtaných frází (skoro zadarmo, levný, kup) a optal se, zda známe Nedvěda. Pročež u mě získal body navíc a rozhodla jsem se, že si udělám na měsíc radost, než se jeho kvalitní zboží rozbije. Nabídla jsem mu eura 3, ale nakonec jsme to s kamarádkou společnými silami dotáhly na 2,5. Ku všeobecné spokojenosti.

Místo, kam jsem vlastně měla namířeno a těšila se na ně dobře deset let, byly břehy Seiny okolo Île de la Cité. Najdete tam malé, zelené krámky, nacpané až po strop starými knihami, pohlednicemi, plakáty a jinými poklady. Dávno tomu, zamilovala jsem si velkou fotografii s Eiffelovkami v různém stupni rozestavěnosti a k mému nemalému nadšení jsem ji tady sehnala. Bukinisté (jak se místním prodejcům říká) opět nezklamali. Má nakupovací závislost byla ukojena, kamarádka prohlásila, že jde koupit "něco levného na sebe". Zjistily jsme, že to bude vcelku potíž. I kamenné obchody v těsné blízkosti památek se s cenami nepárají a tak není problém koupit bavlněné tílko s nápisem Paris přes celá ňadra za 20E. Ale nakonec jsme měly štěstí, kousek od náměstí Place Vendôme jsme narazily na stánek s chifonovými, hedvábnými a nádherně zdobenými šátky, kus za pouhé euro.

Koho nezajímá literatura, dobová grafika ani levné oblečení, může vstoupit do Latinské čtvrti na levém břehu Seiny a naplnit břicho v některé z restaurací, cukráren, kaváren či v bistru (až na stará kolena jsem se dozvěděla, že Paříž je matkou těchto rychloobčerstvovacích hospůdek, první si tady založila ruska a název pochází z ruského "rychle"). Nachází se zde nejužší ulička města, Rue du Chat-qui-Pêche, a jak jsem malá a krátká, dosáhla jsem rozpaženýma rukama na obě její zdi. Samozřejmě je nutnost poobědvat v této čtvrti tradiční francouzskou crêpe (palačinku), na kterou vám napatlají spoustu Nutelly. Jsou zvyklí. Mně se stahoval žaludek, když jsem sledovala partu mladých američanů, jak si nechají na čokoládu rozkrájet banán a to celé hojně posypat kokosem. Bylo by mi těžko do příštího úterý. Těšila jsem se naopak, jak v podvečer zapluju do supermarketu poblíž našeho bydliště a zakoupím opravdu levné, ovšem výtečné sýry. Čtvrtkilovka Camembertu za euro je nádhera a chutná opravdu fantasticky. S vínem je to obdobné. V Čechách (pro neznalce, netvrdím, že já jsem bůhvíjaký odborník) se dá orientovat podle ceny. Krabice za 35,- Kč chutná jako recyklovaná, čím dražší, tím lepší víno. Což neplatí o Francii. Místní jdou po značce. Z vinic se do obchodů dostane opravdu jen kvalita, zbytek se vylévá do kanálu. Tudíž láhev Bordeaux za 3,5E je na místní poměry hodně levná, přesto se chuťové pohárky při pití tetelí blahem. Nešetřily jsme sebe ani hostitelku. Na druhou stranu, když jsme jí vyprávěly o tom, že koupit u nás láhev (českého) Chardonnay nebo Sauvignonu za 3E je normální, spadla jí čelist údivem. Tyto odrůdy by si prý ona doma dovolit nemohla.

Když jsme se dost najedly, napily a nautrácely, přišel čas na trochu kultůry. Z břehu řeky kousek od Eiffelovky vyplouvá každých 20 minut výletní loď, obepluje ostrov a vrací se zpět. Nádherná hodina za 12E. Včetně výkladu hned v několika jazycích. Když na nás spustila průvodkyně uvítací řeč ve francouzštině, angličtině, němčině, ruštině, španělštině a italštině, to vše plynně a rychle, museli jsme jí kolektivně zatleskat. Míjeli jsme Náměstí svornosti, Louvre, Notre dame, Musée d´Orsay a další skvosty pařížské architektury (mezi jinými nejmenší dům v Paříži - má na šířku maximálně tři metry), poslouchali šansony a cvakali foťáky. Dost na mě zapůsobil most zamilovaných (tuším, že je to Pont des Arts), jehož zábradlí je vyplněno pletivem, na které místní páry věší visací zámky se svými jmény a prý tak "zamykají svou lásku". Most se třpytí už z dálky a jeho symbolika nutí člověka vzpomenout na všechny ty, které nechal doma. Korunu tomu dal svatební pár pod vrbou na okraji ostrova. Francouzi opravdu vynalezli romantiku.

A jak jinak zakončit náš pobyt, než návštěvou hřbitova. Letos v červenci je tomu právě čtyřicet let, co svět opustil geniální Jim Morrison a tak jsme se rozhodly podívat se, kde spí. Je na hřbitově Père Lachaise ve východní části historického centra Paříže. Když jsme vstupovaly do bran tohoto komplexu, neměly jsme tušení, do čeho jdeme. Bylo ráno posledního dne naší návštěvy a tak jsme byly obtíženy zavazadly a po kočičích hlavách místních "ulic" za námi rachotily kufry na kolečkách. Díky své hlouposti jsme si nevyzvedly v kanceláři mapu zdarma, vždyť jsme viděly místní situační plán a nakonec, hledáme jen jeden hrob. Jak jsme byly naivní. Šestý okrsek jsme sice našly, ovšem po panu Morrisonovi se doslova slehla zem. Při bloudění mezi hroby se k nám přidala ještě jedna američanka a tak se nám nakonec po půl hodině podařilo dopídit cíle. Výskaly jsme radostí, jako malé holky, než nám došlo, že jsme na hřbitově a měly bychom se podle toho chovat. Hrob je to nenápadný, místo záplavy květin a busty se ne něm válely dvě větrem svržené svíčky, pár karafiátů a uschlá větvička tisu. Kolem je kovov
á zábrana a až když jsem se dostala k internetu, zjistila jsem, že pomník je nový, busta zmizela pro celkovou popsanost, sgrafitovanost a orytost neukázněných fanoušků a francouzi vztyčili plot, aby nová kamenná deska něco vydržela. Ještě rychlostní zastávka u rodiny Piaf a rychle na letadlo.

