Doma mi prší a venku je smutno

Snažila jsem se. Moc jsem se snažila být optimistická, usměvavá, milá a hezká. Nyní jsem depresivní, zamračená, protivná a ošklivá. Nemám tušení, kde je zakopáno jádro pudla. Jestli je to počasím, nevím. Přitom já mám déšť ráda. Vzpomínám na M.A.S.H., kdy B.J. mluví k Radarovi: "Máš rád rozteklou zmrzlinu? Rád se procházíš v dešti? Mohl bys být má žena." Vlastně ještě lépe - miluju letní déšť. Procházím se ulicemi, je teplo a na hlavu mi dopadají chladivé kapky (někdy malounko do kysela, ale co už nadělám). Ovšem tento způsob letošního léta zdá se mi poněkud nešťastným. V deprézi se utápí dobrá polovina mého okolí, lidem se zdají noční můry, jsou na sebe oškliví, zlí a propadají trudomyslnosti. Já byla vždycky ta veselá, šťastná a spokojená, která se snažila udržet konverzaci lehkou, nadnesenou a zábavnou. A pak jsem se poštěkala s mámou po telefonu.

Mám kamaráda. Velmi dobrého kamaráda (nikolivěk amanta), za kterého bychom já i J. (nejspíš i Maty, jen nemáme možnost, jak to zjistit) dýchali. A ten náš kamarád je jako jeden velký černý mrak. V jeho blízkosti se poslední dobou nedá stát, sedět, respirovat. Všechno je špatně. Že byl nemocný a uzdravil se, že je nemocný a uzdravit se nechce, že má příliš mnoho práce, že nemá co dělat, že v televizi nic nedávají, že prší. Vím, jak je osamělý a potřebuje se vypovídat. Tak sedím a poslouchám. Jsem jako houba. Saju jeho stesky a nářky a pomalu, ale jistě se zapomínám usmívat. A když už nemůžu a mám slzy na krajíčku, řeknu mu: "Podívej! Svítí sluníčko!", načež mi on s hlubokým povzdechem odpoví "Stejně to nevydrží. Vždycky se nakonec zatáhne." Chce se mi řvát, že ano, že mraky přijdou, ochladí se, nejspíš bude i sněžit, ale proč sakra nemůže mít radost teď hned a okamžitě?! Protože prostě proto, že nechce. Došla jsem k závěru, že on je už takový a nic ho nezmění. Narození dítěte, výhra ve sportce, začátek jara, vánoční dárek. Libuje si ve své tmě, problémech a depresích. A doufá, že ho jednou sežerou.

Dívám se na Matýska, jak si spokojeně hraje s kostkou, jež už druhou hodinu neochvějně omílá pořád jednu melodii. Nemám ani sílu se zvednout a zabavit mu ji. Převrací ji v rukou, šťastně na ni žvatlá a já myslím na to, jak mu za chvíli bude pět, neumí mluvit, chodit, zavázat si tkaničky, sníst si přesnídávku. Měla jsem s ním zajít k rehabiliťačce, než jí začala dovolená a nabrat si novou várku cviků. Nezapomněla jsem. Normálně jsem se na to vykašlala. Už nemůžu. Na chvíli (tedy doufám, že na chvíli. Na úplnou rezignaci je příliš brzy) jsem se posadila na dně a odmítám se z něj zvednout. Vyřadili jsme ze seznamu asi tři léčitele, kojenecké plavání (tam už se mi s tak velkým klukem fakt nechce) a ortopedické botičky, objednané před více než měsícem ne a ne přijít. V předsíni nám parkuje chodítko vypůjčené ze školky, padá na ně prach a reziví mu kolečka. V našem malém bytě se v něm Matýsek prostě neproběhne a ven se jít nedá, poněvadž prší. A tak pouštím jednu pohádku za druhou, beru si cvrčka k sobě do křesla a válíme se, mazlíme, sem tam ho polechtám, abych slyšela ten krásný, spokojený smích a užívám si jeho invaliditu plnými doušky.

Potom vypnu DVD (nebo odložím knihu, nebo žvanec, nebo třikrát prolistovaný časopis - nehodící se škrtněte), pustím večerní zprávy v naději, že uslyším, že se vrací tropická vedra a letošní léto bude trvat minimálně do listopadu. Dívám se, jak na našich silnicích rekordně umírají lidé (nevím čím to je. Byť statistiky hovoří o poklesu, ve zprávách vždycky najdou důvod, jak divákům sdělit, že je to strašný, strašný, rok od roku, měsíc od měsíce horší a horší. Ještě chvíli a celá tahle země vypustí duši na D1). V Norsku střílí šílenci do kempujících dětí a v Africe je hladomor. Zase. A na konci mi roztomilá dlouhonohá rosnička, které nemůžu zapomenout už tu postavu, se širokým úsměvem plným vybělených zubů, sdělí, že léto skončilo před třemi týdny, teď už bude jen déšť, mraky a povodně. A mám prý být ráda, že bydlím v kraji, kde je "relativně teplo", páč na sokolovsku už teď děti po ránu bruslí na zamrzlých rybnících.

Takže jsem momentálně u nás doma za bubáka já. J. je v klidu, zlo světa si nepřipouští, tím méně špatnosti, které matka Příroda nadělila jemu a v pravidelných intervalech se mě ptá, co se děje. Já mu ve stejných intervalech odpovídám, že nic, poněvadž by chtěl pomáhat a nemohl by a můj soukromý černý mrak by se přesídlil i na jeho už tak obtěžkaná bedra. Budu muset jednat. Nakoupím kila zmrzliny, litry zázvorové limonády, popřípadě zájezd do Tunisu a budu doufat, že se mi po tom všem udělá lépe. Nebo mě jen začne bolet břicho a budu mít o důvod víc, proč mít depresi. A tak si zalezu s Matym pod deku a budeme si hrát na strašidla. To na ni, na potvoru, zabírá vždycky.