Agenti s teplou vodou

Má milovaná Betty McDonaldová jim říkávala "podomní obchodníčci" a milovala je. Zavřená sama daleko od civilizace na slepičí farmě zbožňovala jejich návštěvy a vítala jakoukoliv příležitost k hovoru s kýmkoliv, včetně dráteníků a pojišťovacích agentů. Já žiju v době téměř sto let poté a její radost opravdu nesdílím. Nemám ráda nenadálé zazvonění v brzkých večerních hodinách (jistě. Dopoledne by narazili jen na matky na mateřské a důchodce, jimž rozumné děti zakazují otevírat dveře) a pohled na kravaťáka s úsměvem skrz celou tvář, tak tak, že se mu nerozpůlí lebka. Prodávají opravdu LEVNOU elektřinu i plyn tak strašně nízko pod cenou na trhu, že je vůbec div, že se jejich firma udrží a oni nejdou žebrotou. Mají skladem mobilní telefony včetně operátorů (nejspíš to bude úhledná malá krabička se zařízením, handsfree sadou a malinkou pracovnicí telefonní ústředny zamotanou v drátech s kolíky po kapsách), velmi výhodné pojistky (za pouhých 25,- Kč měsíčně získáte v případě smrti či úmrtí doživotní rentu v hodnotě několika miliónů korun), čerstvý vzduch, sluneční svit.

Mám-li štěstí, stojí na chodbě u výtahu dvě dámy středního věku v kabátech zapnutých až ke krku bez ohledu na roční období a ty mi nesou opravdu rozptýlení. Přiznávám, jsem velkým fandou pokleslé literatury s názvem "Strážná věž" či "Probuďte se!" Neskutečně ráda listuju stránkami těchto plátků, obdivuju umně vyretušované fotografie šťastných rodin, které našly Boha a pánů v bílých košilích s kravatami a vlasy sčesanými na stranu. Vždycky. V uniformitu bílé košile bych uvěřila, ale stejný účes? Copak tato církev nemá ani zbla fantazie? Obracím stránky s ilustracemi a nořím se hloub a hloub do článků o víře, o boží lásce, s výhrůžkami pádem do pekla a skutečnými příběhy lidí, kteří našli Cestu, vydali se po ní a mají po problému. Samozřejmě, že byť jsem v hádkách a diskuzích velmi dobrá (říká se o mě, že bych přemluvila rozbitou sklenici, aby se sama slepila), s těmito svědkyněmi Jehovovými se nikdy do křížku nepouštím. Je mi známo, že na takové, jako jsem já mají své páčky a procházejí zevrubnými psychologickými školeními a nejspíš bych se ani nenadála a seděla bych v některém z jejich Chrámů. Když u nás zazvonily minule (a věřím, že po zkušenosti se mnou na velmi dlouhou dobu naposledy), způsobila jsem jim malinký šok hned po otevření dveří. V očekávání prodejce výhodných smluv, se kterým budu muset diskutovat na téma "manžel není doma a já jsem nezpůsobilá k jakýmkoliv právním úkonům" se můj zpočátku otrávený výraz záhy změnil v pocit absolutního štěstí. Dámy ustoupily o jeden krok. Začaly odříkávat některý ze svých naučených textů, když jsem je přerušila větou, že nás Pán opustil už dávno (měla jsem ještě na hlavě šátek a významně jsem pohlédla na invalidní kočárek). Dámy znejistěly a daly si další krok směrem ke schodišti. Ještě chvíli a budu je sbírat o patro níž. "A... a... ale náš Pán dá, aby byli uzdraveni všichni ..." zakoktala jedna z nich poněkud nevěrohodně. "Nepovídejte?" povzbudivě jsem se na ni usmála. Lačnila jsem po časopisech, ovšem neměla jsem tu odvahu říct si o ně přímo. Ještě by je dámy chtěly směnit za dišputaci nad hrnkem kávy a to jsem nemohla dopustit. Když tu jedna z nich pochopila (zřejmě chtěla mít nepříjemnou návštěvu rychle za sebou) a začala z kabelky lovit očekávané čtivo. Zasvítily mi oči a chtivě jsem po Strážné věži sáhla. "Druhej nemáte?" projevila jsem zklamání. Konečně se dámy pousmály. Dostala jsem co jsem chtěla a s radostným "děkuji a naschledanou" jsem jim zabouchla dveře před nosem. Jsem paní domu nevychovaná a k návštěvám tohoto typu velmi neuctivá, ale netrápí mě to. S nadšením jsem se začetla do skutečných příběhů Mary, která se tak dlouho bála mrtvých, až se v Písmu dočetla, že ti už nikdy nevstanou, nebo hluchoněmého Timothyho, který pevně očekává návrat svých dávno ztracených smyslů skrz boží sílu. Na chvíli mám co číst, a co já vím, třeba se sem dámy s dalšími výtisky ještě někdy vydají.