Měly jsme se. Moc krásně jsme se měly. Já toho napovídala za jeden víkend francouzsky víc, než za posledních pět let, navštívily jsme spoustu krásných míst, na které mi tady na blogu nezbylo místo, a tak si je nechám pro sebe, pěkně schované na zimu, kdy si sednu do houpacího křesla, budu se dívat na padající sníh a vzpomínat, jak jsem si opalovala tvář u baziliky Sacré-Cœur, snažila se pohlédnout originálu sochy svobody do tváře (ze břehu téměř nemožné) a objednávala si v kavárně horkou čokoládu a croissant. A zase se budu mít.

Paříží na vlastní pěst

Není nic nudnějšího než popis dovolené v cizině a lá životopis. "Přijeli jsme tam, cesta byla taková, šli jsme tam, viděli jsme tohle a líbilo se nám to, potom jsme šli támhle a taky se nám to líbilo a potom jsme šli jinam a tam se nám nelíbilo. Když jsme se druhého dne vzbudili, šli jsme tam, tam a tam a vlastně jsme byli úplně všude." U Paříže nenávidím automaticky přidávanou větu "Byli jsme v Louvre, ale Mona Lisa je malinká, je za sklem a musí se stát několik metrů od ní." Tento fakt ví snad i náš Matýsek. Tak takhle ne. Samozřejmě, že jsem byla všude, byla jsem z toho nadšená, ale z takového článku bych velkou radost neměla. Zkusím to jinak.

V (aspoň pro mě, samozřejmě záleží na vkusu každého soudruha) nejkrásnějším městě Evropy jsem byla potřetí. Prostě se ho nemůžu nabažit. Začíná to vypadat jako závislost, ještě jedna návštěva a stanu se čestnou občankou francouzské metropole. Ale tentokrát to bylo poprvé bez cestovní kanceláře, průvodce, ubytování v hotelu a obligátních croissantů s café au lait k snídani. A neskutečně jsem si to užila. Několik měsíců předem jsem s pomocí internetu našla milou, mladou, sympatickou a ochotnou pařížanku Anais, která je ujetá podobným směrem a jako jediná z šedesáti oslovených (v době prázdnin v Paříži nikdo není, všichni cestují), byla ochotná "poskytnout nám gauč". Koupila jsem průvodce s mapou, prolustrovala internet a požádala kamarádku, která má podobnou zkušenost za sebou, o cenné rady, jako kde mají dobrou zmrzlinu nebo jak se dostat z letiště do centra. V průvodci jsem vyšťourala památky méně navštěvované, kde jsem při svých předchozích návštěvách nebyla, buď z nedostatku času ("Tohle je Eiffelova věž. Máte deset minut. Udělejte si pár fotek a vraťte se rychle do autobusu, na blbosti není kdy"), pro jejich nízkou lukrativitu (Lucemburské zahrady FAKT stojí za to. Věřte mi.) nebo pro nekompetentnost průvodce cestovní kanceláře (projížďka lodí po Seině JE v noci nádherná, to nemůžu popřít, ale je to jako rozsvícený vánoční stromeček. Pro všechna světýlka nejsou vidět ty krásné ozdoby, které jste na něj věšeli celý boží den).

Takovým místem, kde jsem byla opravdu poprvé, je pařížské metro. A je to zážitek. Čtrnáct linek podzemních, čtyři příměstské, asi šedesát stanic přestupních. Pouťové bludiště pro dospělé. Obě jsme jakž takž študované, celkem inteligentní, ale pochopit systém místní dopravy nám zabralo kvalitně dvě hodiny. Zasekly jsme se už na letišti, kdy jsme si nebyly sto zakoupit v automatu lístek do města. Bylo jedno v jakém jazyce (dohromady ovládáme čtyři), za kolik, zda zaplatíme cash nebo kartou. Když už se nám konečně podařilo pochopit, jak se k jízdence dostaneme, tato nás k vlaku nepustila. Takže znovu do fronty na automat. Zábavné. Moc se nám nechtělo kupovat ten nejdražší lístek z nabídky (9,85E), než nám ve finále docvaklo, že to je ten jediný správný, který nám otevře bránu do ráje. Podlehly jsme. Podzemní dopravní Paříž je velmi stará a rozlehlá, tudíž si na výzdobu moc nepotrpí. Zdi zdobí většinou (původně) bílé, oprýskané kachličky, většina schodišť je od výroby nepojízdná a vzduch voní po kanálu. Kupodivu je všude dost teplo (na rozdíl od pražského metra, kde si jeden musí držet klobouk na hlavě a límec u krku) a tak není problém narazit na přespávající bezdomovce či studenty cestující OPRAVDU za levno. Vlaky přijíždí zleva, po výstupu se člověk musí nejdříve pečlivě rozhlédnout, neboť v uzlu, kde se splétají čtyři trasy není problém narazit na 5 různých východů, každý na úplně jinou stranu, do jiného patra, nejspíš do sousedního státu. Na jedné křižovatce tak člověk může při přestupu nachodit i kilometr, a to aniž by se ztratil (což se nám podařilo hned několikrát, takže nás za celý den paradoxně bolely nohy nejvíc z vlaku). Třešničkou na dortu je linka č. 14, jež nedisponuje řidičem. Úplně automatizovaný, naprosto samostatný vlak. Vyjížděly jsme schválně z konečné Saint-Lazare a nacpaly jsme se hned do prvního vagónu. Fantazie. Taková malá podzemní lochneska.

Cestování po městě je vůbec dost zábavné. Kupříkladu s bagáží. První, co se nám při vstupu do podzemí metra stalo, byly zaseknuté kufry v automatických dveřích u vchodu. Otevírají se jen na zlomek vteřiny a secvaknou opravdu na fest. Obě jsme prošly, ovšem kufry, které jsme táhly za sebou už to štěstí neměly. Za pomoci ochotných cestujících jsme je nakonec vysvobodily, ale až dodatečně jsme odkoukaly, jak měl vypadat správný postup. Po straně jsou obyčejné prosklené dveře, kudy se nejprve pronesou zavazadla, cestovatel se jimi vrátí k turniketům a spořádaně projde s označením své jízdenky. Dostaly jsme svou první lekci. Když jsme potom Paříž opouštěly, dozvěděly jsme se, že nedaleko od místa, kde jsme bydlely se nachází autobusové nádraží, odkud můžeme vyrazit na letiště za pouhých 7euro. Byly jsme nadšené. Nemusíme třikrát přestupovat v metru a ještě ušetříme! Jaké však bylo naše překvapení, když si paní řidička řekla o částku 3,45E. Za obě. Optala jsem se, zda opravdu až na letiště a opravdu za dvě osoby. Prý ano. Jsem pár dnů doma a ještě jsem nepřišla na to, jakým zázrakem se to stalo.

Typickou ztrátou času pro turistu jsou fronty. Jsou všude a jsou nekonečné. Ovšem obě jsme byly pečlivě připravené a měly jsme zkušenosti z předchozích pobytů, tudíž tento problém jsme řešily za pochodu a velmi efektivně. Kupříkladu taková Eiffelova věž. Jižní pilíř totiž není vybaven výtahem (možná je, ale nejezdí) a tak se tudy jde jen po schodech, což se většině turistů nechce a vystát frontu nezabere ani čtvrt hodiny. 670 schodů do druhého patra není zas takový problém a výš už to jde jen výtahem. Ale stojí to za to. Když neprší. Holt aspoň trošku jsme musely mít smůlu. Nebo katedrála Sainte Chapelle. Není radno výskat nadšením nad (pouze) stohlavou řadou před vchodem, uvnitř je nádvoří a fronta pokračuje. Věděly jsme to. Kousek odtud se nachází slavné Consiergerie, vězení, kde trávila své poslední okamžiky neméně slavná Marie Antoinetta. U něj zácpa není nikdy a je tam k dostání kombinovaný lístek na obě památky. S ním už se před vchodem katedrály čekat nemusí a turista jako slavný VIP ladně prochází kolem naštvaných čekatelů až dovnitř. Kde potom sedí půl hodiny na židli s pokleslou čelistí a obdivuje nádherná, patnáctimetrová vitrážová okna, ve kterých je vyobrazena celá bible. Krásné čtení. Další obrovská řada se stojí před pověstnými Katakombami. Kdysi, kdysi, dávno tomu, stál uprostřed Paříže Hřbitov neviňátek. A obyvatelům města to začalo vadit. I zrušili hřbitov, vykopali své předky, sesbírali jejich kostičky do pytlíků a odnesli je pod zem, kde z nich stvořili nádhernou, dost strašidelnou a básněmi opředenou kostnici. Druhého dne jsme se rozhodly do ní vstoupit. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ve čtyři hodiny odpoledne vylezly z metra na zastávce Denfert-Rochereau a zjistily, že byť kasematy zavírají až za hodinu, poslední vstup proběhl teď. Pařížané si své historické podzemí hodně považují a chrání a tudíž tady platí přísná pravidla. Uvnitř může být najednou maximálně 200 lidí a rozestupy mezi cca dvacetičlennými skupinami jsou 2km nebo deset minut. Došly jsme k závěru, že nejlepší bude, vrátit se sem brzy ráno. Jak jsme potom děkovaly naší prozřetelnosti! V neděli jsme hodinu před otevřen
ím vystoupily z vlaku a postavily se do (už) čtyřicetičlenné fronty. Která se během příští hodiny rozrostla na dobrých 500 hlav. Chtěly jsme si tu hrůzu na celé dopoledne čekání vyfotit, ale byla tak dlouhá, že nebylo jak. Leda panoramatický snímek a na to jsme nebyly vybaveny. Vzpomínaly jsme na američanku, které předchozího dne zabouchli brány katakomb před nosem a ona si posteskla, že v té frontě strávila celé odpoledne. Což jsme odsoudily, byly jsme toho názoru, že zabít pět cenných hodin v Paříži stáním v řadě je hloupost, byť by na jejím konci rozdávali pravé šampaňské zdarma. Kasematy byly strašidelné, temné, plné mrtvých lidí (šest milionů pařížanů) a moc se nám líbily. Korunu tomu dal německý turista u východu, kterému z batůžku ostraha vytáhla lebku. Moc nadšený z toho nebyl, zato my se dost nasmály.

Příště o tom, k čemu slouží v Paříži visací zámky, kam se chodí na nákupy, pro suvenýry, na palačinky, a jiné zvrhlosti.

Omluva

Bylo mi řečeno, že dlužím omluvu. Komu? Čtenářům tohoto blogu? Státu? Světu? Prý jsem porodila handicapované dítko a tudíž bych se měla stydět až na dno své černé duše a chodit kanálama. Aby toho nebylo málo, vyčarovala jsem si rakovinu, abych mohla dyndat peníze ze zdravotní pojišťovny a válet si šunky v nemocnici při chemoterapii. Já jsem ale vyčůraná!

Bohužel jsem osobnost zvrhlá s povahou pokřivenou a tak jsem se při čtení onoho příspěvku nerozplakala. Ba co víc, on mě nerozhořčil! Já se zamyslela. Tak hluboce, až mě rozbolela hlava. Uvažovala jsem nad tím, co strašného se v životě muselo stát člověku, který je schopen takových slov. Jak hrozně moc mu muselo být ublíženo, aby měl pocit, že to musí světu vrátit a dštít síru a oheň kudy chodí. A bylo mi ho líto.

A dále se mé úvahy ubíraly směrem, odkud byla hlavní myšlenka onoho eposu přiváta. Matýsek je postižený a stát se mu to v dobách dávných a temných, kdy se ještě po obloze proháněli draci a člověk se seč mohl snažil objevit zápalku, boj s přírodou by nevyhrál. Stejného názoru byli posléze obyvatelé starověké Sparty, kteří svá nedochůdčata shazovali ze skály a těšili se na všechny vyhrané bitvy se svým naprosto zdravým, perfektním a bezchybným vojskem. Pravda, chvíli se jim dařilo, ovšem pak přišli thébané a nakopali jim místa, kde se voják setkává s koněm, když to nestačilo, přizvali si boióty a udělali to znovu a ve finále se nad rozpínavostí sparťanů rozhořčila řecká města, spojila se v achajský spolek a srazila elitní vojska Sparty na kolena. A byl klid. Ve dvacátém století se pokusil s invaliditou vypořádat doktor Mengele, ale jeho zvrhlé experimenty mu překazil konec druhé světové války. Díky Bohu za ty dary. Máťulka měl kliku, že se narodil do krásného, fungl nového tisíciletí, kdy se až na pár výjimek snažíme s takovými problémy vyrovnat lidsky a ve vší slušnosti.