Téměř mě rozplakal mladíček o váze asi 35kg v obleku o dvě čísla větším, s krásnýma, hlubokýma, černýma očima. Ani jsem se nenamáhala se zakrýváním mé olysalé hlavy. Což byl pro něj první šok. "Promiňte, že obtěžuji, doufám, že jsem vám nevzbudil dítě" uvedl se roztřeseným hlasem a ohlédl se směrem ke kočárku. Ujistila jsem ho, že ne a povzbudivě jsem se optala, co nabízí. Chvíli přešlapoval na místě, načež z něj vypadlo, že životní pojistku. "Vážně? Jste si jistý, že mně?" pořád jsem se usmívala a bála se, že se rozpláče. Raději se rozloučil. Velmi lehce se nechal odradit, ale pokud v téhle branži se svým vyjukaným pohledem malého králíčka vydrží dlouho, myslím, že bude nakonec slavit úspěchy. Ještě chvilku a byla bych koupila, jen abych mu udělala radost.

A bonusem mi byl mladý pár, přibližně mého věku.

"Dobrý den, my vás hledáme."

"Ale? Pročpak?"

Slečna se urputně pustila do bitvy:" Protože jste mladá, perspektivní, cílevědomá ..."

"Promiňte, nezapomeňte myšlenku. Jen zvednu dítě ze země." odběhla jsem.

Když jsem se vrátila, nenechala jsem ji ani otevřít pusu: "Děkuji, naučené to máte moc hezky, ale nekoupím."

"My neprodáváme."

Samozřejmě tím vzbudila mou zvědavost. A pokračovala.

"U které jste pojišťovny? VZP?"

Sdělila jsem jim fakta. Firma má pojišťovnu vlastní a v rámci toho, že jsme od ní dostali dvakrát pětistovku na Matyho plavání, invalidní kočárek a ortopedické botičky, jsem s ní velmi spokojená. Ovšem to jsem dělat neměla. Mladý muž se rozesmál na celé kolo, odložil naučené texty a vyměnil je za lehce vulgární, přesto velmi roztomilý výlev: "Cože?! Do p*dele práce, vy si ze mě děláte srandu, ne?! Promiňte, ale to je k*rva k po*rání: celý barák plný důchodců, se kterýma nehneme, konečně narazíme na mladou rodinu, u které máme jakous takous šanci a vy jste u naší pojišťovny?! To mě po*er!!!" Dívka zrudla až ke konečkům vlasů: "Omlouvám se. Nebojte se, já si ho odnesu dřív, než vám z toho tady udělá kůlničku na dříví. Ale jinak je hodnej, fakt, nekouše." Ještě se ujistila, že je mi jasný systém výhod, které pojišťovna nabízí, popadla kolegu za flígr a unášela ho směrem ke schodišti. Fakt jsem se dost nasmála.

Abych nebyla nespravedlivá, byla tu i roztomilá dáma, která nás vyvedla z omylu, že náš dům nemá kabelovou přípojku jejich firmy, uzavřela s námi smlouvu a opravdu nám ušetřila 30% nákladů. Byla milá, usměvavá, ochotná a my máme 100 televizních programů, které nepotřebujeme. Nevadí. Nebude to trvat dlouho a přijde zástupce konkurence, který nám sníží platby o dalších 30% a internet se nám rozběhne závratnou rychlostí. Pevně tomu věřím při frekvenci agentů, kteří se nám střídají před bytem. Do té doby budu dál hrát nesvéprávnou manželku a vytrhávat z rukou svědkům Jehovovým časopisy.