Takovým příkladem je (myslím a doufám) i naše rodina. Když jsme zjistili, že Matýsek je velmi těžce zdravotně postižený (slova jako kripl a idiot opravdu v diagnóze nemá, byť jsou to termíny odborné a v některých případech vhodné, čímž samozřejmě nemyslím pisatele zmíněného příspěvku), ani na okamžik nás nenapadlo sbalit mu plínky a přesnídávky do uzlíku a darovat syna ústavu. V žádném případě neodsuzuju rodiče, kteří takový krok podniknou, jelikož moc dobře vím, že jednoho dne ze mě a J. budou staré a vetché osoby a o juniora se už prostě nemudeme moct starat. Nebo umřu na rakovinu, láska mého života skočí samým žalem z mostu a Máťulkovi nezbyde, než si ten uzlík svázat sám a zaklepat na bránu nějakého sociálního zařízení. Ovšem netřeba stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.

Místo úvah o vlastní smrtelnosti jsem se snažila vypátrat nějaká fakta o ústavní péči. A byla jsem docela překvapená. Starat se o jedno zdravé a funkční dítě v dětském domově přijde stát ročně na 250 000 - 280 000,- Kč. Tak hovoří ministerstvo práce a sociálních věcí. Oné částce se příspěvek, který Maty dostává od státu zdaleka neblíží. Ovšem pokračujme. Je postižený a tak by nám v "děcáku" praštili dveřmi před nosem. Musíme jinam, někam, kde jsou na takové matýsky vybaveni. Mají speciální (velmi drahá) lůžka, polohovatelné (taktéž velmi drahé) židličky a jsou úplně bezbariéroví. To nebude levný dům. Zaměstnanci jsou oborníci na slovo vzatí, počítám, že chodbami pobíhají zdravotní sestry, lékaři, specialisté jako neurologové či logopedi, rehabilitační pracovníci, členové sociální správy, a zázemí jim dělá kopa účetních, ředitelů, náměstků, kuchařů a vůbec by to byl krásný špalír lidí na slovo vzatých. Je čas na čísla.

Jedná se o (skutečný) nejmenovaný dům s pečovatelskou službou, žádný komfort, je financován městem.

Ubytování: jednolůžkový pokoj 160,-Kč/osoba a den, dvoulůžkový pokoj 140,-Kč/osoba a den. Nebudeme hamounit, Matymu se bude kamarád na pokoji líbit, dáme ho na dvoulůžko. 140x365=51 100,-Kč na rok.

Jídlo: 145,-Kč/osoba a den. 145x365=52 925,-Kč na rok.

Základní péče jako doprava na WC, nakrmení, převlékání a jiné se pohybuje od 80,- do 100,- Kč na hodinu. Necháme si průměr - 90,-Kč/hodina. Jelikož Maty je naprosto nesamostatný, potřebuje péči 24hodin denně. Nebuďme krkouni, dobře 10 hodin prospí, zbývá nám 14 hodin neustálé péče denně. To máme 90x14=1 260,- a na celý rok 1260x365=459 900,-Kč

Doprava například k lékaři či na poštu (a proč by si nemohl poslat dopis, že?) stojí 10,-Kč/km. Dejme tomu, že ústav je ve velkém městě a vše máme při ruce. A poněvadž má Maty všechny odborníky pěkně v domě, povolíme mu jednu vyjížďku měsíčně. 25km do kina a zpět. To je 50km/měsíc 50x10=500 a za rok 500x12=6 000,-Kč

Takže, kolik nám to dělá?

51 100

52 925

459 900

6000

________

569 925,-Kč/1 Matýsek a 1 rok.

Dejme tomu, že jde opravdu o "lepší" sociální zařízení a přibrzdíme. Stát by si nějaký luxus nemohl dovolit a tak si povolíme maximálně 2/3 námi vypočítaných nákladů:

569 925x2/3=379 950,-Kč

Věřte mi. Matýskovo kapesné se ani zdaleka, ani třetinově neblíží k této závratné částce, kterou by na něj stát doplácel v ústavu.

Pořád mi ještě zbývá problém "neúměrně vysokých" daní, ze kterých jsou financovány postižené děti, které ani neměly přijít na svět. Posviťme si na některé "studny", do kterých peníze daňových poplatníků v tomto státu padají:

Kauza Diag Human: 8 330 000 000,-Kč

Kauza Pandur: 20 800 000 000,-Kč

Kauza ProMoPro: 525 000 000,-Kč

Kauza Ekotendr: 30 000 000 000,-Kč

Kauza OpenCard: 800 000 000,-Kč

Kauza GDIT ČSÚ: 100 000 000,-Kč

atd. atd....

Takže komu dlužím omluvu? Já, která chodím poctivě do práce, abych v tomto státě financovala kauzy a korupční skandály za miliardy korun? Která se starám o chlapečka, jehož péče by za celý jeho život nestála ani tolik jako jeden předražený tank? Už vím. Sobě. Jen a jen sobě. Tak tedy, milá Prvomatko: omlouvám se Ti, že Tvůj soukromý a osobní život propírám tady na internetu, kam může nahlédnout každý a házet na Tebe špínu a bahno, které jeho samého tíží v žaludku. Je mi líto, že po tom všem, čím jsi prošla musíš poslouchat výlevy takových psychopatů. Ale na druhou stranu uznej: byla to jen kapka v moři. Nádherném moři krásných slov a hlubokých myšlenek lidí, kteří s Tebou nějakým způsobem soucítí a drží Ti palce. Važ si jich. A to ostatní nech rozbít o útesy na břehu.

Špindlerův mlýn II - část druhá

A tak jsme z té nepodařené Sněžky slezli, utřeli nos nad Vlašskými boudami a jeli do Vrchlabí nakoupit. J. byl z našeho turistického neúspěchu natolik konsternovaný, že v centru města vběhl pod auto. Zařvala jsem na něj, řidička dupla na brzdy a mladý pán se ležérně ohlédl se slovy: "No co? Já jsem na přechodu, mám absolutní přednost." Opáčila jsem zda se mu bude líbit, až bude na vozíčku, vysvětlovat lidem, jak ke svému zranění přišel - Normálně jsem šel po přechodu pro chodce, koukám, červená škodovka, vždyť ona zastaví. Musí. Pode mnou je zebra. A představte si, nezastavila. - načež se láska mého života urazila. Což jí vydrželo až do okamžiku, kdy jsme z Vrchlabí dojeli do Špindlu a zjistili, že NĚKDO nepřipoutal Máťulku. Upozorňuju, že ten někdo nejsem já, já jsem řidič. Když jsem to viděla, krve by se ve mě nedořezal. Horskými serpentýnami, v tom vedru, vpodvečer, kdy už každý spěchá domů kopec nekopec a naše robátko si jen tak sedí v sedačce za "sedadlem smrti". Nemluvě o jeho novomódním zvyku pověsit se na pásech a plácat před ním sedícího rodiče po tváři nebo si počítat prstíčky na nohou. Takže byl J. nucen se odurazit a být až do večera jako andílek, aby manželka zapomněla na jeho megaprohřešek.

Pátek měl být odpočinkový. Vstávat se bude pozdě, na snídani se půjde v za-pět-minut-zavíráme-jídelnu a potom se nebude dělat vůbec nic. Musíme nechat naše zmožené nohy trošku odpočinout. Přeci jen jsme našlapali za každý den dovolené deset kilometrů, s dvacetikilovým Matýskem v patnáctikilovém kočárku, a tak mají naše těla nárok na jeden den složit své unavené kosti před televizi. Houby. Náčelník výpravy chtěl jít odpoledne na procházku a tak jsme zůstali vzdálenostnímu průměru věrni i o pyžamkovém dni. Šlo se lesem, dřevařskou stezkou, bylo vidět polovinu Krkonoš a byla to paráda.

A v sobotu konečně na horskou farmu. Hurá! Mají tam dobroty z domácího mléka a kozy a ovce a bude legrace! V Peci pod Sněžkou jsme zjistili, že kousek od parkoviště se bobuje. No tak tím líp! Na Vlašky je to lehká procházka po vrstevnici, moc zničení nebudeme a pak si zajezdíme. No jo no, když ono člověk míní a Klub českých turistů mění. Žádné po vrstevnici. Cyklostezka? Leda by jeden to kolo táhl za sebou na provázku. Nekonečné stoupání po sluncem rozpálené asfaltce nás po hodině přestalo bavit a skupina se utápěla v konverzačním tichu. Pořád jsme doufali, že za příští zatáčkou je konec. Že už tam budeme. A ono ne. A když se nám konečně podařilo vyjít na vrchol, našli jsme ceduli "Zákaz vstupu". Naše zklamání bylo obrovské. Jak - zákaz? Kde je kozí sýr? Domácí tvaroh? Alkoholické koktejly? Svět se ukázal býti velmi nespravedlivým. Taková námaha a pro nic za nic. Navíc podle mapy to vypadalo, že chceme-li se dostat dolů, musíme vystoupat po sjezdovce a za ní překročit ještě asi dvacet vrstevnic nahuštěných po dvou metrech. Očistec v praxi. Naštěstí při nás stál Anděl pro blbečky, kteří neumí číst v mapě a ono stoupání bylo naopak pěkně dolů a dolů a dolů. Příjemné překvapení. Ovšem o bobování nemohla být ani řeč. Kecli jsme si do Arthura a polospíce se přivezli do hotelu. Kde J. na internetu zjistil že ona farma je veřejnosti uzavřená od roku 2008, páč hladových turistů prý bylo mnoho a postarší manželský pár měl kvůli nim plné ruce práce, což se projevovalo například tak, že sena museli dělat při světle svíček v noci, aby paní mohla přes den péct. Nedivím se jim. I když je mi to líto a tak nějak doufám, že si to jednoho krásného dne rozmyslí.

Byl to nádherný týden. Máme našlapáno na půl roku dopředu, opálená ramena a nebýt těch kilometrů, každý z nás dobře tři kila navíc díky hotelové kuchyni. Přesně ty prázdniny, jaké jsme potřebovali. Nemusela jsem uklízet, vařit, pořád se něco dělo, celou dobu jsme se smáli a vypadali jako kýčovitá reklama na šťastnou socialistickou rodinu z osmdesátých let. Od návratu domů náčelník výpravy přemýšlí, kde jsme ještě nebyli, kterou kótu naší republiky nedobyli a kde se nám bude příště líbit. Těším se. Už teď.

Na Sněžku s kočárkem aneb do pr*ele a zpátky

Udělali jsme pro to maximum. Splnit jeden z mých malých snů (k těm velkým patří chata na Hawai a naučit se japonsky) a vyjít na nejvyšší horu naší malé země. Prohledali jsme internet, poptali se rodilých krkonošáků, vyzvěděli co možná nejvíce od turistů, kteří mají toto pohoří vtištěné do podrážek. Bylo jasno. Ano, jsme sice šílení, ale dá se to. Nejjednodušší trasa vede přes Pomezní boudy, Cestou česko-polského přátelství na chatu Jelenka a odtud je to už na vrchol coby kamenem dohodil a zbytek v Chariotu dojel. Jedná se o nenáročnou, mírně stoupavou a téměř asfaltovou stezku. Jelikož to opravdu vypadalo na dvouhodinovou procházku, přidala jsem do itineráře návštěvu horské farmy na Vlašských boudách, kterou budeme míjet cestou zpět. Mají tam prý rozličné dobrotky, domácí tvaroh, koláče a medvědí mléko, které tvoří převážně rum. Můj hrnek kafe. Moc jsem se těšila.

Ráno jsme si nacpali bříška vydatnou snídaní, sbalili propriety a poprosili Arthura, zda by nás nesvezl do Horní Úpy, odkud budeme startovat. Prý velmi rád. Parkoviště bylo téměř prázdné, než nejmladší členové naší rodiny posvačili, minula nás jedna německá a jedna polská výprava a poté, co jsme vyhodili kelímky a vajgly pěkně vychovaně do koše, už nám nic nebránilo vydat se vzhůru. První zádrhel nastal pět minut po startu, kdy za rozcestníkem, ukazujícím nám směr žlutá, se asfaltová cesta proměnila v koryto potoka, prudce stoupající do lesa, ovšem poctivě označené příslušnou turistickou barvičkou. Někdo se nás snažil zastrašit hned na začátku. Ale my se nedali. Kočárek jsme těch několik metrů poponesli, abychom za zatáčkou zjistili, že ta správná žlutá je opravdu betonová a měli jsme na ni nastoupit o půl kilometru dál, přímo z parkoviště. Nevadí. Cesta dál byla příjemná lesní stezka a jelikož náčelník výpravy nasadil pro mé krátké nohy vražedné tempo, míjeli jsme jednu dětskou skupinu za druhou. Což nás uklidňovalo. Když můžou dvouletí caparti, může i Maty v kočárku.

Po několika hodinách jsme vyšli z lesa, stromy se změnily v keře a kleč a před námi se rozprostírala nádherná panorámata Polska. Jelikož je to země kopci a horskými masivy neoplývající, ba přímo plackovitá, dělali jsme si legraci, že v dálce vidíme loděnice a támhle na molu stojí maličká postava Jarosława Kaczyńského s odznáčkem Solidarity na kapse košile. Výtečně jsme se bavili. Ovšem zanedlouho nás měl humor opustit. Došli jsme na chatu Jelenku, kde mají skvělou točenou kofolu a za kterou začíná cesta do pekel. S elánem a bojovnou náladou jsme se po přestávce vydali kýženým směrem, opět do lesa, opět do kopce. A strnuli jsme údivem nad vynalézavostí člověka, jenž se snaží vždy a všude zvítězit nad přírodou. Tento filuta nám pro usnadnění výstupu do strmého kopce postavil schody. Pevné, částečně betonové a místy kameny a kořeny protkané schodiště. Rozhodla jsem se, že se prostě nedám. Že to vyjdu, i kdybych měla nést v jedné ruce Matěje a ve druhé Chariot. Bohužel asi po sto metrech jsme byli nuceni zastavit pro celkovou vyplivanost a tatínek byl vyslán na výzvědy, zda se za příští zatáčkou situace nezlepší. J. se vrátil za pět minut, zbrocen potem a těžce popadaje dech mi oznámil, že jsme došli. Cesta takto pokračuje určitě následujících třista metrů a podle toho co viděl, až do nebe. S kočárkem, byť trackovým nemáme šanci. Spolkli jsme hořkost porážky a vrátili se do Jelenky na kofolu.

Zkusila jsem to ještě na náčelníka výpravy nápadem, že bychom mohli autem vyjet do Pece a zbaběle se vyvézt na vrchol Sněžky lanovkou. Ovšem představa nás dvou na dvousedačkovce, předávajících si zmítající se tělo Máťulky, který by jednoduchý povel "Seď a drž se!" ostentativně ignoroval, v nás vzbuzovala děs a hrůzu. Dobrá. Pořád máme v záloze Vlašské boudy. Vrátili jsme se po dost nepříjemné asfaltce (v podstatě kolmá stěna značkovaná patníky) na Pomezní boudy, dali si oběd a přesunuli se do Velké Úpy, kde po několika špatných pokusech odbočit, jsme nalezli tu jedinou správnou silnici vedoucí k Farmě. Aby se před námi po dvou minutách jízdy zjevila značka zákazu vjezdu. Nebylo nám prostě přáno. Byli jsme uondaní a unavení a pěšky, byť slabé dva kilometry, se nám vůbec, ale vůbec nechtělo.

Arthur naši výpravu, mlčky vychutnávající bezbřehé zklamání, ochotně odvezl zpět do hotelu, kde jsme se převlékli do "nedělního", ponimrali se v talířích s večeří a šli spat. Tentokrát nad námi hora zvítězila. Ale nevzdáváme se. Lanovka z Pece se bude od září rekonstruovat, a až ji jednou za dva roky otevřou, bude moderní, kabinková a my se už nebudeme bát. A ukážeme Sněžce, zač je ve středních Čechách perník.

Špindlerův Mlýn II - část první

To ráno jsem se cítila více než prázdninově. Posledních několik měsíců bylo pro mě dost ošklivých a já věděla, že jediná náplast na mou postrakoviňáckou bolístku bude dovolená, někde daleko od Motola, během které se nemusí do práce, do školky, na rehabilitaci, prostě nikam a jediné, co se ode mě bude chtít je dýchat čerstvý horský vzduch a sem tam přebalit nebo nakrmit Matýska. Otec mého dítěte sice ráno z postele "vstal zadečkem napřed", ale tím mi nemohl zkazit náladu. Jak vždycky tvrdím: v rodině může být jen jeden cholerik a to jsem já. Ignorovala jsem nervózní výbuchy mého jinak stoicky klidného Vodnáře a byla jsem rozhodnutá, že zůstanu v pohodě a usměvavá po celou dobu pobytu.

Což mi nevydrželo dlouho. Po několika hodinách jízdy, která nás pomalu ale jistě přestávala bavit, poněvadž tatínek zakázal zpívat (a to jako proč? Nám s Matym to jde úplně perfektně) a mého oblíbeného moderátora nejmenované rádiové stanice častoval nepěknými výrazy na truc v "západočeštině", jsme konečně vjeli do města. Kde nás uvítal pravý a nefalšovaný Krakonoš. Opravdu jsme ho viděli všichni (Matyho nadšené Óóóóó je dostatečný důkaz), jak si hrdě vykračuje po sídlišti v těžkém zeleném kabátci a s dřevěnou berlou. Buď do Špindlu přijela divadelní společnost, cirkus, nebo bych měla přestat vařit ten čaj z houbiček.

Pokoj, jenž se měl stát po několik příštích dnů naším domovem byl krásný, velký, rozdělený na dvě místnosti (fajn, můžeme hrát po večerech Člověče, nezlob se), ovšem se třemi oddělenými válendami. J. zahýkal nadšením. Bude spát SÁM, nikdo ho ze spánku nebude okopávat a vystrkávat z postele. Po nějaké době mu povadly koutky, prohlásil, že beze mě nebude, že by se mu stýskalo a jal se stěhovat stokilovou postel tam, kam podle něj patří. Byla jsem polichocena a spokojená. Vybalovala jsem oblečení, skládala je do skříní a kupodivu zapředla sama se sebou zajímavý rozhovor, jenž by určitě přerostl v hádku, kdybych byla bývala nezakročila. Začalo to asi takto:

J. plnil lednici jídlem přivezeným z domu (přece to tam nenecháme zkazit, ne?): "Zlato, proč tu máme dva kusy tvrdého sýra?"

Já: "(velmi hluboký povzdech) poněvadž jeden měl přijít do chilli con carne minulý týden." Věděla jsem, jaká přijde odpověď a tak jsem svou životní lásku s odpovědí předběhla. Snížila jsem hlas o oktávu a plynule pokračovala:

"-ale do chilli con carne sýr nepatří.

-to už vím taky.

-tak proč jsi ho kupovala?

-poněvadž jsem se do kuchařky podívala až potom.

-tak co s ním budeme dělat?

-nevím, můžeš si ho sníst. Něco jsem vynechala, broučku?"

"Ne. Zapamatovala sis to moc pěkně. Tak já si ten sýr dám."

I přesto ho miluju.

Následujícího rána zavelel náčelník výpravy k odchodu. Šli jsme na "procházku". Jelikož jsem už dávno pochopila, co se pod tímto zákeřným dvojsmyslem skrývá, sbalila jsem nepromokavé bundy, čepice, jídlo na dva dny, zásobu vody a náplast. Litovala jsem, že nemáme sérum proti hadímu uštknutí, ale vem to nešť, na něco se umřít musí. Vyjeli jsme autobusem na kopec a dali si dvanáct kilometrů místy neprostupným terénem zpět k hotelu. Máťulka se v kočárku spokojeně natřásal, J. nadával a já za nimi dělala kouřovou clonu z cigaret kvůli zmatení nepřítele. Byli jsme dokonalá bojová jednotka na výletě.

Na středu rada starších naší rodiny naplánovala celodenní výlet. Je potřeba se i kulturně vzdělat, nesmíme nechat zakrnět naše mozkové buňky jen pro snahu o zlepšení fyzické kondice, že. Pojedeme na Hrad. Na Hradu totiž straší, mají tam skřítky, draky, čarodějnice a všechnu tu havěť, která by naše robátko mohla bavit. Kondicionál je v tomto případě na místě. Mohla, ale nemusela. Téměř celé nádherné, rozlehlé sklepení plné pohádek naše dítě proplakalo. Chodili jsme stále deset metrů za skupinou, abychom nerušili výklad a cvakali uslzené a unudlené fotky našeho miláčka tu s čertem, tu u paty obra. Veliká krása. Ovšem nechtěla bych, aby to vyznělo, že jsme celou exkurzi takovým či onakým způsobem protrpěli. V žádném případě. Já a J. jsme se výtečně bavili. Na chvíli nám bylo šest, existovaly víly a v pytli na konci výpravy měli stoprocentně uhlí pro zlobivé děti a sladkosti pro ty hodné. My dva jsme měli obrovské štěstí, že jsme si vytáhli bonbón.

Na nádvoří jsme se nacpali párky a pivem, nechali si spálit nosy od sluníčka a bylo nám přenádherně. Popovídali jsme si s nefalšovaným rytířem (skvělý bavič, muž na svém místě. Všem dětem vykal: "Vy byste chtěl fotku, mladý muži, ano? No dobrá. Postavte se sem, uchopte můj meč a usmějte se na mamku."), zakoupili lahvinku skvělé medoviny "Tahle lahvinka, madam, to je lék. Můžu vám zaručit, že vypijete-li z ní jen jediný kalíšek, budete živa až do smrti" a užívali jsme si.

Teď sedí náčelník výpravy už půl druhé hodiny u internetu a plánuje zítřejší výstup na Sněžku. Zatím to vypadá, že jdeme přes gdaňské loděnice. Je mi to jedno. Těším se na ni už dobře patnáct let, co jsem dostala své první pohorky a je mi úplně jedno jak se na ni dostanu. I kdyby po kolenou.

Jak jsme málem nikam nejeli

Hurá! Na prázdniny! Na hory! Ven z města! Ať žije léto!

Těšili jsme se. Moc jsme se těšili. Už od února, kdy mi kolegyně v práci postoupila poukaz na domácí rekreaci od Firmy se slovy, že se jí na hory nechce, bude začátek prázdnin trávit raději s rodinou doma u bazénu. Byla jsem nadšená. V půli chemoterapie se na mě usmálo horské sluníčko a slíbilo, že mi v červenci spálí ramena. Jelikož Firma je byrokraticky a administrativně velmi vyspělá, oběhala jsem potřebná razítka, vypsala a poslala kvanta žádostí a za odměnu si přikoupila opalovací krém s vysokým UV. Měli jsme s J. spoustu plánů, kam se v Krakonošových horách vydáme. Pojedeme na Sněžku a do Vrchlabí, vyšlapeme k Petrově Boudě a kočárek pustíme dolů z kopce, aby dojel k hotelu samospádem. Navštívíme prameny Labe a budeme krmit zvířátka v safari ve Dvoře Králové. Najednou to vypadalo, že týden má 10 dnů. Nevadí. Budeme se bavit, cákat v hotelovém bazénu a odpočívat. Bude nám krásně.

Začátkem června jsem dovolenou zaplatila. Říkali maximálně měsíc předem, tak proč si dělat vrásky, není kam spěchat. Stihla jsem to o jeden den. Byla jsem, jsem a vždycky budu průšvihářkou. Koncem června jsme si všichni požádali o volno v práci a ve školce. Byli jsme více než připraveni.

Den před odjezdem jsem v čase siesty odložila menší dítě do postýlky, aby nabralo sil, větší dítě (rozuměj J.) jsem poslala tamtéž, odmítaje s laskavým pousmáním jeho nabídku pomoci při pakování a připravila zavazadla. Několik hodin jsem snášela na hromadu trička, mikiny, kalhoty, ručníky, hračky a přesnídávky, sepisovala jednotlivé položky chybějícího materiálu (fakt není moje chyba, že Máťulkovy bačkůrky zůstaly zapomenuty ve školce, přísahám!), který bude nutno po cestě dokoupit a výtečně jsem se bavila. Když už v obýváku nebylo možno vstoupit suchou nohou na linoleum, počala jsem rovnat jednotlivé položky do kufrů, tašek a batůžků. Když se naše rodina má vypravit na dovolenou, je úplně jedno, zda zimní, či letní, na víkend nebo čtrnáct dnů, pokaždé sbalíme polovinu bytu, poněvadž láska mého života razí heslo "Arthur to uveze a lépe, když bude přebývat, než aby pochybělo". A tak na hromadě zavazadel scházel jen snowboard a Matyho hračky do vany, páč víme, že tam, kam jedeme mají jen sprchový kout. Ale když nad tím tak uvažuju, bazén bude. Vydala jsem se hledat plavací kruh a parníček.

Večer, úderem půl deváté, bylo konečně hotovo. Obývák byl opět provozuschopný, zato předsíň se tvářila, že každým okamžikem praskne ve švech a dostat se na záchod začínalo být nad lidské síly. Vše bylo přichystáno, připraveno, přibaleno a nás se pomalu zmocňovala cestovní horečka. Pořád jsem měla pocit, že něco chybí. Ten já mám sice vždycky, a trvá až do doby příjezdu na místo destinace, abych tam zjistila, že se nemýlím, ale tentokrát byl nějak intenzivnější. Oblečení? Máme. Ručníky? Máme. Matyho hračky? Máme. Foťák? Máme. Poukaz? Nemáme. V komodě. Aha! Tak ten scházel! Sáhla jsem do zásuvky a vyndala z ní pečlivě připravený, nevyplněný a nepotvrzený poukaz o nástupu na domácí rekreaci. To vše se mělo udát nejpozději čtrnáct dní před příjezdem, aby v hotelu věděli, že to myslíme vážně, že opravdu dorazíme. Očima jsem bloudila po prázdných kolonkách ve formuláři a pomalu mi vyprchávala barva z tváře a krev ze žil. Začalo mi opravdu nebýt dobře. Já ho nevyplnila! Nepotvrdila! A neposlala! Nikdo v Krkonoších neví, že máme byt zavalený zavazadly, sbaleno všechno šatstvo a jsme připraveni okamžitě vyrazit a dovolenkovat! Nemají pro nás pokoj, židli v jídelně, povlečené postele! A pak se všechny ty vykřičníky změnily v jedinou větu: nikam nejedeme.

Rozhodla jsem se jednat. Třeba není vše ztraceno. Třeba pro nás mají zahradní lehátka v kůlně na dřevo, kdybychom náhodou dorazili. Třeba ... Zvedla jsem telefon a modlila se, aby na recepci hotelu seděl někdo příjemný, milý, někdo, kdo mi řekne, že se nic neděje, že nevadí, že jsem hloupá jako hromada písku, že se to ještě dá zachránit. A měla jsem z pekla štěstí (aneb, jak říká zřítelnice oka mého: z prdele kliku). Paní byla opravdu příjemná, samozřejmě, že na začátku hovoru muselo padnout ono obávané "no počkejte, tak to bude problém", ale ukázalo se, že v hotelu počítali s alternativou, že poukaz dostal do ruky někdo nesvéprávný (to jako já) a nezodpovědný (pořád já) a pokoj pro všechny případy rezervovali. Kdyby paní recepční seděla v tu chvíli vedle mě, vlepila bych jí pusu. Ze srdce mi spadl balvan velikosti sportovního auta. Trošku mi u toho chyběli naši, aby mi někdo patřičně vynadal, a tak jsem je zastala sama a hodnou chvíli jsem se častovala výrazy, za které by se nestyděl pouliční dlaždič. Ale pak J. došla trpělivost a zastavil mě, abych prý nebyla hysterická, že se vlastně nic nestalo, na hory jedeme, tak ať se laskavě uklidním a neučím tohle výrazivo Matěje dřív, než začne mluvit.

Sranda musí být. Uvědomuju si, že někdy tohle heslo razím až příliš urputně, ale tentokrát jsem opravdu šťastná, že to dobře dopadlo. Ráno všechnu bagáž naložíme do kombíka a vyrazíme vstříc zážitkům. Zase se těším. Jen doufám, že až si v půli cesty vzpomenu, co nám chybí tentokrát, nebude to peněženka nebo Matyho postel. I když i takové situace už máme za sebou a přežili jsme. Takže kdybychom se neviděli, dobré ráno, dobrý den a dobrou noc!

Proces

Smuteční oznámení

V hlubokém zármutku oznamujeme všem příbuzným, přátelům a známým,

že nás navždy opustil náš drahý manžel, tatínek, syn, vnuk, strýc a bratr

pan

Alfréd "dejte mi ještě zrníčko" Holub

Zemřel náhle a tragicky v pátek dne 1. července 2011

ve věku nedožitých tří let.

S naším drahým zesnulým se rozloučíme

v sobotu dne 2. července 2011 pod břízou v ulici Konopná.

Jménem pozůstalých:

manželka Hedvika

Za projevy soustrasti předem děkujeme

Věc: Trestní oznámení

Já, Hedvika Holubová (nar. 1.3.2010) tímto podávám trestní oznámení na neznámého pachatele, který dne 1.7.2011 usmrtil mého manžela Alfréda Holuba (nar. 20.7.2008) při přelétávání silnice v ulici Konopná.

Vysvětlení: Jedná se o zelenomodrý vůz Fiesta se dvěmi bílými pruhy. SPZ jsem si nezapamatovala, vím však, že šlo o středočeský kraj. Za volantem seděl člověk s krátkými tmavými vlasy, z čehož nejsem schopna usoudit, zda se jednalo o ženu či muže. Celá událost se stala v 06:40 v ulici Konopná cca 3m za značkou "zákaz zastavení" v pravém jízdním pruhu. Můj muž sice při únavě z letu usedl na vozovku, ale byl sražen dříve než se stihl rozhlédnout a to vozidlem, řítícím se rychlostí min. 30km/h. Řidič nezastavil a neposkytl mému muži první pomoc. Z místa nehody ujel.

Události byli přítomni dva svědci: Alík, rasa český mix, bez trvalého bydliště, nar. přibližně 2001, a já.

Dle § 158 odst. 1 tr. řádu žádám, abych byla do jednoho měsíce vyrozuměna policejním orgánem o učiněných opatřeních.

Domnívám se, že uvedené okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti dle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona a neposkytnutí první pomoci dle § 207-8 tamtéž.

Praha, dne 1.7.2011

Vážená paní Holubová,

Jsem řidičkou vozu zelenomodrá Fiesta, který dnes usmrtil Vašeho manžela. Věřte mi, že jsem tak neučinila vědomě a svého činu jsem okamžitě litovala. Bohužel jsem spěchala do zaměstnání a tak jsem neměla čas zastavit auto a poskytnout Vašemu muži první pomoc. Srovnám-li hmotnost a rychlost mého vozu a odhadovanou váhu a tělesnou konstrukci Vašeho chotě a vzpomenu-li ten příšerný zvuk, který se po nárazu ozval, pochybuji, že by mu má snaha pomoci byla k něčemu. Jeho tragické smrti upřímně lituji a pokud bych mohla být Vám, Vašim dětem, vnoučatům, rodičům či prarodičům nějak nápomocna, kontaktujte mne na balkónu ve čtvrtém patře, kam Vaše rodina létá pravidelně večeřet.

Upřímnou soustrast

PP